neděle 19. listopadu 2017

JAN UNUCKA

Pana docenta Unucku, ostravského hydrologa z ČHMÚ, mi doporučila jeho studentka a moje kamarádka Eva, protože mě zná a ví, jak jsem posedlá vodou v krajině, deštěm, potůčky a studánkami. Za zprostředkování tohoto zajímavého setkání jsem Evě moc vděčná.



Honzo, prosím, mohl bys o sobě na úvod říci pár slov?
Celý profesní život pracuji jako hydrolog, v současné době jsem vedoucím hydrologem na Českém hydrometeorologickém ústavu v Ostravě. Vystudoval jsem střední elektroprůmyslovku, protože jsem nechtěl na vysokou školu, a ta se mi paradoxně teď hodí více než gymnázium, právě kvůli přístrojům a měřicím stanicím, se kterými pracuji.  Pak jsem navzdory předsevzetí pokračoval na Přírodovědecké fakultě fyzickou geografií a geoekologií, což je obor zaměřený na krajinu v tom nejširším slova smyslu. Tam jsem si potom udělal i dva doktoráty, ale docenturu už jsem dělal na Vysoké škole báňské v Ostravě.  Už jsem totiž trochu cítil, že některé věci na té Přírodovědě vedou do zbytečných extrémů z hlediska politiky. Začíná docházet k odtržení od reálných potřeb. Nejvyšší metou není praktická upotřebitelnost výsledku výzkumu, ale nějaký článek. I to je samozřejmě hodnotné, ale nesmí to být to jediné. Z toho důvodu jsem pak tíhnul spíš k technice a jako poslední obor jsem vystudoval geoinformatiku. Moje profesní zaměření je tedy využití počítačů v hydrologii, ve vodním hospodářství, simulace a predikce toho, co se bude dít, rekonstrukce toho, co se dělo, co přináší jaká rizika a podobně. Takže pracují dílem v terénu a dílem u počítače.

Terén máš radši, ne?
Určitě.

Ale i na té Technice je třeba stále publikovat, mám pravdu?
Nemyslel jsem to ani tak na úrovni výuky, ale spíš ve smyslu fungování kateder. Na Technice je měřitelným výsledkem například nějaký software nebo patent, reálný, hmatatelný produkt. Kdežto na té Přírodovědě dost často jen popíší nějaký stav. Když to vyjde ve dvou, třech článcích, je splněno. Což mi po určité době začalo vadit. Když dá grantová agentura čtyři a půl milionu na nějaký výzkum například v oblasti povodňové problematiky, tak aby jediný výstup, co dostanou, byly tři články, to mě úplně nebralo. Chtěl jsem dělat něco uchopitelnějšího. Já to nezavrhuji, mně Přírodověda dala hodně, fyzická geografie se snaží krajinu postihnout v celé její šíři a rozšíří člověku obzory. Vidím pozitivně to, že jsem vyzkoušel víc oborů a snažil jsem se vybrat si něco, co mi bude profesně k užitku a bude k užitku i někomu dalšímu.

Vaše výzkumy tedy slouží nejen ke shromažďování informací a publikování, ale i praktickým účelům. Předkládáte výsledky výzkumů třeba vládním komisím a podobně, aby mohly navrhnout příslušná opatření, například ohledně povodní nebo sucha?
Jsou to systémy, které běží v režimu 24/7, to znamená dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Jde o reálné předpovědní systémy. Když například spadne někde nějaká srážka, tak co z toho bude. Bude povodeň nebo nebude? To jsou výstupy povinné ze zákona, například pro potřeby navrhování a dimenzování nějakého vodního díla. Tohle je zbytečně velké, tohle malé, tohle nevhodně umístěné, tohle ty potoky nad tím nenakrmí. A tak dále. Dá se říct, že většina současných výstupů jsou praktické modely pro určité území, vodní nádrže, poldru nebo i opevněného koryta. Dělají se výpočty, jak to tu vodu zrychlí, zda to nezvýší riziko. Ale protože jsem nadále pracovník vědy a výzkumu, mám ve smlouvě i publikování, musím psát články. Já se tomu nebráním, ale je určitě lepší napsat něco, co má praktické využití, než napsat tři články ročně jenom proto, aby byly napsány. Takto je systém nastavený, my to nezměníme, ale osobně si myslím, že je dlouhodobě neudržitelný. Nedává smysl mít třímilionový grant s jediným výstupem několika článků v zahraničním periodiku, které nikdo nečte. To čte vědecká komunita a ještě kdoví jestli. Čtou je autoři a recenzenti. Z mého pohledu je cennější, když článek vyjde v regionálním vlastivědném časopisu, třeba Vlastivědné listy Matice slezské z Opavy  . To je čtení pro veřejnost a propaguje naši práci. Hydrologie se neuplatňuje jen za povodní nebo za sucha, ale je to dlouhodobá a soustavná práce s vodou v krajině.


Když je například krajina ohrožena suchem, doporučíte výstavbu vodního díla, přehrady?
Ne, my dáváme podklady. Existuje nějaký investiční záměr nebo plán oblasti povodí, kde jsou navrhovaná opatření, a my posuzujeme jednotlivé varianty. Jinými slovy, v nějakém území může být systém menším poldrů účinnější než mamutí vodní dílo. Závisí to na tom, jak se změnily odtokové poměry, a souvisí s tím třeba i eroze. Ze zemědělské krajiny se splachuje půda a my spočítáme, za jak dlouhou dobu se dílo zanese sedimenty, jaké je riziko a podobně. Předložíme varianty, ale nejsme rozhodovací orgán. Ještě mě napadl příklad, že když chtějí někde třeba zasněžovat svah, tak my předložíme údaje o tom, kolik maximálně v daném období protéká vody ve vodním toku, ze kterého chtějí brát vodu. Mohou tedy odebírat například dvacet procent a ne víc.

Kdo to kontroluje?
Česká inspekce životního prostředí a vodoprávní orgány, ale moje zkušenost je, že to ještě úplně účinné není. Česká inspekce sice zvýšila sankce, už vystoupaly k zásadnějším hodnotám v korunách, např. pro malou vodní elektrárnu.  Ale dosud to není systematické a panuje tak trochu bezvládí.

Takže lidé klidně riskují?
Určitě.

V jednom rozhovoru s tebou jsem četla, že jsi pro to, aby se vystavěly další přehrady z důvodu sucha. Jako laik se na to dívám tak, že přehrada odebere vodu z krajiny a potom v ní chybí. Je to pravda?
Ne, takhle to není. Má to několik aspektů, nemyslím to paušálně. Není to o tom, že by v každém okrese měla být přehrada, na to nejsou ani peníze, to je nasnadě. To spíš vycházelo z toho, že u nás v Moravskoslezském kraji byla vybudována poměrně kontroverzní přehrada Nové Heřminovy. Psaly se územní petice a tak dále a nakonec vyhrálo z mého pohledu to nejhorší možné řešení. Snížila se plocha zátopy, takže ta protipovodňová funkce a funkce obecně jako víceúčelové vodní nádrže, se tím omezila nebo snížila, ale stejně došlo na vystěhovávání obyvatel a výkupy pozemků.


Je to hloupý kompromis.
Ano, vznikl kompromis, který nakonec nikomu nepomohl. Víceúčelové vodní dílo má ze zákona přísnější režim než malé vodní elektrárny, systémy náhonů a malých nádrží. Kde není žalobce, není soudce. Kdežto na tom velkém vodním díle je striktní monitoring v rámci tzv. technickobezpečnostního dohledu (TBD). Když mají dodržovat minimální zůstatkový průtok do vodního toku, riskují opravdu velký postih, když jej nedodrží. Kdežto téměř ani na jedné malé vodní elektrárně, na které se pějí ódy pro jejich ekologičnost, se podle mé vlastní zkušenosti nedodržely minimální zůstatkové průtoky. Co to udělá s ekosystémem, je jasné. Za mě platí, raději jedno velké vodní dílo, byť kontroverzní, ale s přísným režimem, než systém živelných staveb v krajině, často laicky a neodborně navržených.  Argumentace, že vodu do řeky vrátí o půl kilometrů níž, je scestný, protože co se stane s tím vyschlým půl kilometrem řeky? Vodní dílo jako takové je rizikové z několika pohledů. Hlavní riziko představuje technická porucha. Stačí vzpomenout na Desnou v Jizerských horách v roce 1916, kdy se protrhla hráz vodního díla. Dělníci si všimli průsaku a protože tenkrát nebyly žádné mobily, tak než nahlásili, že je zle, bylo pozdě. Byly tam i ztráty na životech. Tohle je samozřejmě velké riziko a první argument PROTI. Druhým argumentem částečně proti je velmi rychlé naplnění vodního díla, což se ukázalo třeba u slezské Harty, která zachránila Opavsko před povodněmi, protože se měla plnit devět let, ale za dva týdny v roce 1997 byla plná. Kdyby jí nebylo, povodně by v tom roce měly na Opavsku a Ostravsku daleko horší následky. Záleží však na geologickém podloží, co takové rychlé naplnění udělá s podzemními vodami a se samotným podložím. Samotný tlak vody je geologický činitel. Dalším důležitým aspektem velkého vodního díla je změna místního klimatu. Mění se tam místní poměry, voda přitahuje vodu, je zde větší počet deštivých a mlžných dnů, snížení teploty. Dost často si místní obyvatelé stěžují – když tady nebyla Harta, bylo tu lepší počasí! Takže to je také negativum. Může se to ale obrátit ve vliv pozitivní, jako při velkém suchu v roce 2015. Kdyby na Ostravsku nebyla ta vodní díla, hrozil kolaps zásobování vodou pro průmysl, i když je dnes zásobování vodou na dvaceti procentech oproti hlavnímu průmyslovému rozkvětu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Hrozil kolaps se vším všudy včetně sociálních následků. Ne že bych si medil při pohledu na betonovu hráz, to vůbec ne, ale je třeba si přiznat, že žijeme v kulturní krajině a pokud v ní chceme nadále přežít, tak to podle mého názoru bez vodních děl nejde. Pokud někdo tvrdí, že to jde, tak musí přijmout jednu věc. Žádné splachování, žádná sprcha, žádná teplá vana, kbelík do ruky a k potoku. A jestli tam nic nepoteče, tak mají smůlu. Když ti soused stáhne vodu z tvé studně, když si udělá hlubší vrt nebo vykope hlubší studnu, tak máš smůlu také.

To je nepostižitelné?
Tradiční trik je, že udělají geologický průzkum a ukážou papír, že na jeho základě se žádné takové riziko neprokázalo. A vlastník je z obliga. Firmy se vymluví na to, že se tam změnily okrajové podmínky a popíšou to odbornou hantýrkou, které laik nerozumí. Je to bohužel běžná praxe. Nikdo se nezeptá sousedů, jak máte hladinu, jak máte hluboké studny? Místo toho si řekne, prachy jsou, uděláme to o deset metrů hlubší. Vrt stáhne vodu a je to.

A to je už nevratné? I kdyby se ten vrt zasypal?
Záleží na geologických podmínkách. Když je to třeba v kvartéru, třeba ve štěrcích, tak tam relativně rychle voda zase vystoupá, protože to má velkou propustnost. Říká se tomu depresní křivka. Když je to ale složitý geologický systém, třeba krystalinikum, což může být třeba tady v Krkonoších nebo obecně v sudetských pohořích, záleží na lokálních podmínkách, ty filtrace tam nejsou tak velké. To znamená klidně dva, tři roky nebo i víc, a hladina prostě bude níž. Nedá se to paušalizovat, ale je to samozřejmě problém. V řece vidí každý hned, zda je tam moc nebo málo vody, v podzemí ale ne. Kde přesně je tam hladina vody? Je to složitější.

Po období sucha je v současné době podzemní voda níž?
Ano, to je.


Dá se říct, o kolik procent?
Třeba severní Morava, Olomoucký a Moravskoslezský kraj, který patří do mého rajónu je na tom hůře než vy tady v Královéhradeckém kraji. Je to způsobeno tím, že u nás nebyla taková sněhová pokrývka jako tady. U nás se hladina podzemní vody dlouho držela víceméně na minimálních historických hodnotách. Deficit byl a stále zčásti je významný. Na mapách, které produkuje ČHMÚ každý týden nebo měsíc, je uveden většinou mírně podnormální stav. Ale to už je statistika a její výhody a nevýhody. Když to řeknu úplně jednoduše a laicky, tak z pohledu podzemních vod sucho neskončilo, minimálně v některých regionech. Srážky sice byly, ale základní mechanismus v naší středoevropské krajině, kde se podzemní vody doplňují jarním táním, selhává. Když tohle nefunguje, deficit se táhne celý rok. To, že sem tam spadnou srážky a zvednou hladiny v řece, nemá velký význam.

Nedávno jsem četla, že jakmile je hladina podzemní vody hodně nízká, trvá dokonce roky, než se doplní na obvyklou úroveň. Je to tak?
Ano, to je pravda. Třeba karsologové, kluci, kteří chodí jako speleologové v krasu, říkají, že v krasu teče v létě zimní voda a v zimě letní.

Ale to je půlrok, já četla o letech.
Ano, ale kras je vlastně potrubní systém, když to trošku přeženeme. To znamená, že ve složitých systémech třeba sudetské soustavy, což je krystalinikum Krkonoš a Orlických hor, to trvá ještě déle.

A co je tady u nás, ve Svatojánu?
Tady jsou většinou tercierní  (tzn. třetihorní) sedimenty. Tady je česká křídová pánev, bývalé mořské dno. A když moře ustoupilo, nechalo tu sedimenty, písčité duny a až na nich se začala vytvářet půda, která je tu dnes.

To je pro tu vodu spíš lepší nebo spíš horší podloží?
Křídové horniny jsou relativně významnou zásobárnou podzemní vody. Ale jsou dost zranitelné, nikdo přesně neví, kde jsou nějaké „okraje“, když si představíme podzemní bazén. Když se začne víc a systematicky čerpat a postaví se na tom zásobování vodou, tak nikdo neví, co to udělá, když to zaklesne pod určitou hladinu. Horizont dvouletého doplňování v období srážkově normálního roku je střízlivý odhad.

Když bude tedy příští rok stejný, jako byl letošní, jsme na normálu?
Ano, budeme se pohybovat okolo průměru. Samozřejmě v některých geologických podmínkách se může stát, že hladina zaklesne pod určitou poruchu, nějakou puklinu nebo něco podobného, vodu to odvede jinam a ve studni už voda nebude.


Nikdy? I kdyby pršelo nevímjak?
Začne se to drénovat jinudy. Rozvodnice povrchové vody je vlastně kopec. Postavím se nahoru a vidím, kudy voda teče. Kdežto hydrogeologická rozvodnice nemusí vůbec korespondovat s profilem krajiny. Tam záleží na tom, kde je hladina a kde se to odvodňuje.

Takže klidně může být více vody na kopci než v údolí?
Teoreticky ano.

Můj kamarád paleontolog Jan Sklenář, se kterým jsem dělala rozhovor před nějakým časem, mi prozradil, že Česká republika je bohatá na vodu a že voda je naším bohatstvím. Jak to vidíš ty?
Já bych s tím souhlasil. Byť ty zásoby vody nemáme nevyčerpatelné, jsou solidní. Problém je v tom, že k nám žádná voda nepřiteče, naopak do okolních států my tu vodu rozpouštíme. V momentě, kdy se nám zásoby vody budou tenčit, nemůžeme spoléhat na to, že nám odněkud voda přiteče. To je problém podzemní vody. Když se nebude doplňovat srážkami a hlavně tajícím sněhem, můžeme se dostat do režimu Středomoří. Před historickou dobou bylo Středomoří plné lesů, vody bylo dost a Mykénská civilizace skončila na tom, že vykáceli lesy a voda najednou nebyla. A co teď s tím?

Lesy mají velký vliv na zadržování vody, je to tak?
Naše pobočka se jako jednomu z podoborů dlouhodobě věnuje lesnické hydrologii, to mě hodně baví. Les zjednodušeně řečeno funguje jako houba. Když jsou srážky nebo tání, tak vodu pije a když srážky nejsou a je sucho, tak vodu postupně pouští. Argumentuje se desetiletými nebo dvacetiletými výzkumy, při kterých se zkoumal vykácený les. Druhý rok po vykácení se nic neděje, půda zaroste mladými keři a dalšími rostlinami, které ji chrání. Když se ale půda spálí, uhoří půdní organismy, které mají klíčovou roli, dojde k nevratným změnám. Když je lesní půda jako klíčový hráč v celém příběhu zničená nebo nemocná, nedokáže už plnit svou úlohu při zadržování vody.


Rozumím tomu dobře, že při tom nehrají hlavní roli stromy, ale půdní organismy?
Stromy jsou hodně důležité. Termín intercepce znamená zachytávání srážek, znamená to jednoduše to, že v lese prší dvakrát. Stromy zpomalí dopad srážek na půdu a umožní, aby se voda déle vsakovala. Stromy také svými kořeny a korunami chrání půdní profil proti slunci. Když se odlesní svah, do kterého se poté opře slunce, přijdou suché, horké dny, tak se edafon, což jsou právě ty breberky v zemi, spálí. Říká se, že půda má paměť. Je to skoro poetický výraz, ale ono to tak doopravdy funguje. Lesní půda si ještě nějaký čas pamatuje, že byla lesní. Že nebyla třeba stepní. Když ale dojde k nezvratným změnám, dochází i ke změně hydrologických vlastností a z povodí odtéká třeba 30 procent. Česká republika má v tuto chvíli jeden z absolutně nejdelších lesnicko-hydrologických výzkumů. Na Šumavě, Jizerských horách, v Jeseníkách a Beskydech jsou výzkumná povodí. Z výzkumů je zjevná jedna věc. Stav lesa významně ovlivňuje odtok vody z povodí. Tohle všechno jsou ale malá povodíčka do deseti kilometrů čtverečních. Experiment, že by někdo odlesnil celé hory a čekal, co to udělá, to si snad nikdo netroufne, doufám. Podle mého názoru by to byla katastrofa, protože by se tam ten les nevrátil. Zajímavá je v tomto ohledu kůrovcová kalamita na Bruntálsku, kde je desetinásobek normálního kalamitního stavu. Odtěžují se celé svahy a půda se sype jako na Sahaře. V létě se měřila povrchová teplota kmenů, která byla 70 stupňů! Půdní profil má třeba 50 stupňů a objemovou vlhkost 0,100. Nedávno jsme měřili nahoře v Krkonoších, kde jsme měli hodnoty 0,600 nebo 0,700, to znamená 60 nebo 70 procent vlhkosti v půdním bloku. A kde se má z těch 10 procent na Bruntálsku voda brát, když neprší?

A kdyby se tam mrtvé stromy nechaly ležet? Je lepší stromy neuklízet?
To je cesta, kterou zvolil Bavorský les. Já nejsem lesník, tak se nechci pouštět do spekulací.


Ale názor na to máš, ne?
Z toho, co vím a z toho, jak jsme o tom mluvili s kolegy a co jsem si o tom přečetl, vyplývá tenhle můj názor na věc: Kůrovcová kalamita je nejhorší v místech, kde je stejnověký a stejnodruhový les. Kůrovec má svou oblíbenou potravu na velkých plochách a může se množit. Kde je les vícevěký a kde je pestřejší porostní struktura, tak vznikají většinou takové enklávy. Když je smrk zdravý a samička kůrovce nebo lýkožrouta se mu snaží zavrtat do kůry, zalije ji pryskyřicí a tím končí celá invaze. Když ten smrk ale trpí přísuškem nebo les obecně není v kondici, jsou horké dny beze srážek a strom má deficit vody jako takové, tak už nemá rezervy na to, aby se bránil. To je stejné, jako když je člověk nemocný, to ho pak skolí banální bacil. Když se rozmnoží kůrovci na jednom místě a sousedi na tom nejsou také zdravotně ideálně, tak se napadení šíří. Kůrovec je druhotný škůdce. Musí mít vhodné podmínky k tomu, aby se mohl šířit a my mu to usnadníme tím, že máme nevhodnou lesní strukturu. Smrky vysazovaly i do výškových zón, kde jim to nesvědčí. Z vyšších poloh, kde přirozeně roste, se tahal dolů, kde trpí nedostatkem vody, srážek, sněhu. Je potom křehčí a náchylnější,  a může docházet k těm velkým kalamitám na mnoha hektarech stejnověkých a stejnodruhových porostů. Na druhou stranu celá Sibiř a celá Severní Amerika funguje bez zásahů, tam to nikdo nechodí obhlížet a kácet. Škůdce vyžere a zničí les v určitém místě a ty souše, které tam stojí, fungují jako klimatický činitel. Půda tolik nepromrzne a semenáčky se snadněji chytí a na jaře vyrazí. Když se to vytěží a odveze, tak to vede často k tomu, že mrazové holiny způsobí to, že mladé stromky se nechytí. A navíc je tam málo vláhy a to je také problém.

Ale to přece musí vědět, ti lesáci.
Jedna věc je odborná znalost a ta druhá věc jsou legislativní mantinely, ve kterých se pohybujeme. Normativy na kalamitní těžbu nebo cílové hospodářské soubory. Řeknou, že tam je smrkový les jako cílový hospodářský soubor. Můj zesnulý kamarád lesník z Petrovic u Bruntálu si vybojoval to, že porušil tyhle platné normativy a vysadil jako přípravný les břízy a borovice, protože věděl, že smrčky se tam nechytnou. A díky té jeho zbojničině se chytl mladý smrkový les. Kdyby to neudělal, tak tam není nic. Jsou lidé, kteří tu krajinu znají, vědí, co potřebuje, a troufnou si neposlechnout. Jdou proti nomenklatuře, těm papírům, kde je direktivně dané, co se musí dodržet.

Je to těžké.
Všechno selhává na lidském faktoru. Sibiř si bez nás poradila celý kvartér, celý holocén. Dvanáct tisíc šest set let! A my si myslíme, že to zachráníme. Spíš bych řekl, že je to naopak. Ale zpět ke kůrovci. V Bavorském lese provedli kontroverzní krok a nechali stát napadené a suché stromy. Ty, které spadly, nechali ležet. A osvědčilo se to.

Myslíš, že se v tomto ohledu mění věci k lepšímu? Nebo se sází smrky pořád dokola?
Smrky už tolik ne. Ukázalo se, že tudy cesta nepovede. Přichází ke slovu změna klimatu, některé postupy lesního plánování se musely upravit. To vnímám jako pozitivní signál. Jsem alergický na to svalovat všechnu vinu za špatný stav lesů na komunistický režim. To totiž není pravda. V Beskydech a Jeseníkách se sázela smrková monokultura už za Rothschildů, protože smrk má rychlý přírůst, má rovný kmen. Obecně se u průmyslníků první republiky preferovaly smrkové lesy. Za to ti komunisté tak úplně nemohou.

Ti v tom pouze pokračovali?
Tak, ano. Svatoušci to také nebyli. Hlavní byly vždy ekonomické ukazatele, les je banka na dřevo. V tuto chvíli toto paradigma začíná vytlačovat ta skutečnost, že ve stávajícím prostředí smrkový les nebude schopen poskytnout dostatek dřeva. Bohužel ten zájem o zdraví lesa je primárně ekonomický. Tím ale nechci házet všechny lesníky do jednoho pytle. Jak z toho vybruslit? V oblastech severních Sudet a v Beskydech se začaly zavádět americké smrky pichlavé, to jsou ty oblíbené stříbrné smrčky našich zahrad. Je ale otázka, zda do našich lesů patří, je to vlastně cizí druh. Začaly se sázet balkánské smrky omoriky, protože v balkánských horách snesou větší sucho. To jsou ale zatím jen pokusy, „zkúšá sa“, jak se říká na jižní Moravě. Uvidí se, co se chytne a co ne.

A co listnaté lesy?
Ty jsou teď obecně na vzestupu. V zapojeném porostu je to závod a boj o světlo, takže i buk roste rovněji a rychleji. Ten se teď stává oblíbeným. Ale je tu jistý problém, buk si kořeny sice sáhne hlouběji než smrk, ale je to na vodu poměrně dost náročná dřevina. Když nebude vody, tak ani buk nebude lékem.


Které listnaté stromy snáší dobře sucho?
Třeba dub, ale ten zase nemůže růst ve vyšších polohách. Relativně také lípy a habry. Ale všechno má své limity a obrovský strom potřebuje hodně vody. Takže najít nějakou, na velkých plochách hospodářsky využitelnou dřevinu, která by si poradila bez vody, z principu fotosyntézy vlastně ani nejde. Pokud chceme přírůst dřeva, který není daný ničím jiným než fotosyntézou, tak ten bez vody nedosáhneme. Kolik je vody a slunečního záření, takový bude přírůst dřevní hmoty.

Často se můžeme dočíst o hrozbě další malé doby ledové a ochlazení Golfského proudu. Může se to stát?
Golfský proud se sám od sebe neochladí, ale nedoputuje až sem. Oslabí se dříve než stihne své gigawatty tepla přinést až sem.

Teoreticky tu tedy může být chladno a ještě k tomu sucho?
Ano. Dobu ledovou si představujeme jako Burianovy obrazy. Jak ti mamuti a srstnatí nosorožci jdou majestátně pláněmi. Teď se ale pohled na glaciály mění. Bývalo to tehdy spíš jako dnešní jihovýchod Sibiře. Rozvolněná krajina parkového typu, porosty nebyly zapojené. Byla horká, suchá léta a skutečně mrazivé zimy bez sněhu. Teorie jdou proti sobě. Paleontologové třeba říkají, že africký nebo indický slon je tak náročný na vodu, že nelze očekávat, že by mamut byl méně náročný při jeho tělesných rozměrech a fyziologii. Ale na druhou stranu třeba mrazové klíny, které tady byly až do sedmdesáti metrů, to znamená, že půda promrzla do hloubky sedmdesáti metrů, ukazuje na jedno jediné – nebyla sněhová pokrývka, která by fungovala jako deka nad půdou a tím bylo umožněno masivní promrzání. Ale nikdo dnes s určitostí neví, co se bude dít, mávnutí motýlím křídlem nad Havají může způsobit zemětřesení na Sumatře.

Teorie chaosu?
Tak.  Jde o systém pozitivních a negativních zpětných vazeb. Některé faktory, jež zvyšují teplotu, se umocní a podpoří je. Jiné zase budou pracovat proti. Nikdo ještě nevymyslel systém nebo program, který by s určitostí řekl, jaká bude budoucnost.


Když budeme optimisté, může to být tedy lepší, než se očekává?
Spíš ne. Abych použil Tolkienova slova z Pána prstenů: Něco je jinak. Cítím to ve vodě, cítím to v půdě a cítím to ve vzduchu. Kamarád a učitel profesor Otakar Štěrba vždycky říkal: Konec světa se blíží. Jsem skeptik a nemáme vůbec žádný důvod k optimismu pro další léta. Já bych řekl tolik, že příroda si bez nás poradí. Kvartér není o dobách ledových, ale o střídání ledových a meziledových dob, čili pestré klima, které nebylo stabilní, ale rozkývané. My jsme možná udělali to, že jsme tu vlnu zkrátili a perioda je stále kratší a hektičtější. To je jeden faktor. Když existovala ještě volná krajina a zvířata mohla migrovat na velké vzdálenosti, mohla se přesouvat za vodou nebo potravou. Dnešní kulturní, zastavěná krajina je tím druhým faktorem. Ani lidé nejsou zvyklí migrovat, tím je adaptace na změny výrazně zmenšená. Krajina je rozrušená, fragmentovaná. Nedovedu si představit migraci sobů v této krajině. Jak by přecházeli přes D1? Tyto faktory působí proti přizpůsobení a přežití druhů. To jsou ale pouze fragmenty toho, co vím, protože to jsou tak složité systémy, že nikdo zodpovědný si netroufne tvrdit, že to pochopil. To nejde. Ale na základě toho co vím, si myslím, že chaos bude pokračovat, klima se bude prudce střídat a někdo se na to bude adaptovat lépe a někdo hůř. To je podle mého názoru ten nejpravděpodobnější scénář.

Jaký je horizont velkých změn? Deset nebo sto let?
Večer rosnička v televizi řekne, že zítra bude pršet a za tři dny bude jasno, ale ani my z ČHMÚ to neřekneme, protože když je to nad 48 hodin, tak jde o vodu, která se ještě nevypařila z oceánu. To je první věc. Takže říct, že za sedmdesát let to bude tak a tak, je chůzí po tenkém ledě. Dosavadní projekce a dlouhodobé simulace změn krajiny, klimatu a mořského proudění nasvědčují tomu, že se okolo roku 2070 dostaneme zhruba do režimu Středozemí před deseti, patnácti lety. To znamená, že z dlouhodobého hlediska bude vody méně. Z makropohledu na Českou republiku si myslím, že voda bude velice vzácný a drahý zdroj a budeme se muset naučit s ní řádně hospodařit. To je podle mne jediná cesta, abychom vůbec mohli na nějakou optimistickou budoucnost pomýšlet. Bez toho to nepůjde.


Proti tomu ale hraje podle mého názoru ta doba. Říkáš, že skutečné sucho nastane až v roce 2070. Skoro každý si řekne, to je za dlouho, budeme řešit čtyřleté volební období a roku 2070 se třeba ani nedožijeme. Je to tak daleko, že to spousta lidí řešit ani nechce.
Je to tak, politici jedou ve čtyřletém cyklu.

Kdyby se jednalo o deset let, třeba by se někdo k nepopulárním opatřením odhodlal.
Jsou třeba jedenáctileté cykly, které zčásti souvisejí se slunečními skvrnami a se změnou solární konstanty na úrovni cca desetiny procenta, která je nějakých 1376 wattů na metr čtvereční, což je dosti velký příkon. Ale všechny výkyvy v klimatu se tím nedají vysvětlit. Kombinací Severoantlantické oscilace a Arktické oscilace, to znamená, jak se ty tlakové útvary poskládají, se dají vysledovat jedenáctileté a třicetileté cykly srážkově bohatší a srážkově chudší. To už se dostáváme do horizontu dejme tomu desetiletky, ale v současnosti to funguje tak, že srážky nejsou rozprostřeny rovnoměrně v rámci roku. Pro zemědělce není útěchou, že za jedenáct let bude lépe, když oni potřebují vláhu pro plodiny teď v tuto chvíli. Sice se dá zatím vysledovat základní rámec, ale nikdo neví, jak se Golfský proud bude chovat za deset, dvacet let. Například u populačního nárůstu se dá předpokládat zhruba lineární růst závislý na blahobytu a životních podmínkách, ale ohledně klimatu vám to nikdo s určitostí neřekne. Srážková úroveň průměru za deset let je stejná jako teď. Problém je v tom, že jedna věc je průměr, a druhá věc je to, zda v jednotlivých měsících a letech srážky byly nebo nebyly, to je kritické.


Záleží i na tom, zda se voda vsákne nebo odteče, ne? Sice spadne, ale my ji už nemáme.
To se dostáváme k tomu, že jedna věc je klima a jeho změny, a druhá věc je krajina, na kterou srážky padají. Jak se krajina chová a jakou má schopnost se srážkami hospodařit. Co jsme říkali o stromech, tak to samé platí o krajině. Zdravá krajina je schopna se srážkami pracovat. Kdyby tomu tak nebylo, tak by to tady povodně nebo sucho už dávno zválcovaly a není tady nic. Čím více je půda pod tlakem, tím menší má schopnost zadržovat a distribuovat vodu. Půda je klíčový faktor. Když je nemocná a dysfunkční, tak nemůžeme čekat zázraky. Pokud jsme se k ní chovali špatně, nemůžeme čekat, že nás teď bude zachraňovat. To prostě nejde. Když jsem se na Krnovsku bavil s místními lidmi, dozvěděl jsem se, kolik studánek nenávratně zmizelo. To jsou mikrofaktory, které ovlivňují globální situaci. Aby se vyřešily globální problémy s vodou a klimatem, musí se začít v tom místě, kde žijeme.

Jenže my jsme si navykli, že problémy za nás vyřeší politici, odborníci a zodpovědné orgány a na těch malých úrovních, kde můžeme něco dělat my sami, neděláme raději nic.
Je to strašný nešvar a tyhle drobné věci se přehlíží. Politické rozhodnutí vytváří nějaký rámec, ale politik nezná celou Českou republiku, aby byl schopen říct, co budou potřebovat lidi řekněme v Šárovcově Lhotě. Tam by měli nastoupit lokální politici. Jenže ti řeší chodníky, fotbalové hřiště a rozhlas, řeší protipovodňovou ochranu a na „blbiny“ typu studánek často není prostor.  Ale z mého pohledu je to jediný lék, aby se lidé snažili alespoň udržet nebo obnovit co  jde. Je to často o vlastním sebezapření a vynakládání vlastní energie a financí často s nejasným výsledkem. Daleko víc je vidět třeba to fotbalové hřiště, to sbírá politické body. Ale když nebude vody na pití, napájení zvířat, pro zemědělství i průmysl, tak to bude znamenat konec a politici nám nepomohou. Všechny tyhle výrobky, co jsou tu na stole (Jan ukazuje na konvičku s čajem, hrníčky, moučník...) by bez vody nebyly. Včetně toho dřeva, ze kterého je vyrobený stůl a židle, na kterých sedíme. Na politiky se nelze spoléhat a já na ně nespoléhám ani jim nevěřím celý svůj život. Když je poslouchám na různých setkáních, kde doslova blábolí a myslí pouze na sbírání politických bodů, tak jim nemohu z principu věřit. Můj kamarád pracuje v luxusní pražské vinotéce, kde jsou hosty často právě politici, kteří se zavřou do místnosti, kam on se ani nemůže přijít zeptat, zda si nepřejí něco donést. Oni si sami někoho pošlou. Ale takto je jasné, že je to celé jen o tom, jak se ti hoši nakonec dohodnou mezi sebou někde v soukromí u stolu. A je úplně jedno, kdo je v jaké straně, na tom vůbec nezáleží. Jde o to, aby si každý přišel na svoje.

O osudu celé země rozhoduje pár chlapíků někde v zákulisí, volby na tomhle uspořádání nic nezmění.
Kdysi se u nás řešil kontroverzní průplav Dunaj – Labe, byla to megalomanská stavba. Teď je ve hře varianta, že by se po letiště v Mošnově za Ostravou splavnila Odra. Poláci na tom mají eminentní zájem a mají dokonce ministerstvo vnitrozemské plavby. Začal se o to zajímat i samotný Hrad, protože prezident Zeman tu myšlenku podporuje. Byl za mnou jeho poradce pan inženýr Forman a mluvili jsme o politice. Řekl mi, že u nás je politika řemeslo a pokud někoho nevynesou politické strany nebo zájmové skupiny, tak osamělý vlk neudělá v politice absolutně nic. I kdyby byl sebestatečnější, sebepracovitější, sebechytřejší nebo sebedůstojnější. Myslím si, že až na výjimky nikdo nevystupuje sám za sebe, vrcholní politici jsou instalováni a jejich úloha spočívá v tom, že když se jim předloží pár papírů, oni je podepíšou.


Třeba se to někdy změní.
Učím od doby, kdy jsem po škole nastoupil na ČHMÚ. Od roku 2003 jsem učil v rámci doktorátu a také externě. Moje zkušenost s absolventy je taková,  že ti, kteří byli odborně opravdu dobří a měli v sobě určitý náboj něco změnit a něco někam posunout, většinou skončili na místech bez rozhodovacích pravomocí. Dělají si úzký segment výzkumu nebo nějaké praktické práce a nejsou vidět. Mají odborný kredit, rostou dál, ale dopad na společnost je nula nula nic. Na druhou stranu studenti, kteří po odborné stránce stáli za... chtěl jsem to říct po ostravsku, ale neřeknu. Směje se. Tak ti se většinou dostanou do lokálních samospráv, na Kraje, na různé odbory životního prostředí a oni tu pravomoc mají. S nimi je diskuze přesně o tom, co jim dovolí papír. To jediné je zajímá. Nějak rozhodnout, neporušit směrnici a ti nahoře mu nemohou umýt hlavu. Zbytek je nezajímá. Oni ví, že je to špatně, ale dodrží to, co mají v tom a tom paragrafu v tom a tom odstavci.

To je zoufalé, ale co dělat, že?
Dost často zjišťuji, že oni ani nechápou věci, které by měli znát z odborného hlediska, například podstatu hydrologického měření. Takový člověk, když nechápe takto úzký segment odborné problematiky, jak může chápat veškeré složité vazby, jak funguje voda v krajině? To ho nezajímá. Výplata na účet každý měsíc, žádný průšvih a hotovo.

Musíme spoléhat na samoobnovitelnou schopnost přírody.
Ona si oddechne, až my tu nebudeme. Nakonec si nějak sama poradí. Pan profesor Štěrba, kterého jsem zmiňoval, napsal sci – fi novelu Země číslo osm ilustrovanou Kájou Saudkem. V ní píše, že to tady vlastně řídí ufoni a cílem je, aby ze Země zmizelo H2O jako převažující tekutina na Zemi, a nebyl tady stávající poměr dusíku a kyslíku, ale aby došlo k takové chemické změně, aby to tady mohli kolonizovat. A že ti lidé, kteří tak drasticky mění životní prostředí na úrovni vlád, tak nedělají nic jiného, než připravují planetu na kolonizaci těch, kterým budou změněné podmínky vyhovovat. Svým způsobem to může vypadat úsměvně, ale když si všímám některých politických rozhodnutí, tak mě napadá, že „dědek“ měl pravdu. Čím více se někdo ponoří do přírodních záležitostí a snaží se v tom více vzdělávat, tak zákonitě rezignuje, protože zjistí, že je to všechno tak neskutečně složité a ty jemné vazby, to podhoubí, je tak spletité, že nikdo nemůže poctivě říct, že pochopil, jak to funguje. Po deseti letech pilného studia pochopí stěží jeden segment. Možná. Nikdo vlastně neví. Nikdo do detailu neví, jak funguje tady ten les na kopci a co to udělá, když se za deset let změní srážkově teplotní režim. Jsou slušně odborně podložené odhady, ale nic víc. Žádný odborník to neví. V odborných diskuzích často klimatolog nebo meteorolog nebo hydrolog připouští nejistotu a neznalost a pro laické publikum vypadá jako blbec, který nerozumí vlastní práci. Kdežto politici mají jasno. Ti to vidí jasně. A to je nevýhoda odborníka, který je tak automaticky diskvalifikován, protože na jedné straně zaznívají jasné proklamace a jasné vize a na druhé sedí trouba, který přikyvuje, že by to tak možná mohlo být. Lidé si řeknou: Na co jsou takoví meteorologové? Na nic! Ani nevědí, jak bude zítra, a chtějí říkat, co bude za padesát let. To je úskalí těch debat a téhle profese. Zlaté pravidlo je princip předběžné opatrnosti. Když nevíme, co přijde za deset let, musíme být racionálně připraveni a počítat s tím horším a těšit se na lepší. Je to možná jediná cesta. A nevěřit tolik těm politikům.


Můžeme úplně přijít o zásoby podzemní vody?
K tomu se vztahuje termín socioekonomické sucho. Sucha je více druhů. Meteorologické, klimatické, agronomické, hydrologické. Jeden z novějších, ale už běžně používaných termínů je socioekonomické sucho. V Jižní Americe nebo v Africe jsou například obrovské zásoby podzemní vody, ale v tuto chvíli není technologie, abychom se k ní dostali nebo ji zpracovali do požadované kvality.

Nebo ji potrubím někam dovedli.
Ano, přesně tak. To znamená, že tamější vlády nemají v současnosti zájem nebo prostředky k využití této vody. Z tohoto pohledu si umím představit, že pokud tady budeme tak rozkradení a v bezvládí, bude voda jen pro někoho. Troufnu si připustit myšlenku, že obecně čeští občané mohou přijít o zdroje podzemní vody. Z tohoto pohledu ano. To, že by v podzemí nebyla voda z přírodovědného hlediska, je v tuto chvíli nereálný případ. Jde o to, kam hladiny zaklesnou a zda je budeme schopni využívat. Typickým příkladem je třeba Ostravsko, tam jsou staré důlní vody, nebo v Krušných horách Jáchymov, jde o poměrně velké rezervoáry. Pro běžného občana jsou ale nevyužitelné, protože to jsou vlastně solanky. Nikdo bychom nechtěli, aby to teklo z kohoutku. I kdyby někdo měl lokální úpravnu, tak jak bude za čas vypadat potrubí? Jak bude korodovat, jak se bude zanášet? Existuje trend, který nemám rád. Vodní zdroje skupují soukromé společnosti, Veolia a tak dále. Mělo být už dávno uzákoněno, že jde o zdroj pro český národ klíčový. Nemůžeme zdržet vodu, která naši zemi opouští přirozenou cestou, nepřehradíme Odru na hranicích. Voda je zdroj státního významu a musí zůstat státu, který s ní hospodaří. Privatizace v tomto případě není správná. Viz Biskupské lesy. Drancování lesů řádově poskočilo, když do hry vstoupily Biskupské lesy. Souvisí to s politikou, souvisí to s tím, jací jsou tam lidé, a konkrétně na Jesenicku znám dost míst, kde Lesy ČR jako státní podnik převedly majetek na Diecézní lesy, najely tam harvestory a začaly to valit ve velkém a odvážet kamiony pryč na Paskov na celulózku nebo do zahraničí. V tuto chvíli nevím, jestli Veolia třeba nezačne přistavovat vlaky do Děčína nebo do Bohumína, stáčet vodu do cisteren a odvážet ji do Švédska nebo do Německa. Jde to nebo to nejde? Mají s vodou jako vlastník právo nakládat tímto způsobem? Člověk se stal významným geologickým činitelem. Když spočítáme objem pevných a tekutých matérií, které člověk na zemském povrchu přemisťuje v globálním měřítku, tak vidíme, že člověk je skutečně geologický činitel. Za dva roky se po nás příroda ale nespraví.

Ale za sto už ano?
Za sto už ano. Zní to nihilisticky, já vím.

Z lidského hlediska asi ano, ale z toho přírodního to zní docela optimisticky.
Ještě jednou zmíním profesora Štěrbu, který se celý život zabýval říční ekologií a hydrogeologií. Razil mimo jiné myšlenku říční krajiny. To není jenom lužní les někde u Pardubic okolo Labe a podobně, ale jedná se o celý spojený říční systém, který začíná u prameniště. Když je nemocná horní část, tak čekat, že to zachrání ta spodní, je nesmysl. Druhá myšlenka, kterou razil je takzvaný hyporeál, což je z řeckého „proudit pod povrchem“. Druhy, které nalezneme u dna, nalezneme i pode dnem říčního systému. Vodní ekosystém není jen řeka, kterou vidíme a kterou proplaveme, ale je i pod tím. Celý ten systém pracuje společně. Musíme pochopit, jak to funguje celé, a bez toho pochopení nejsme schopni přijmout účinná opatření. Když se zabetonuje koryto, přeruší se ekologická kontinuita. Profesor Štěrba říkal: představ si planetu jako akvárium nebo terárium. Když v teráriu budeš mít tři laboratorní krysy, tak tam budou nějak fungovat, dokud nevyčerpají konečné množství vody a zdrojů. V momentě, kdy jich tam bude třicet nebo dokonce tři sta a máš stále stejné množství zdrojů a stále stejnou velikost terária, tak ekologický systém funguje úplně jinak. To je riziko populační exploze. V Číně režim striktně reguluje porodnost a tím možná mimoděk hraje v náš prospěch. Kdyby to tak nebylo, ten průšvih, který může nastat za deset let, by byl teoreticky už nyní. Když nebude voda, když někdo nebude mít vodu pro sebe a pro své děti, nebude se ptát a půjde tam, kde voda je.


O tom mluví i Václav Cílek, který říká, že velké migrační vlny souvisí se suchem.
Vždycky souvisely. Vzpomeň si jen na pád Mykénské civilizace nebo velkých měst harapské civilizace třeba v dnešním Pákistánu. Začaly se zhoršovat přírodní podmínky, potom přišel nějaký náhlý, neočekávaný výkyv, který to všechno urychlil. My máme nějaké scénáře, jak se to bude vyvíjet, ale nikdo neodhadne vliv náhody, a stanou se věci, které nepředpokládáme. Cílek s Bártou publikují teorie kolapsu a postupné regenerace. Bárta se tomu věnoval jako egyptolog z dlouhodobého hlediska a říká, že houstla atmosféra a pak přišel nějaký doutnák, spouštěč, který tu třaskavou směs vznítil. Čtyři suché roky, vpád nějakého kmene, například. A civilizace už nebyla schopná se ubránit. Hodně to souviselo i s politikou. Konec Římské říše předznamenala nedůvěra lidí v politiky.  Byl to aparát, který fungoval sám o sobě a už se nestaral o ty dole. Politici žili ve svém vakuu.

Kdysi byly velkým tématem kyselé deště, které dokázaly zabít celé lesy. Jak je to dneska?
Průmyslová výroba a množství oxidů síry klesly, ale doprava, která produkuje primárně oxidy dusíku, neklesla. Naopak mnohonásobně stoupla. Kyseliny dusíku se tedy stále do systému dostávají.  Obecně se ale dá říct, že pokles je. Alespoň něco pozitivního lze o tom říct. Dálkové přenosy, třeba z Polska do Sudet, se omezily, jsou dokonalejší technologie na odsiřování komínů, ale stále víme, že limity jako takové se často, hlavně v zimním období, překračují.

Poslední otázka na závěr: v co věříš, Honzo?
Věřím v ozdravnou sílu přírody. Že se z nás otřepe, dokáže se ozdravit a fungovat dál. Věřím v tuhle sílu i na lokální úrovni ze sobeckého úhlu pohledu člověka. Příroda je pro každého, kdo je schopen to vnímat, zdrojem duševní a duchovní obrody. Když člověk chodí s otevřenýma očima, dokáže vnímat některé věci intuitivně. Není to jenom o tom, že čím více knížek o přírodě přečtu, tím více o ní vím. Věřím v to, že základní věci nejsou dané náhodou, že existuje vyšší moc, která to řídí. Co může z jednostranného pohledu vypadat jako tragédie, může být v konečném důsledku poučením. Nemyslím to tak, že nějaký dědula sleduje z obláčku, kdo je hodný a kdo zlobí. Sekám dobrotu, abych to měl potom dobré. To se mi trošku příčí. Na druhou stranu si myslím, že nějaký vyšší duch existuje a funguje. Hovoří o tom třeba „teorie Gaia“ jako o superorganismu. V mém životě ty zásadní věci při zpětném pohledu nebyly náhodné. Možná je člověk každodenním klokotem života zcela zahlušený a přestal vnímat některé věci, které naši předkové vnímali běžně. Proměny ročních dob, nebo že stěhovaví ptáci odlétli dříve nebo vlaštovek přilétlo na jaře méně. My si o tom možná přečteme na internetu. Třeba to záchranné lano visí tady všude okolo nás. Je ale otázka, zda je jako lidé vůbec vnímáme a zda jsme ochotni investovat energii a po nějakém sáhli a začali tu práci. My máme za zemi zodpovědnost, pokud o sobě tvrdíme, že jsme nejmoudřejší druh na planetě Zemi. Co jsme nadrobili, měli bychom se pokusit alespoň trošku napravit. Pokud existuje nějaká vyšší moc, která nám zabrání v tom, abychom udělali ještě větší boty, tak je to jenom dobře. Nechodím do kostela, pro mě je příroda chrám. Duchovní svět je pro přírodu naprosto přirozený, kdežto člověk žije příliš rozumem. Nežije srdcem, ale hlavou. To je náš největší problém.


Honzo, moc děkuju za zajímavý a pro mě rozhodně objevný rozhovor, vyjasnil jsi mi spoustu věcí. Ať se ti daří v pracovním životě i v tom soukromém.


 


neděle 6. listopadu 2016

ZLATKA CHLUPOVÁ

Zlatka prožila těžké období, její manžel František zemřel na rakovinu a ona mu do poslední chvíle stála po boku, byla u něho. Z temného a smutného období ve svém životě se ale dokázala dostat a dnes o sobě říká, že je šťastná. Jsem moc vděčná, že mi dala takovou důvěru a odhodlala se svěřit mi tak těžký a velmi osobní příběh. Doufám, že její slova mohou pomoci lidem, kteří procházejí nebo prošli podobnou zkušeností.


Zlatko, já bych se ráda dozvěděla něco o změně v tvém životě. Co způsobilo, žes změnila nejen stravování, ale celkový přístup k životu. Sama říkáš, že za tím stála smrt tvého muže Františka v roce 2012. Jak to všechno vlastně začalo?
Už rok před smrtí se začal zavodňovat. Otékaly mu nohy, a co vypil, to v něm zůstávalo. Jednou v létě se vrátil z práce a přišel domů úplně oteklý. Vyděsilo mě to a řekla jsem mu, aby se schválně zvážil. Místo osmdesáti osmi jako obvykle měl sto pět kilo! Bylo jasné, že má v sobě vodu. Zavolala jsem záchranku, odvezli ho a domů se vrátil s diuretiky. A doktorovi se nezdála jeho játra, že by si je měl nechat důkladně vyšetřit. Fráňa byl na sebe opatrný, hlídal se a tak nedokážu pochopit, že ho neposlechl. Měl také špatné srdíčko, fibrilaci síní a na to bral nějaké léky. Od začátku našeho vztahu měl vysoký tlak. Postupně se to nabalovalo. Já jsem se mu do toho nikdy nepletla, jaké bere prášky, on si myslel, že dělá správně, že je to dobře, že ho to udrží déle při životě. Chtěl tady být co nejdéle s námi, protože nás měl rád a my jeho. Já si osobně myslím, že už měl tolik prášků, že rakovinu jater mu způsobily ty prášky. Až když jsem se po jeho smrti probírala jeho papíry, našla jsem poznámku o jeho játrech.


To je docela pravděpodobné, protože játra zpracovávají všechny léky.
Ano. Na noc si bral prášky na spaní, já mu kvůli tomu nadávala. Říkala jsem mu, že to jsou ty největší dryáky. Viděla jsem, jak spí vedle mě, jak je úplně mrtvý, nešlo ho probudit.

A jak to bylo dál?
Tohle byl první příznak, řešil to jako obvykle, chodil po doktorech. Bral Walfarin, u kterého musíš chodit na nějaké kontroly, a dávky mu neustále zvyšovali.

A to je na co?
Na ředění krve. Taky pěkné svinstvo, to jsem zjistila až potom. Když bral Walfarin, nesměl zeleninu. A nadával mi. Přišel třeba od doktora, že má špatné výsledky, že mu dávám hodně zeleniny, že ho do toho nutím. Říkala jsem mu, že to není pravda, že je to pořád stejné jídlo, že to není zeleninou. Když pak měl tu příhodu se zavodněním, bylo mi to už divné a říkám: Fráni, tady je někde něco hodně špatně. To není žádnou zeleninou, tobě prostě v těle něco nefunguje! Doktorka ho uklidňovala a pořád jen přidávala léky. To bylo v červenci a v prosinci už jsem viděla, že žloutne.


A lékaři na to nepřišli?
Ne. Vůbec ne. Když jsme byli v přírodě a chodili po lese, nebyla na něm vidět žádná únava. Úplně tam ožil. Ale všimla jsem si, že začal usínat u televize, což se nikdy dřív nestalo. Začal mít poprskané žilky ve tváři. Naléhala jsem na něho, aby to s lékaři pořádně probral. Ale bylo to pořád to stejné. Pane Chlup, co byste chtěl, vždyť už nejste nejmladší.

Takže na žádném jaterním vyšetření nebyl?
Ne, vůbec nešel na žádné testy. Akorát mu stále zvyšovali množství léků. V prosinci mu přestalo chutnat a to je poslední štace. Cokoliv jsem uvařila, u všeho frflal. To není dobré a to mi nechutná. O Vánocích to vyvrcholilo. Nemusela jsem vůbec nic vařit, Zbyňa odjel na chatu slavit s klukama, pro sebe jsem vařit nepotřebovala a Fráňa neměl chuť. Neměla jsem ani bramborový salát, nic. Jemu už nic nechutnalo. To už bylo na mě moc, tak jsem mu řekla: víš co? Po novém roce jdeš okamžitě k doktorovi do Vojenské nemocnice. A už se sebou něco dělej, protože toto není normální. Tobě nechutná a já ti pořád říkám, že jsi žlutý! A on tomu nechtěl věřit, ti chlapi jsou hrozní. Kde su žlutej? Aj už hubnul.


Bolesti neměl?
Ne, bolesti vůbec žádné. To jsem si ale sama později vydedukovala, poslední půlrok naříkal na kříž. Pořád jsem mu záda masírovala nebo ležel na masážních podložkách. Chodil i za mým kamarádem z tenisu, který je ortoped, co že prý má s těmi zády dělat.


Takže to nebyla záda, ale játra?
Ano, to byla játra. Jako voják z povolání chodil kamsi na obědy. Čtvrtého ledna jsem byla v práci a jemu ten oběd udělal nějak zle. A už sám viděl, že je to špatné. Šel rovnou do Vojenské nemocnice a tamodtud mi volal: Zlati, jsem v nemocnici, dovez mi věci. Asi mi něco našli. Nevím přesně co, ale nechali si mě tady. Zůstal tam a já jsem tam za ním jezdila.

To musel být pro tebe hrozný šok, ne?
Ještě jsme nevěděli, co to je. Vzali vzorky a na ty se týden čekalo. Pak to byl šok. Zavolal tam a řekli mu, že má zhoubný nádor na játrech.

Jak se chová člověk, který se dozví takovou diagnózu? Byl vyděšený nebo si to nepřipouštěl?
Připouštěl si to hodně. Uzavřel se, byl zamlklý. Někdy byl až zbytečně zlý, ale není se čemu divit. Přemýšlel, co bude dělat, co bude dál. Ale my se o tom nebavili. Protože já jsem se snažila s tím vrovnat po svém a on také.

Abyste si sedli a popovídali si o tom, to se nestalo?
Ne, říkali jsme, půjdeme tam a tam, uděláme to a to. Praktické věci. Snažila jsem se ho uklidňovat. Relativně nic ho nebolelo, fungoval. Byl ve Vojenské nemocnici, kde ho nějak léčili.

Podstoupil operaci, ozařování nebo chemoterapii?
Ne. Chodili jsme tam za jednou lékařkou, to bylo strašné. To byla nějaká onkologická poradna. Ale když jsem tam přišla, nevěděla jsem, jestli jsem někde v blázinci.

Jakto?
To ti byla doktorka, která tomu vůbec nerozuměla. Však víte, ne? Už vám to řekli, co to je? Ale my nevěděli nic! Nerozumíš těm názvům. Věděli jsme, že má nějaký nádor, že je zhoubný, ale jak je velký a co se bude dít dál, to nám nikdo neřekl. Přišli jsme tam s tím, že nám to vysvětlí, že nám dají informace a povzbudí nás. Těžká šlamastyka to byla. Řekla nám, že nás pošle na Žluťák, kde se všechno dozvíme.


A to je co?
Žlutý kopec, kde se zabývají rakovinou. Víš co je nejhorší? Že všude čekáš. Jdeš třeba na osmou hodinu a čekáš tam do dvou hodin. Člověk s takovou psychikou tam vidí ostatní lidi, kteří jsou na tom třeba už hůř, a on tam přijde nový. Mně nic nebylo a byla jsem z toho zdravotnictví v šoku. V takové malinké místnůstce, bohunická nemocnice je samé sklo, pere ti tam slunko na plné pecky. A teď je tam dvacet, třicet nahňahňaných lidí. Každý ty své problémy. Tam už trpěl, když tam měl sedět. Byl už tak hubený, že ho tlačily kosti. Ležel mi tam na klíně. Říkala jsem mu, klidně si lehni. Přitom tam měli pokoj, mohli říct, běžte si tam lehnout, jestli je vám špatně.

A na tom Žlutém kopci už léčili rakovinu?
Pořád nikdo nic neléčil, stále jsme jenom chodili! Takhle si nás posouvali sem a tam. Z těch dveří tam do těch dveří a zase do jiných dveří. Na Žluťáku byla příjemná paní doktorka, ta věděla, o co jde. Ale nikdo nám stejně neřekl, jak všechno bude, jak se to bude léčit, co nás čeká. Při rakovině jater se chemoterapie nedělá. Museli jsme do nemocnice do Bohunic.

A na tom Žlutém kopci se tedy děje co?
Tam dělají jiné zákroky. Tam operaci jater nedělají. Tím se zabývají v Bohunicích.

Takže prodělala operaci?
Když jsme tam byli poprvé a podruhé, nevšímali si toho, jak žloutne. Až teprve potřetí, po měsíci a půl, doktorka řekla, že budou muset operovat. Pokaždé mu vzali krev, ale když jsem upozorňovala na to, že manžel je čím dál tím víc žlutý, tak prý že ne, že je to dobré, prý je to ještě v pohodě. Operace se musí schválit. Mají různá sezení, porady s primářem. Vysvětlovala nám, že to není tak rychlé, že to není jak housky na krámě. Takhle s námi mluvila. Když napotřetí sama viděla, jak moc je žlutý, bylo poznat, že znervózněla. No nic, pane Chlup, uspíšíme to. Vyšetřili ho sondou, aby zjistili jak moc je to zasažené. Ukázalo se, že je to už dost špatné. Přišla jsem tam a chtěla jsem mluvit s doktorem, aby mi řekl, jak to vypadá. Sestra mě poslala na doktorský pokoj. Bylo tam pět nebo šest doktorů, řekla jsem jim, že chci vědět něco o panu Chlupovi. Jeden mladý, ani ne třicetiletý doktor vylezl ven do chodby. Tam byl normální provoz, chodili tam okolo nás lidi. Neřekl mi, pojďte si někde sednout, do nějaké místnůstky, kde by mi v klidu řekl co a jak. Ne, normálně na té chodbě na tebe vypálí: paní Chlupová, je to vážný, je to hodně vážný. Připravte se na nejhorší. Tohle mi řekl. Koukám na něho a říkám: jak špatné? No, zjistili jsme, že musíme udělat vývod a vykládal mi všechny ty sračky okolo toho. Aby mohl jíst, aby mu to nešlo do těla. Protože mu už nefungovala játra. A všechno, co tělo zpracuje a játra jinak vyloučí, jde přímo do těla. Ty tekutiny jdou všechny do břicha. Nejde to tam, kudy by to mělo jít. Byl tedy v nemocnici a já jsem byla doma. Každý den jsem za ním jezdila. A teď přemýšlíš, jedeš tím autem a přemýšlíš, co udělat. Co dál? Oni to přece ví, ne?


Možná si myslí, že to vědí, ale někdy to vůbec nemusí být pravda.
Ale nikdo ti neřekne: Má tři týdny nebo dva měsíce.

To asi takhle přesně nevědí. Každý člověk je jinak silný, někdo může žít ještě půl roku a někdo umře za čtrnáct dní. Myslím si, že takhle přesně se to nedá říct.
Nakonec jsem si vzpomněla na tenisovou kamarádku, která dělá primářku na Obilňáku. Tak jsem jí zavolala a říkám jí: prosím tě, Dáši, já potřebuju jenom vědět, co se děje, co mu je. Mně nikdo nic pořádně nevysvětlil. Prý dobrý, Zlati, já to zjistím a zavolám ti. Ona měla v Bohunicích nějaké kamarády. Říkala mi, že i pro ni to je hrozně těžké, protože je to moje kamarádka. Já na to: Dáši, vyser se na to, řekni mi, co se děje, jakou má šanci? Jak tady ještě dlouho bude? S čím mám počítat? Vždyť já se taky musím nějak zařídit, ne? Prostě musím vědět, co se děje! A ona mi řekla, Zlatko, umře ti, prostě umře, nemá žádnou šanci, aby mu to tam opravili, aby se uzdravil. Vysvětlila mi, že se udělal ten vývod, aby mu odcházela voda z těla. Ta voda už nemá kudy odcházet, vnitřnosti jsou už úplně poškozené. Řekla jsem jí, že moc děkuju, že je jediná, která mi řekla, jak to je. Každý doktor nemá tu odvahu, aby si s tebou sednul a řekl ti pravdu. Hele, umře ti. Připrav se na to, že ti umře. Takhle ti to neřekne nikdo. Řeknou maximálně: je to špatné. Neřekla mi to ani ta hlavní onkoložka v Bohunicích, která se o něho starala.

Po tom zákroku byl doma?
Ano, udělali vývod a šel domů. Když jsme šli po operaci na kontrolu, tak onkoložka říká: No vidíte, pane Chlup, vypadáte pěkně, zabralo to, to bude dobré! Ale ona nevěděla, že já už to vím. A já na to: Tak co to tedy je, paní doktorko? Nebojte, to bude v pohodě, udělal se vývod a bude to v pořádku. A cítíte se dobře, ne? A on se opravdu cítil dobře. Tak jsem ju nechala. Pak se musel udělat nový zákrok, protože se mu to tam ucpávalo, musela jsem mu to proplachovat, každý den čistit, aby se to neucpávalo. Po tomhle druhém zákroku jsme tam zase šli na kontrolu a ona viděla, že jsem naštvaná. Řekla jsem jí: paní doktorko, byla bych ráda, kdybyste nám nalila čistého vína. Já to vidím špatně.


A on byl u toho?
Ano.

A věděl to, co ses dozvěděla od té Dáši?
Ne, nevěděl. Řekla jsem jí, že vím svoje, že jsem si to zjistila a že bych to ráda slyšela i od ní a kdyby to řekla i manželovi. Tak přiznala barvu, tak prý ano, nalejme si čistého vína, pane Chlup, co říkáte? Jste starý voják, paragán. Však jste v životě taky tomu tělu dal co proto. Neříkejte, že ne, že jste si neužíval. No, nikdo vám v tomto věku transplantaci neudělá. Koukám na ni a říkám, to si snad děláte srandu, ne? Tak nic, tak jdeme.  Ukončíme to a půjdeme domů. On pořád věřil, že se z toho dostane a teď teprve pochopil, že je konec. Říkám mu: hele, Fráninko, je to v prdeli, prostě mně odejdeš. Umřeš, nikdo tě nezachrání.

Tos mu takhle řekla?
Jo.

A co on na to?
Nic, koukal. Mlelo se mu to v hlavě, hleděl na mě. My jsme si vždycky všechno řekli naostro. Pravdu. Řekla jsem mu, že se k tomu musí postavit čelem. Že se od něj nehnu a udělám pro něj první poslední. Ale že s těmi doktory už nechci mít nic společného. Jemu začaly vypadávat zuby, všechno přestávalo fungovat. On začal šílet, že nebude moct kousat, že musí k zubaři. Ale on byl už jak věchýtek, na něho se každý díval, co tam vůbec dělá. Říkám mu, Fráni, zklidni se, podívej se, všichni tě už berou jako mrtvýho, vždyť to vidíš sám. To víš, že to vidím. Tak mě prosím tě netrap ještě chozením někde po zubařích a po takových věcech. Já vím, že ty se chytáš stébla, ale ber to tak, že jsme měli pěkný život, sedmadvacet let krásného života. Postav se k tomu takhle. Já se od tebe nehnu, tady s tebou budu a hotovo. Ale prostě už ty doktory necháme být. Vyprdneme se na to. Akorát když mu bylo hodně zle, když měl třeba nějakou infekci, tak jsme zavolali záchranku. On chodil, byl soběstačný, všechno. Ještě měsíc před smrtí, víš. Práci mám ani ne dva kilometry od domu, takže jsem sedla do auta, přijela, nachystala jsem mu oběd, počkala jsem, až to sní, uvařila mu čaj. Později když už nejedl, pil takové ty Nutridrinky, co dávají, když lidi už nemohou jíst, aby do těla dostal vitamíny a výživu. Lítali jsme po lékárnách a sháněli to. Viděla jsem, jak ho tahle nepřirozená strava úplně ničí. Hrozně ho to zahleňovalo a začal kašlat.


Mluvili jste o tom, co bude, až zemře?
Ano, o tom jsme se bavili až na úplný závěr.

Jak to snášely děti?
Hůře na tom byl Honzin, ten starší. Úplně zazmatkoval. Myslel si, že se bude muset o mě a o Zbyňu starat, protože Zbyňa ještě chodil do školy a nevydělával. Pořád říkal: mamko, já ti budu muset dát nějaký peníze. A já říkám: na co a proč? Vždyť my peníze máme, co blázníš? Bylo vidět, jak je vynervovaný a neví, co má říct. Protože byl nejstarší, převzal zodpovědnost za celou rodinu. Jezdil za mnou do práce, aby mě povzbudil.  Mamko, to bude dobrý, to bude dobrý, to se vyřeší. Klid, Honzine, ježišikriste, říkala jsem mu. Hovno bude dobrý, uvědom si, že umírá! Neříkej mi tady ty krávoviny. Pomůžeš mi tím, když mi nebudeš říkat, že to bude dobrý. To mi prosím tě neříkej, protože já vím, že umírá, chápeš? Postav se k tomu poctivě, je to v prdeli. Umře a hotovka. Já su člověk, který má rád realitu, pravdu. Nemám ráda, když mě někdo takhle blbě chlácholí. Já se z toho nezblázním, já se z toho nezhroutím, udělám pro něj první poslední, tak to tak ber a hlavně mě nepovzbuzuj těmahle blbostma. Ten to vzal tedy špatně, nebydlel doma a nevěděl, co se tam děje, jak to přesně vypadá.

Pro Františka samotného to muselo být velmi těžké.
Když mu řekli, že transplantovat játra mu nebudou, začal chodit po bytě a rovnal si svoje věci, dával to do pořádku. Měl takový kamrlík, fotokomoru, byl vášnivý fotograf. Tam měl všechno svoje. Foťáky, kamery, papíry, jeho soukromí. Tam mu do toho nikdy nikdo nelezl, nikdo nebyl ani zvědavý, na co, že? Jak se to dozvěděl, tak já jsem jednou takhle přišla z práce, Zbyňa byl už ze školy doma, otevřela jsem dveře a slyším, jak jsou spolu v tom kamrlíku. A Fráňa Zbyňovi říká: tady je tohle a tady je to a kdybys někdy potřeboval toto... Bylo po mně. To byla taková prda, Evi, to bylo neskutečný.

Kolik bylo tehdy Zbyňovi?
Dvaadvacet. A teď to buchlo. Musela jsem do kuchyně a jenom jsem řvala a řvala a řvala. Nemohla jsem se uklidnit. Do toho zvonili nějací příbuzní, že jdou na návštěvu. Zrovna do této situace. Musela jsem se omluvit, že nemohou jít dál. V tu chvíli se všechno spustilo, byla jsem nervově úplně v háji.


Co je na tom nejhorší?
Když vidíš, že se loučí. Že se loučí s vlastním synem.  To bylo nejhorší. Jinak jsem to zvládala. Druhá taková rána byla, když ho převezli z Bohunic do Vojenské nemocnice. Stěžoval si, že ho tekutina tlačí v břiše, že ho to bolí a ani dýchat že už nemůže. Prosila jsem, aby ho vypustili. To se napíchne injekce a pomaličku nechávají odkapávat tu tekutinu, kterou bys normálně vyčůrala nebo vypotila. Ale zároveň ti odkapávají všechno, co tě udržuje při životě. Vitamíny, minerály, živiny. Tohle když odpustíš, tělo chřadne a chřadne. Když ho vypustili poprvé, do týdne byl poloviční. Nikdo mi neřekl, z jakého důvodu to je. Proč tak náhle, během týdne, shodil. To mi řekl až jeho kamarád, který se náhodou přišel podívat. Měl manželku a ta mu takhle zemřela na rakovinu jater. Měla to stejně. Říkal mi, Zlatko, to nedopusť. Odpouštět jen po troškách! Jinak ti odejde za chvilku.

Takže to, co dostaneš do těla prostřednictvím stravy a vstřebává se to skrze tenké střevo do krve, zůstává v břišní dutině nebo pod kůží jako tekutina?
Ano, to ti jde třeba voda skrze kůži. Nemá to kam jít, játra nefungují. Všechno je to ucpané, tak se to tlačí jinudy. Všechno, co by jinak zpracovala játra, ledviny, slezina a já nevím co, nerozumím tomu, a šlo by ti to do krve a z toho žiješ. Mně ale nikdo neřekl, co to je, doktoři mi nic nevysvětlili. Je hrozné, když tě nechávají neustále v nevědomosti.


Přemýšlela jsi v té době nad nějakou alternativní léčbou?
V té době jsem se o nic takového nezajímala. Nic jsem neznala. Až když zemřel, začala jsem se dívat po internetu, protože jsem měla spoustu času. Četla jsem si různé věci a teprve pak jsem zjistila, že by se to bývalo dalo řešit i jinak.

Myslíš si, že by byla šance mu pomoci, kdyby se to začalo léčit v tom stádiu, když poprvé otekl?
Tenkrát ano. Ale já jsem mu do toho nemluvila, měl to všechno sám pod kontrolou. Pak jsem si to vyčítala, že jsem do toho měla zasáhnout, ale on by mě stejně nenechal. On byl silná osobnost, nenechal si do toho mluvit.

To musí každý člověk sám za sebe.
Ano, jistě. Až později byl apatický. Nechal to na mně. Říkal, že jsem jeho sekretářka v době nemoci.


Už neměl energii na to s někým se dohadovat?
Přesně tak. Nechal to na mně, věřil mi. Doktorka řekla, že nás pošle nás do Vojenské nemocnice. Přijeli jsme tam, dali ho na pokoj, kde leželi dva muži, a ti byli na poslední štaci. Jenom chrčeli. A oni ho tam dali mezi ně doprostřed. Jeden z nich za dva dny zemřel a druhý za čtyři dny. Zapomněli jsme špunty do uší, aby mohl spát. Prosil mě, abych mu je zajela koupit. Říkám, jo jasně, dovezu. Hned vedle teče řeka, šla jsem k ní, sedla jsem si pod stožár elektrického vedení. A já nebyla schopná se pohnout, jet do obchodu a pak zase zpátky tam za ním. Když jsem tam viděla ty lidi, mrtvoly a jeho s nimi. Prostě ne. Úplně jsem se sesypala. To bylo v půl čtvrté odpoledne. Seděla jsem tam, celá uřvaná, oči oteklé. Musela jsem počkat, až to všechno ze mě spadne a pak jsem zavolala Zbyňovi: prosímtě, přijď sem, já nemožu, mám tady auto, musíš mě odvézt, tata chce to a to, prosímtě kup mu to cestou a běž za ním do nemocnice. Já se tam nemůžu vrátit. Já se tam ten den už nemohla vrátit! Nezvládala jsem to nervově. Vadilo mi, že tam je. Musela jsem to vydržet a počkat, až ho zase trošku dají do latě, abych si ho mohla vzít domů. Zbyňa to udělal, odvezl mě domů. Druhý den jsem tam přišla za doktorkou, naštěstí tam byla konečně normální doktorka, příjemná. Všechno jsme si vysvětlily, o co jde, že už je v poslední fázi. Prý udělají to nejnutnější, aby mohl jít domů, protože já ho chtěla co nejdříve doma, nechtěla jsem ho tam nechat. A ještě ty sestřičky. Zavolal mi v deset hodin v noci, že na něho řve sestřička, že má strach. To je to strašné, že ti lidé, kteří to mají spočítané, ale ještě stále myslí, vnímají a fungují, leží v pokoji prakticky s mrtvolami. To je hrozná podpásovka. A pak na něj ještě sestřička ječí, že si stále něco vymýšlí, že pořád něco chce. Že ona ho bude navštěvovat maximálně dvakrát denně, že na víc nemá čas, že má hodně lidí. V tu chvíli mi Zbyňa povídá: pojď, jdeme pro něho, jdem pro něho! Ale dovnitř se v noci nedostanete, museli jsme počkat do rána. Ráno jsem tam šla a dozvěděla se, že má zánět a bere antibiotika. Jakmile je dobral, hned jsme si ho odvezli domů a už doma zůstal. Doktorka nám řekla, jestli chcete, aby v klidu doma zemřel, už žádného doktora nevolejte. Je to naprosto zbytečné.

Myslíš si tedy, že není horší ani tak ta nemoc samotná, s tou by se člověk vyrovnal, jako spíš přístup většiny zdravotníků a nemocniční realita?
Ano, ten přístup. Ta nemocnice, to mě velice zklamalo. V té době jsem byla fakticky šílený nepřítel zdravotnictví. Teď už jsem trošku klidnější, už se na to dívám trochu jinak. Ale i tak si myslím, že naše zdravotnictví je úplně v prdeli. Mám kamarádku, která pracuje v důchoďáku a co ta mi řekla za věci. Říkala, Zlatko, nediv se, oni zredukovali počet sester i doktorů a personál čelí šílenému náporu. Ona má třeba noční službu a sama pečuje o čtyřicet starých nemohoucích lidí. Ve dne jsou tam dvě. To se nedá zvládnout ve dvou lidech. Nakrmit, omýt, převazy, léky, stlaní a tohle všechno. Zaměstnávají se i lidé, kteří mají pouze ošetřovatelský kurs, ale musí dělat i takové úkony, které by měla dělat pouze vyškolená sestra. Jsou ve stresu a pak se takhle k lidem chovají. To mě obrovsky zklamalo.


Udělala bys dneska něco jinak?
Kdyby se třeba mně něco takového stalo, nechám se vyšetřit, abych viděla, co mi je, ale víc nic. Pak bych volila alternativní léčbu. Začala jsem už teď žít jinak. Změnila jsem stravování.

Až po Františkově smrti?
Ano, začala jsem přemýšlet nad tím, proč vlastně onemocněl.

A přišlas na něco?
Špatné jídlo představující zátěž pro organismus, pro tělo, jednoznačně. Dříve jsme jedli stejně jako všichni ostatní. Vepřo-knedlo-zelo, chipsy, salámy, limonády. Všechny tyhle věci.

Přemýšlela jsi někdy předtím o vegetariánství?
Vůbec ne. To byla pro mě úplně neznámá věc, nezajímalo mě to.

Bereš nějaké léky?
Žádné. Absolutně žádné, na nic.

A dříve jsi něco brala?
Jen když mě třeba bolela hlava. Atalargin.

Když jsi měla Františka ke konci doma, byla nějaká chvíle, kdys měla pocit, že to nezvládneš a chtěla zavolat sanitku?
V nemocnici mi poradili sociální službu, takovou poradnu, když jsem se ptala, co mě čeká a jak to budu zvládat. Kamarádka z tenisu, lékařka, obvoďačka, mi řekla, abych se na to vykašlala, že je to k ničemu, a poradila mi, abych ho dala do hospicu. Ale já ho nechtěla nikam dávat. Ona na to, že také chodí za pacienty domů. Přijdou, poradí, pomohou.  Našla jsem si na netu Alžbětinky, které jsou v Brně, a napsala jim. Přijdou jednou nebo dvakrát týdně do bytu, jak potřebuješ. Přijely hrozně milé holky.


To jsou jeptišky?
Ano, jeptišky, ale přišly v civilu. František byl ještě v pohodě, normálně mu to myslelo. Měla jsem strach, jak se on, voják, to víš, samozřejmě komanč, bude na ně tvářit. Směje se. Už měly přijít a já jsem byla nervózní. Sedla jsem si k němu na postel a říkám mu: Víš, Fráni, já už nevím, co bude dál a chtěla bych to vědět a tak jsem potřebovala poradit. Zavolala jsem do hospicu, jestli by někdo mohl přijít. Koukal na mě a povídá: JEPTIŠKY! Čeho já se dožiju! Směje se. Říkám, neboj, ona přijde v civilu. Přišla, a když nakonec odcházela, František úplně ožil. Oběma nám nalila tolik energie.

A čím?
Tím, že nám řekla, co bude, jak bude, víš? Přišla, chytla ho, bolí vás něco, pane Chlup? Nebolí? Špatně se vám dýchá? Tak dáme tady ten prášek. Teď to bude takhle, pane Chlup. Zvládáte to výborně. Tohle ještě musíte udělat a tohle ještě udělejte, já zase za týden přijdu.  Už jen tím, jakým způsobem s námi mluvila, ani nevím, jak bych ti to řekla. U postele měl pití, zvoneček. Ony nasadily úplně jiné léky, než dostal z nemocnice. V nemocnici z něj ještě chtěli udělat blázna, posílali nás na psychiatrii.

Opravdu? Proč?
To si ani nepřej vědět. Šla jsem tam sama a ta ženská to tak schytala. Já myslela, že je to sestra a ona to byla doktorka. Směje se. Vy si dovolíte takového člověka, který už sotva leze, zvát na psychiatrii? Co s ním tady chcete dělat, můžete mně říct? Transplantovat játra mu nechcete a co do něho chcete rvát? Nějaké oblbováky nebo co?


Asi aby byl klidný.
Ona říká: ale paní Chlupová, to se normálně dává. Já na to: já to vím, já to viděla tady v nemocnici, jak jste ho měli omámeného. Bylo zajímavé, že když jsem ho přivezla domů, byl úplně normální, mluvil se mnou, všechno chápal, chodil. Do poslední chvíle se o sebe staral sám. Když byl v nemocnici, byla z něho troska. Oni tě omámí, abys neotravovala. Sotva mluvil, nemohl artikulovat, měl úplně ztuhlou pusu, jak byl oblblý. Přijel Zbyňa, přijel Honza, nemohli tomu věřit, ptali se, co mu je. Druhý den ho viděli doma úplně normálního. Když jsem to takhle vykládala té doktorce na psychiatrii, tak mi řekla: Máte pravdu, já vím. Řekla jsem jí, nechte ho dožít normálního, ježišmarjá, nepotřebuje žádné prášky na oblbování. Já s ním potřebuju komunikovat. Když už ho tady mám jen pár chvil, chci si ho ještě užít a povídat si s ním. A ne mít doma ležícího, slintajícího magora. To mě šíleně vytočilo.

Takže jeptišky k vám chodily pravidelně?
Když jsem jim vykládala všechny tyhle peripetie, řekly mi, že mohou dělat většinu úkonů, které provádějí v nemocnici, například to odpouštění tekutiny. Škoda, že jsem to nevěděla, mohli jsme být ušetření toho přístupu.
Sedmadvacet let jsme leželi spolu pod jednou peřinou. A když jsme ke konci nemohli spát, povídali jsme si. Bylo pro mě strašně důležité, že byl se mnou, třebaže jsem věděla, že odchází. Že byl při vědomí a mohli jsme si povídat, pořád tu byl, pořád existoval! Nedovedl pochopit, že mi nevadí, ani když je v tomhle stavu, že pro mě je jeho přítomnost pořád důležitá, nabíjí mě energií. Pořád mám pro co žít.
Ten poslední týden musel Zbyňa zůstat doma, aby pomohl. František už nedošel na záchod sám, musel ho někdo podpírat. Já jsem pořád chodila do práce, abychom nezůstali bez peněz. Byla jsem třeba půl dne v práci, druhý den dvě hodiny, pak celý den, jak to šlo. Pořád nás ještě vnímal, ale přišel den, kdy mi Zbyňa volal, abych přišla dřív, jestli můžu, že je to špatné. Františkovi tekly sliny, už jenom tak koukal.

Myslíš, že rozuměl?
Ano, rozuměl, ale už nedokázal mluvit. Měl už toxiny z nádoru zasažený mozek.  Bylo vidět, že se ztrácí v realitě. Šestnáctého června měl Zbyňa svátek a odjel s klukama na celý víkend. František už nevnímal, jenom ležel a chrčel. Nic nejedl. Jenom ležel a nahlas dýchal. Čtyři dny. Modraly mu ruce. Volala jsem do hospicu a řekli mi, že manžel odchází. Lehněte si k němu a držte ho za ruku, rozlučte se s ním. Srdíčko mlátilo ostošest, to srdíčko, které měl tak nemocné, to jelo pořád na plné pecky, člověče. Člověk by řekl, že takhle nemocného člověka zabije infarkt, ale nic, to je obrovská vůle k životu. V neděli odpoledne přijel Zbyňa z chaty, tak jsem mu říkala: Zbyňo, tata umírá. Rozbrečel se. Tak jsme se u něho střídali. Chvilku ho držel on a chvilku já. Pak jsme si k němu lehli oba, každý z jedné strany a drželi jsme ho. Před půlnocí si šel Zbyňa lehnout do obýváku, protože v pondělí brzy ráno vstával do práce, aby si chvilku odpočinul. Bylo za deset minut dvanáct, taky jsem už byla unavená a tak jsem u něho dřímala. Najednou slyším tři hluboké nádechy a výdechy. Podívala jsem se a říkám si, už je to tady. Sáhla jsem na něj, byl pryč.



Cos udělala? Otevřela jsi okno?
Bylo otevřené, bylo to v červnu a v tu dobu bylo hrozné vedro. Vstala a šla jsem do obýváku za Zbyňou. Pojď, rozluč se s tátou, umřel. Zavolala jsem do hospicu, kde mi poradili, jak vyřídit formality. Přijela doktorka kvůli ohledání a pak se vyřizovala pohřební služba.

Myslíš, že trpěl?
Nevím. Nevěděl o sobě.

A co ty?
Je zajímavé, jak to tělo naskočí no nouzového režimu. Necítila jsem únavu, nevyspání, nic. Přitom jsem byla na nohou čtyřiadvacet hodin. V noci, pořád u něho. Bylo to stejné jako s miminkem, budil mě několikrát za noc. Zlati, hrozně mě svědí nohy, udělej s tím něco! Tak jsem namočila ručníky, zchladila, namasírovala. Za půl hodiny znovu. A ráno jsem šla do práce. Taky jsem podle toho vypadala. Ani jsem si to neuvědomovala. Kámoška, co mě potkala, se úplně rozbrečela. Zlatko, ty vypadáš! Jak vypadám, vždyť se směju, jedu, žiju, ne? Ale bylo to na mně vidět. Vnitřně jsem jela na atomové palivo, člověče. Přišlo to až po pohřbu.


Po pohřbu bylo nějaké krizové období, kdy ti plně došlo, že zemřel? Jak jsi prožívala smutek?
Ještě měsíc, dva jsi v takovém kómatu, jedeš pořád na to minulé. A když se to tak trošku srovná, uklidní, tak ti to najednou všechno dojde. Najednou ti vadí, že ho neslyšíš, jeho dech, jeho chrápání. Nemůžeš ho držet za ruku. Toto ti najednou dochází. Nemůžeš spát od půlnoci až do rána. Máš nastartovaný mozek a jenom meleš život. Co bylo, jak bylo, co bude. Přemýšlíš o všem. Jak dál? První dobrá věc byla, že Zbyňa udělal rekonstrukci pokojů. Nové podlahy, vymalovalo se. On si udělal nový pokojík, kde tata ležel. Koupil si novou postel, všechno staré se vyhodilo. Abychom zapomněli.

Tak tohle doporučuješ, když někomu někdo blízký zemře? Proměnit byt?
Ano, říká se, že se člověk má odstěhovat a pokud to nejde, alespoň změnit co lze. Musíš prostě udělat změnu. Nemůžeš zůstat tam v tom. Jeho oblečení jsem vyhodila hned, naházela jsem to do pytle a pryč s tím. Ale takové ty osobní věci, papíry, na to jsem sílu neměla. Čekala jsem třičtvrtě roku, než jsem se do toho pustila.


Řekla bys, že nejhorší je první půlrok? Nebo rok? Kdy se to začne zlepšovat?
Nejhorší je první půlrok. Ten další rok to ještě bolí, ještě tě dostává spousta věcí. Pokud chceš změnu a máš vůli se srovnat, tak to už bereš jinak. Už nemáš v sobě tu zlost, tu agresi, výčitky, kdy jsi na všechny naštvaná. Myslíš na to, jestli tys nemohla udělat něco jinak a lépe, jestli jsi nemohla pomoct dřív. Vyčítáš si sama sobě, žes něco zanedbala. Ale pak si řekneš, ježišmarjá, vždyť mu bylo sedmasedmdesát roků, co bys chtěla? Začneš myslet logičtěji. Říkáš si, ale Zlati, vždyť sis užila sedmadvacet let, co bys ještě chtěla? To se ti pořád honí hlavou, hledáš nějaké východisko. Nejhorší jsou ty první chvíle, zvyknout si na to ticho. Na to, že tam není. Umřelo mi hodně blízkých lidí, umřela mi máma, to jsem také těžce nesla. Ale když ti umře partner, je to síla. Protože to je člověk, který ví o tobě všechno. I ty nejintimnější věci. Všechno máte společné. A nejhorší na tom je, když máte pěkný, láskyplný vztah a jste spolu denně. Děláte všechno spolu. A teď to nemáš! To se těžko snáší.

Co ti pomohlo?
František byl knihomol a pořád si kupoval nějaké knížky. A Zbyňa jakoby v tom chtěl pokračovat. Před Vánoci mi povídá: Mamko, pojď, dáme si nějaký dárek, koupíme si něco. Já nic nechtěla, nechtěla jsem nic kupovat. Na Vánoce prostě kašlu, říkala jsem. Dejte mi s nima pokoj. Tak alespoň nějakou knížku, přesvědčoval mě. Nakonec jsem šla. V knihkupectví jsme si prohlíželi, co mají, on měl něco vyhlídlého a já šla a dívala se. A to je ten Vesmír, který nám věci posílá. On to nepošle jen tak někam, pro nic za nic. Ty nejdeš jenom tak pro nějakou knížku. Přijdeš k nějakému regálu. A tam uvidíš třeba knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani . Vzala jsem si ji, protože mě smrt zajímala, protože jsem s ní půl roku žila. Vidím, že autorka měla rakovinu a že se vyléčila, tak jsem si říkala, že by mě to mohlo zajímat. Koupila jsem si tu knížku, a když jsem nemohla v noci spát, četla jsem si v ní. Četla jsem o tom, jak se měnila, jak se na ni dívali lidé, jak si najednou vážila života. Zvolila úplně jiný způsob života. Opustila spoustu přátel, kteří si mysleli, že je blázen. Hltala jsem to a hltala. A ona psala: Ano, musíte udělat v životě změnu. Ona mě navedla k tomu, co mám dělat. Já jsem chtěla tu knížku vzít, jít za Zbyňou, vzbudit ho, a říct mu, že nejsu blázen. Dívej se, čti. Protože už to taky viděl. Dřív mě lidi znali jinou, byla se mnou sranda. Najednou nic, chodím jak mrtvola, apatická. Znáš to, lidi ti chtějí pomoct. Ale to dobré, co chtějí, je pro tebe špatné. Ty to nechceš slyšet. Zbyňu taky nervovali s tím, že mu radili, aby mě neopouštěl a byl se mnou co nejdéle, hlídal mě. Jako kdyby si mysleli, že chci spáchat sebevraždu nebo co. Nikdo se neptal, jak je jemu, jak to snáší. Měl toho taky plné kecky. To jsem poznala, až když přišel asi po roce, po dvou letech, s tetováním. Od jednoho ramene přes klíční kost, hrudník, až ke druhému rameni měl nápis v latině Sbohem, otče Františku. To mi vyhrkly slzy a uvědomila jsem si, co prožíval. Já zvládala sebe a nenapadlo mě, co je s ním. Oni ti chlapi ty city tak nedávají najevo. Tím, že udělal ten kvartýr, že se to všechno předělalo, mi připadalo, že je v pohodě. Ale nebyl v pohodě. Jednou nad ránem za mnou přišel do ložnice a úplně vzlykal. Lehl si ke mně a chytil mě. Tak si představ takového dvaadvacetiletého chlapa, jak ti tam brečí. Mně se zdálo o taťkovi, on tam byl se mnou, povídá. Když jsem viděla to tetování, došlo mi, že mu taky chybí.

Jak tebe změnila tahle těžká zkušenost?
Prvně mi pomohla ta kniha. A věděla jsem, že musím něco změnit. Začala jsem se zajímat o ájurvédu, o zdravé vaření. Moorjani ve své knize také hodně píše o stravování. Co všechno dělá s tělem cukr, mouka a tohle všechno. To byl takový první podnět. Se Zbyňou jsme si jednoznačně řekli, že nebudeme kupovat uzeniny. Tím že začneme. Že to nebudeme vůbec jest, že to jsou prostě dreky. Párky, salámy, to jsme odbourali. Občas jsme kupovali pečínku nebo kuře. Ale tím, jak jsem vynechala uzeniny, tak se mi začaly protivit i kuřata, to kuřecí maso. Říkala jsem Zbyňovi, že to přece není maso, mně to přijde jako hmota. Že mi to je to odporné a že to jíst nebudu. Jedla jsem masa míň a míň, a když jsem si přečetla o mase v knize o ájurvédě, tak jsem si řekla, že se na to asi vykašlu. Teď si vzpomeň, kdys udělala své facebookové stránky.


V březnu 2012.
No a v červnu 2012 František zemřel. Já jsem na tebe kápla nějak na podzim. Kuchařka ze Svatojánu mi tam pořád vyskakovala, tak jsem na to párkrát klikla a dívala se. Četla jsem ty tvoje příběhy, to, jak žiješ. Tos mi mluvila přímo ze srdce. Takhle jsem žila celou dobu na dědině, když jsem byla s mámou. A teď jako kdyby mě to oslovilo a já si říkala, že je to tak úplně jednoduché, vždyť o tom to všechno je! Vždyť my tady do sebe rveme ty hnusné polotovary, které kupujeme a jsme lenošní si uvařit normální, běžné, zdravé, čerstvé jídlo, které máš raz dva uvařené. Ale taky mi to trvalo rok, Evi, než jsem to taky přestala kupovat. Ale tys byla ten podnět taky. Další posun. Najednou jsem začala chápat, co myslíš, co píšeš. Taky mi nejdřív bylo divné, jak jsi útlocitná ke zvířatům. Říkala jsem si, krucifix, vždyť můj tata byl řezník. Ale mně to teď všechno došlo, on byl aj zlej. Že to bylo všechno tady z tohoto. Proto on byl takový zlý na mámu. On byl kolikrát zbytečně zlý.

Takže ze začátku ti přišlo vegetariánství jako blbost?
To ne, spíš rodina mě od toho zrazovala. Tak jsem to vyzkoušela. Někde byla v té době i nějaká výzva. Pojďte, uděláme měsíc vegetariánství. Já měla těžké absťáky.

Po mase?
Ne. Po mase ani tak ne, spíš po cukroví, po sladkém.  Asi třičtvrtě roku to trvalo. Kdysi jsem pracovala v cukrárně, takže ty různé větrníky a podobné věci mi chyběly. A víš co je zajímavé? Kdykoliv jsem nemocná, chytím nějakou virózu, mám neskutečnou chuť na sladké.


Kromě toho, že teď jíš zdravě, změnila jsi ještě něco ve svém životě po smrti Františka?
Šla jsem hodně do sebe. Hledám všechny chyby. Dlouho mi to trvalo. Dříve jsem si hodně brala, když mě někdo pomlouval. To víš, že se do mě pustili. Hodně lidí tu změnu nechtělo chápat. Byli zvyklí, že jsem si přinesla jídlo do práce a pak jsme to tam společně snědli. A já teď řekla ne. A proč? Ty nejíš? Měli o mě strach, že duševně strádám a proto nechci jíst. Ale já říkám, ne, já jsem změnila způsob stravování. Já budu jíst jinak. Lidé si mysleli, že jsem v nějaké sektě, že nejím maso ani kupované věci. Radši si upeču ten koláč sama. Trvalo to rok nebo dva. Dnes už mi řeknou, že je to na mně vidět, že vypadám dobře.  Je to vidět hlavně na kondici. Skoro v šedesáti letech jezdím na kole desítky kilometrů, hraju závodně tenis. Mám víc energie, než jsem měla v pětadvaceti. A já ten tenis hrála v pětadvaceti taky závodně. Ale necítila jsem se tak, jak se cítím teď. Já těm mladým stačím. V šestadvaceti jsem musela přestat hrát, protože jsem měla srdeční arytmii. Bylo mi špatně.  To jsem zrovna poznala Františka. Ten se mi smál, jo, jsi stará, už nemůžeš! Ten kdyby mě teď viděl, jak lícu! Jak jezdím do kopca. A mám porovnání. Jak jsem jezdila dřív. Jezdím pořád ty stejné kopce. A teď je vyšlapu úplně jinak, zlehka. Nejsem zadýchaná, nebolí mě svaly. Je to nebe a dudy. A je mi osmapadesát. Není mi čtyřicet. Je to velká změna.


Myslíš si, že kdyby František nezemřel, že by ses k tomu třeba nedostala?
Nevím, fakt nevím. On by mě k tomu určitě nedostal, protože on byl masožrout.

Takže se dá říct, že i takováhle tragická věc vedla nakonec k dobrému?
Já jsem mu za to vděčná. Věříš? Dneska jsem už za to vděčná. Dnes těmto zkušenostem děkuji. S pokorou a vděčností. Teď už jsem v takové fázi, že jdu do sebe. Vidím chyby jen u sebe. Nevidím je u druhých. Vím, že dělají něco špatně, ale na to si musí přijít každý sám. Můžeš jim to říct, ale všechno je o nás. Nehledej chybu u druhých, chybu máš v sobě. Vždycky v sobě. Na to jsem přišla až po čtyřech letech. Já jsem se dříve hrozně trápila tím, co kdo o mně řekl. Přišlo mi to nefér. Čím jsem si prošla, jakou bolestí a ještě se do mě lidi strefují? Hrozně jsem to prožívala. Hodně blízkých lidí mi ublížilo. Oni si představují, jak bych měla žít, ale já tu představu mám jinou. Byla jsem úplně na dně. Byly chvíle, kdy jsem to opravdu chtěla zabalit. Šla jsem do práce, brečela, šla jsem z práce, brečela. Všude jsem ho viděla. Tam, kde jsme jeli na kole, tam jsem nemohla jet. Tam, kde jsme seděli, tam, kde jsme si povídali, všude jsem ho ten první rok viděla. Nebo v lese, v Kunštátě. Když jsem tam přijela, tak jsem řvala a řvala. Zbyňa říkal, mamko, nejezdi tam. Ale já na to: ne, já musím, já to překonám. Vím, že mi to tam pomáhá. A jsem ráda, že ho tam mám. Já si ho tam rozsypala. A teď mi to hrozně pomáhá, jsem tam šťastná. A jednou v noci jsem se probudila a přišlo ke mně světlo. Vzbudila jsem se a říkám si: Co to bylo? Cítila jsem se hrozně pěkně. Měla jsem sen, že jsem v nějaké světelné kouli. To světlo mě úplně probudilo. Bylo to příjemné. Koukala jsem, co to bylo? Zase jsem usnula a vím jedno, od té doby jako kdybych se probudila a přestala tady toto řešit. Ty lidi, ty pomluvy. To, že je každý z něčeho vytočený, tu televizi. Že to je o nás, víš. To světlo jako kdyby mi přišlo říct, že si musím vyřešit sebe sama. Takže ráno vstanu, usměju se na sebe do zrcadla. No vidíš, taková jsi pěkná, tak to má být, usmívat se musíš, ne být nasraná. A jsem opravdu ráda na světě. Najednou jsem začala být šťastná, že se ráno vzbudím a že si ten den užiju. A že mi ho nikdo nezkazí. Protože si ho můžu zkazit jedině já. I když tam bude nějaký nasraný šéf, on mi ten den nezkazí. Jsem dneska vysmátá. Jsem v pohodě. Znáš to, když v práci uděláš chybu, něco se ti nepovede, pak tě to mrzí celý den, kurnik šopa, to jsem neměla takhle udělat. Dneska je mi to úplně volný. Kdyby mě propustili, mně je to volný. Já vím, že si nějak pomůžu. Tím, přistoupím k určitému problému, tak ho řeším. Vždycky jsem si dokázala poradit. Věděla jsem, že si musím pomoct sama, že to za mě nikdo neudělá. Ale toto, toto je ještě vyšší level! A ujíždím na něm. A víš, co si myslím, Evi? Že mi pomáhá i to slunko. Východy a západy. Dívám se do něj. Když jsem byla v práci ubrečená a nechtěla jsem jet domů, tak jsem si tam sedla a čekala na západ slunce. Tam je takový strom a co ten strom všechno slyšel! To moje utrpení, nadávání. A teď tam jen přijdu a sedím. Už na nic nenadávám, už nic nekritizuju, nikoho nepomlouvám, není třeba. Teď se mám skvěle. Teď si užívám svobody. Ale víš jaké svobody? Nechci, aby to někdo pochopil jako svobodu, že nežiju s mužem. Takové té lidské svobody. Že mě nic nerozhodí. Nerozhodí mě politika, nerozhodí mě nic. Vím, že na tomto světě se dá žít jinak. A chtěla bych, aby to tak lidi začali chápat, aby se každý probudil. Protože i já se probudila. Díky vám všem tady. Díky Kuchařce, díky té knížce, díky Vesmíru, který mě vždycky někam posune a ukáže, kam mám jít a čeho si mám všímat. Jsou to takové srandy, na které jsem v životě nevěřila. Náboženství absolutně neznám, nevím ani, kolik je těch přikázání. Nežili jsme v tom. A o duchách a takových věcech jsem vůbec nepřemýšlela. Ale myslím si, že tohle všechno mi vnukl on, to jsem řekla i dětem. Tamodtud.  Abych začala žít jinak. Tak jsem to pochopila já, podle toho, co se mi po jeho smrti dělo v tom bytě. Že mi spadla ze zdi společná fotka, pak mi spadla knihovna. Pak mi vytáhl z knihovny tlustou knihu Nový svět. Prolistovala jsem to a přemýšlela, Nový svět, Nový svět, co mi chceš říct? Co tam je? A pak mi to došlo. Ten název! No jasně! Máš nový svět. Jeď! Musíš žít tak, aby ten nový svět začal. Protože to jinak nejde!


Zlatko, řekni mi, v co věříš?
Věřím ve Vesmír. Nikdy jsem ničemu a v nic nevěřila a vždycky jsem říkala, že věřím v sebe. Ale dnes věřím Vesmíru. Co je dole, to je nahoře, a co je nahoře, je dole. Vesmírná energie je mocná. Mám to vyzkoušené. Pomohla mi i jóga. Tam jsem se naučila klidu. Jít do sebe. Naučila jsem se tam dýchat. Dýchat! Lidé si vůbec neuvědomují svůj dech, zvláště ve stresu. Tam jsem se naučila co to je podržet – a pustit. Když jsem šla večer spát, lehla jsem si, uvolnila se. Nádech, výdech. A najednou je ráno. Jé, já jsem spala! To tě uspí.
Věřím, že planeta a my všichni na ní jsme jeden celek. Ale nevnímáme to. Nevnímáme okolí, tu energii, která tu je. Z toho slunce jde obrovská energie. Já se nedávno vybourala na kole a pěkně jsem se potloukla. Tři dny po havárce jsem šla, spíš jsem se plazila, na ten svůj západ slunce. Byla čistá obloha, nádhera. Sedla jsem si tam a čekala jsem tam hodinu a půl, dokud slunce nezapadlo. Úžasný. Zrovna bylo úplně zlaté slunce. Zlatka – zlatý. Bylo to pro mě. Říkám si: ježišmarjá, to je krása! Dívám se do slunka, než zapadne. Děkuju s pokorou. Děkuju Františkovi, děkuju všem, které jsem v životě potkala a kteří mě opustili. Děkuju za to, že se mám tak, jak se mám. Že se mám dobře. Nic mi nechybí. A to zlaté slunce máš v sobě, v hlavě. Ráno, když jsem procitala, to slunce jsem pořád viděla, úplně jsem ho cítila. Vstala jsem z postele a v ten moment jsem byla mnohem pohyblivější, jak kdyby mě to nabilo. Já chtěla, aby mě to nabilo. Já se nadechovala, a říkám slunci: pojď do mě, prosím. Uzdrav mě, uzdrav mě. Výdech – pryč bolest.  Druhý den jsem se probudila v úplně jiné kondici. Jasně, že mě to bolelo, ale ne tak intenzivně jako den předtím. Věřím tomu, že uzdravení máme kolem sebe, ale nevyužíváme to. Jsme tak zabednění vinou televize a tím vším, tím „pokrokem“. Když vidíš, na co lidé využívají volný čas, to si myslím, že není dobře. Však to víš. Víc vnímat přírodu, zvířata, okolí, slunce, vzduch. Představ si taky co se mi stalo, když jsem byla poprvé v lese, v Kunštátě bez něho, rok po jeho smrti. Sedla jsem si tam a dívala se do kraje, je tamodtud vidět krásná dědinka mezi kopečky. Teď tam tak sedím, nadechuji se a jen se tak dívám. A vnímám, jak najednou vítr provanul kolem mě dokola. Viděla jsem, jak kolem mě udělal kolo, zvlnil listí na stromech okolo, přes silnici. U silnice jsou listnáče, břízy, jeřabiny. Vítr ševelil kolem mě. Jak jsem seděla a myslela na Františka, obtočil mě pomalu dokola a zase se ke mně vrátil. Říkám: já vím, že jsi tady. A nejednou jsem si uvědomila, jak začínám tyto věci vnímat. Jsem k nim otevřená. Dřív jsme tam třeba seděli  a říkali – to je krásný. Ano, to je krásný. Ale nevnímáš. Tady větříček, tady brouk. Tohle se ve mně všechno probudilo. Daleko víc soucítím se zvířaty. Hrozně mi to vadí, když jim ubližují.  Kolikrát i kvůli tomu brečím. Ani se na to nemohu dívat. A vím, že to je i tím, že to mrtvé maso nejím. Tělo se mi vyčistilo. A myslím jinak. Protože já jsem taková dřív nebyla. Cítím daleko větší soucit. Věř tomu, že já si s těmi zvířaty budu jednou povídat.



Moc ti, Zlatko děkuju, za krásný příběh s dobrým koncem a přeju ti mnoho štěstí a radosti.