pondělí 22. srpna 2016

MARTINA LUKÁŠKOVÁ

To, co vás na Martině zaujme jako první, je ryzí ženskost a po nějakém čase si uvědomíte, že máte před sebou člověka, který reprezentuje lidskost bez patosu, je mu vlastní laskavý humor a vnitřní klid. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost potkat tak vzácného člověka.
Martina učí v 
Astrologické škole pro statečné a vede psychoterapeutickou poradnu a astrologické poradenství založené na humanistické astrologii TRANSforMOTOR.


Martino, když ti řeknu, že jsem narozená ve znamení Střelce a mám ascendent ve Lvu, dokážeš mi říct něco o mých dobrých a špatných vlastnostech?
Takový člověk je určitě velmi dynamický, ohnivý element symbolizuje to, že potřebuje stále nové podněty, něčím se zabavit. Potřebuje se pro něco nadchnout a do něčeho vložit svou energii. Ascendent ve Lvu dává samostatné vidění světa a touhu po sebeprosazení. Někdy se o těch lidech říká, že se předvádí, ale já si to tak úplně nemyslím. Domnívám se, že jak jdou znamení za sebou, tak tento úsek má tvůrčí, sebeprojevující se charakteristiku. Ve Lvu jde energie poprvé plně vpřed, plně ven. Na druhé straně to pak může působit jako předvádění se nebo určitá sebestřednost, ale vlastně je to jen potřeba prezentovat navenek své pocity a nápady. V kombinaci se Střelcem to bude určitě sofistikovanější, protože Střelec má sklony k abstraktnímu přemýšlení, které musí nějakým způsobem zrealizovat, prosadit. Řekla bych, že to bude pěkný, dynamický člověk. Mezi negativa může patřit například občasná vzteklost, ale to patří k životu. Já moc pozitivní a negativní vlastnosti nerozlišuji. Někdy člověk potřebuje být rozčilený, vztek má nějakou příčinu a smysl v tomto světě.

Co jsi za znamení?
Panna s ascendentem v Raku.

Můj muž je narozen v Rybách a ve většině horoskopů se říká, že Střelec s Rybou nemohou být partneři, přesto jsme spolu už skoro třicet let.
Protože ta dynamika k sobě nejde. Ryby mají svůj svět a nemusí dávat najevo všechno, co v nich probíhá a čím prochází. Kdežto Střelci jsou aktivní od základu a potřebují nějakou akci a Ryba ji mít vůbec nemusí. Ono je to trochu otrocké, říkat, která znamení spolu být mohou a která ne. Ti, co tomu věří, spolu už možná nejsou. Směje se.

Dá se říct, já jsem Lev nebo Beran, jsem vzteklý a vlastně za to nemohu? Datum narození člověka ovlivní natolik, že do určité míry za svou povahu nenese zodpovědnost?
Může ji kultivovat, samozřejmě. Má nějaký základní rys, má nějakou výchovu, nějaké návyky přenesené z rodiny, které jeho chování ovlivní asi z poloviny. Spíš je zajímavé ptát se, proč svou povahu ten který člověk nekultivuje. Proč se třeba nechá svým vztekem válcovat. Já třeba někdy uvíznu na detailu.

Setkala ses někdy s někým, kde by znamení zvěrokruhu vůbec neodpovídalo povaze? Říkala sis třeba, že tenhle člověk přece nemůže být narozený ve Střelci, že to na něj vůbec nepasuje?
Když jsem astrologii neznala, tak ano. Teď už vím, že je to spojené třeba s tím, že Slunce je v konjunkci se Saturnem. Saturn je strukturující a pak by třeba Střelec nebyl tak energický a dynamický, protože Saturn tomu dá nějaký rámec a pravidla hry, podle kterých se bude hrát. Takový člověk je pak rezervovanější a není tak upřímný, jak by Střelci měli být. Nedá se to brát tak, že tohle je Vodnář, tohle je Ryba, já jsem Panna a vím o vás všechno, když si načtu ta znamení. To by bylo velmi prosté a zobecňující, jako že toto je žena, toto je muž.

Takže musíte znát postavení všech planet v okamžiku narození?
Ano. Aby ta povaha z toho vyklouzla, vyjevila se. Horoskop má vrstvy a v těch vrstvách se člověk pohybuje. Od postavení Slunce a ascendentu, což je první vrstva, přes hlubší aspekty. Ale pak je tu třeba Venuše, a to jsou hodnoty, to, jak hodnotíte svět, co se vám líbí nebo nelíbí. A najednou jsme od toho Střelce úplně někde jinde.

Aha, takže v nějaké té hlubší vrstvě se může najít harmonie i mezi Střelcem a Rybou?
Ano, přesně tak. Máte něco buď v dobrém spojení, že to spolu funguje, nebo se doplňujete.

Současný svět je opravdu v chaosu a na mnoha místech to vře, přesunují se celé národy a válka je na spadnutí. Co o tom říkají hvězdy, bude lépe? Četla jsem, že nejdramatičtější roky přejdou, situace se zklidní a roku 2020 začne nová epocha mocensky přerozděleného světa.
Ano, vypadá to tak a té nové epochy se trochu bojím. Mám pocit, že se to příliš nezklidní. V roce 2020 dojde k tomu, že se Pluton spojí se Saturnem. Tahle dvě tělesa společně zpevní řád. Saturn je strukturující a Pluton je v ideální podobě transformující. Společenské zřízení by se mohlo začít proměňovat, ale já si spíš myslím, že to spěje k upevnění totalitního režimu. Nemám z toho moc radost. Bojím se toho, že se Evropa rozpadne a nastoupí totalitní systémy jako třeba v Turecku. To je docela šílené. Mám pocit, že sílí návrat k pudovosti. I když já osobně věřím tomu, že i jedinec to může celé zvrátit, že soběstačnost lidí povede ke sbližování. Spolky, družstva, která jsou v Německu a dalších zemích, možná ve větším proniknou až sem k nám.

To si přeješ, nebo sis to přečetla ve hvězdách?
No... to si přeju. Horoskop dává za pravdu vždy těm početnějším, větším silám. Což je většinová populace, která jde volit. Česká republika teď prochází transformací směrem k hlasu lidu, který já úplně nesdílím. Lid je velmi snadno zmanipulovatelný a to se právě teď děje skrze média.

My všichni se přikláníme chtě nechtě k nějakému názoru, který je nám blízký. Člověk si nemůže myslet, že je od toho všeho distancovaný a vůči manipulaci imunní. Nejsme z obliga a určitě jsme také ovlivnění.
Já to chápu v tom smyslu, že nesdílím názor, který prezentují mí známí poslední dobou téměř ve většině, třeba pod ideou hnutí Islám v České republice nechceme. Svádět vinu na utečence mi přijde nesmyslné. Mrzí mě, že řeší islamizaci Evropy a neřeší Babiše a třeba Čapí hnízdo, které prošlo úplně v pohodě a jede dál.

Takhle funguje záměrné odvádění pozornosti.
To si myslím. To jsem měla na mysli ohledně pudovosti, o které jsem mluvila. Média směrují lidi místo k informacím k základním pudům. Pudy jsou správné, člověk se bojí cizího. Ptá se: Je tam nebezpečí? Je tam riziko? Jenže v realitě je to tak, že když se přistěhuje nový soused, zajímá mě, co je zač. Ale tím, že před ním zavřu dveře, ho nepoznám. Zkusím to s ním, a když zjistím, že je špatný, tak se podle toho začnu chovat. Alespoň u nás na vesnici mi to dá můj selský rozum.

Bezpečnostní riziko tu bezpochyby je, to bychom asi byli blázni, pokud bychom ho nepřipouštěli, ale to je věc výkonných složek státu, aby zabezpečily bezpečí a pořádek. To mají řešit politici a policie, ne my.
Přemýšleli jsme před pěti, deseti lety tak dramaticky o islámu? Najednou je to strašně nebezpečné. I ti vzdělanější lidé dostávají určitou masáž, jakým směrem mají přemýšlet. Ustát si to s rozvahou, je teď velmi těžké.

Je to pravda, masáž citelně zesiluje a i já sama na sobě pociťuji jakýsi strach, ačkoliv se tomu bráním. Není to úplně bez následků. Rozhodně nechci generalizovat, to je mi z duše protivné. Jak to ve skutečnosti je? Těžko říct. Kdo za tím stojí? Je účelem destabilizace Evropy a lidé na té či oné straně jsou pouhým nástrojem?
Já si nemyslím, že by šlo o destabilizaci Evropy, jsou to prostě čisté zisky. Jde jen o peníze.

Podle mého zas tak úplně ne, ale je pravda, že nemám dostatek relevantních informací.
To je můj soukromý názor. Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že jsme díky kapitalistickému způsobu života už společensky jinde. Už dávno nejsme takoví ortodoxní křesťané, nemáme tu nikoho, kdo by nás přesvědčoval pro křesťanství, kdo by z víry dělal obecný postoj. Ale co by se dělo, kdyby to tady bouchlo? Možná bychom se divili. Mě v názoru na tyhle situace hodně ovlivnila kniha Mlha od Stephena Kinga. Lidé se v ní ukrývají před jakousi pohromou v supermarketu a tam je zajímavý moment, kdy lidé zjistí, že venku jsou skutečně nějaké obludy, které žerou vše, co se hýbe. Jedna žena tam začne říkat, že je to trest boží a objeví se pověrčivost, víra v rovině čistě pudově-emocionální. Lidé vymyslí oběť, někdo musí být obětován. V jeden okamžik se lidé ještě nějak rozumně organizují a vzápětí se to promění v šílenství, které zblbne i racionální stránku lidí. Princip obětního beránka je pozoruhodný.

Slupka civilizovanosti je nesmírně tenká. Stačí málo a z lidí se stane zvěř.
Přesně. To si lidé vůbec neuvědomují. Tohle je pro mě ekologické myšlení. Vypnou elektřinu, a jací jsme byli? Když nad tím přemýšlím, tak dospívám k názoru, že soucit je pro mě vrcholnou duchovní taktikou. Nejsem si jistá, jestli bych ho i já sama dokázala mít v nějaké vypjaté situaci. Ukázalo by se, zda tu duchovní složku má v sobě člověk skutečně zakotvenou. Jestli se v takových situacích opanuje a zvítězí soucit. Tím nemyslím lítost, nebo že bych slepě obětovala celou svou rodinu.

Rozumím ti, protože se na to také často sama sebe ptám. Jestli to není jen nějaká představa, kterou o sobě mám. Říkám si, že horší než umřít je ztratit duši. Ale jak by to bylo ve skutečnosti? Těžko říct.
Člověk neví. V tomhle je pro mě cenný Viktor Emil Frankl, rakouský neurolog, psychiatr a spisovatel, který prošel koncentračním táborem. Napsal psychologické a psychiatrické knihy, kde mimo jiné mluví o vůli ke smyslu. Lidé, kteří měli vůli ke smyslu, dokázali přežít koncentrační tábor. V těžkých podmínkách si zachovali lidství. Dávat svému životu smysl, nevzdat to, nepodlehnout animálnosti a pudovosti, i kdybys měla umřít.

Rozumím, nelpět na životě za každou cenu.
To jsou obrovské pecky, které se u něho dočítám, pak si říkám, co já si to o sobě tady vlastně myslím?

Naštěstí jsme nebyli postaveni před takovéhle situace.
My tu máme ráj. Když je člověk konfrontovaný s tím, jak lidé žijí třeba v Africe, uvědomí si, že žijeme v ráji.

Ale jsou lidé, kteří to dokázali. Není to vždycky tak, že všichni trosečníci snědí z hladu kolegu. Jsou lidé, kteří raději zemřeli hladem. Jsou popsané případy, kdy zlo nezvítězilo, člověk zůstal člověkem. Nějaká naděje je.
Ano, a té se držím. Škoda, že lidé nejsou nastavení tak, že by jim příjemné věci pomáhaly měnit svět. Musí přijít krize.

A nejen svět, i sami sebe. Většinou se člověk změní k lepšímu, změní svůj vlastní život, až když se mu něco zlého stane.
A přitom stačí jen ta smrtelnost. Všichni lidé by podle mého názoru mohli už třeba od třiceti let mít v hlavě, že jednou umřou.

O tom se nemluví a ani se o tom nepřemýšlí.
O pohřbech nechceme vědět, o starých lidech nechceme vědět. Možná jsem ale jen moc zavřená na zahradě. Směje se.

Ale to je dobře! Myslím si, že člověka nejvíc otupuje kontakt s množstvím ostatních lidí, přemíra takového kontaktu s masou lidí v práci, na ulici. Do toho televize, internet. Ne že bychom toho věděli víc, naopak. Náš vnitřní hlas pak není vůbec slyšet. Zabýváme se blbostmi a nemáme kdy si ujasnit ty základní, nejdůležitější věci. Možná jsme odváděni od toho podstatného záměrně, abychom se snažili splácet hypotéky a všechno to valili před sebou a neměli čas se zamyslet ani nad svou vlastní smrtelností. Kdo ví, jestli je smrt opravdu to nejhorší.
Možná není, já nevím.

Určitě není. Nedávno jsem někde četla hezkou myšlenku, totiž, že v životě jsou důležitější věci než sám život.
Příliš se lpí na individualitě, což je velmi mladá záležitost.

Věříš v reinkarnaci?
Nevím, zda si člověk může udržet ve smrti vědomí, aniž by si ho trénoval. Mám osobní zkušenost – moje babička mi zemřela v náručí, prošla jsem s ní fáze smrti a překvapilo mě, že to bylo jako porod. Jako kdyby smrt měla porodní fáze. Něco se někam přeměňovalo.

Máš tedy pocit, že duše po smrti splyne s univerzálním vědomím, nebo jak to nazvat, a při narození se z něho zase oddělí?
Aby se duše mohla převtělovat, musel by si člověk během smrti udržet vědomí. To je majstrštyk. Nemyslím si, že smrt je konec, ale jak to bude potom? To nevím. Spíš bych se přikláněla k tomu, že se naše vědomí rozplyne do něčeho společného.

Je spousta takových teorií a nauk, které nás přesvědčují o tom, jak to ve skutečnosti je, ale jistě to neví nikdo z nás.
Smrt babičky pro mě byla velkým životním předělem. To, že jsem se toho účastnila, mi hodně změnilo pohled na život. Když její tělo začalo vychládat, koutky úst se jí zvedly a ona se začala usmívat. Říkala jsem si, proč se toho všichni tak bojí? Všechno bylo vlastně pěkné. Stres tam byl, to ano, když umírala. Není to pěkný pohled, když tělo začne černat, jak se krev stahuje směrem k srdci.

Měla jsi babičku doma?
Ano. Já jsem jí v dětství slíbila, a na to jsem si vzpomněla až později, že s ní budu až do konce a že ji pochovám. Souhrou okolností se to nakonec podařilo. Vyhodili nás z podnájmu a babička nás s mým druhým mužem a dcerou vzala k sobě. Po necelém roce, kdy jsme u ní bydleli, se jednoho dne rozhodla, že už tady nechce být a že odejde vyhladověním. Měly jsme spory, protože ona chtěla, abych jí u toho asistovala. To je velmi těžké.

Nikoho přece nedonutíš, aby jedl, když nechce.
No, to se také stalo. Podstrkovala jsem jí Nutrilony a výživové energy drinky a ona mi říkala: Já to vidím! Večer před tím, než zemřela, tak jsem byla velmi unavená a říkala jsem jí, že jdu na chvíli na pivo. Ona na to, abych jí jedno pivo donesla. To mě překvapilo a dostala jsem takovou naději, ale byl to ten případ, kdy lidé před smrtí ožijí a udělá se jim lépe. To jsem ale tenkrát netušila. Přinesla jsem jí pivo, ona ho pila brčkem, a povídaly jsme si. Říkala mi, že přemýšlela o životě, že jestli ona nemá nějaký špatný rod. Říkám jí: No babi! To bys úplně devalvovala můj život! Sice to mám takové divoké s těmi chlapy, ale jinak se na mě podívej, všechno je v pořádku! Dala mi za pravdu a prý že je ospalá a půjde spát. A to už přicházela smrt. Dnes jsem přesvědčená o tom, že existují pole, ve kterých se pohybujeme a ve kterých jsme propojeni více, než si dokážeme vůbec představit. Rupert Sheldrake jim říká morfogenetická pole. Asi bychom se k sobě chovali jinak, kdybychom věděli víc o tom, jak jsme všichni propojení.

A nejen lidi s lidmi.
To je pravda, to by rapidně ubylo koncentračních táborů.

Evropa teď dostává zpět všechno, co způsobila. My jako Evropané jsme byli příčinou velkého zla a neštěstí ve světě, stačí vzpomenout na kolonie.
To se ale dnes nesmí říkat. Nedávno jsem viděla na internetu australskou fotografii z roku 1960, na které drží chlápek na šňůře navlečené domorodce. Schválně jsem si ji uložila. Ještě v tom roce vyplácela australská vláda za každého „uloveného“ Aborigince odměnu. V roce 1960! Tihle původní obyvatelé Austrálie nebyli vůbec považováni za lidské bytosti. Odlidštění, dehumanizace, to je velký nástroj zla.

Vzpomínám si, že teprve někdy v roce 2013 uznal australský parlament Aborigince za původní obyvatele země. Ale vraťme se k tobě. Ty vedeš takovou astrologicko-psychologickou poradnu, dá se to tak říct?
Ano, je to tak, humanistická astrologie je o psychologii obohacena. Není zaměřená na události, ale na člověka. Psychologické termíny jsou jí blízké. Ne v tom smyslu, že by fušovala psychologům do řemesla, ale že se život člověka dá popsat stejnou terminologií.

Je to tedy tak, že za tebou přijdu a potřebuji vyřešit třeba špatný vztah se sourozencem nebo matkou. Ty uděláš můj horoskop a vycházíš z něho?
Snažíme se hledat, kde je zakopaný pes. Ten horoskop neříká nic o tvé matce nebo sourozenci, ale o tom, jakým způsobem je vidíš. S tím tě mohu konfrontovat. Zda to, jak je vidíš ty, jsou opravdu oni. Cílem je přivést člověka do stavu, kdy začne vidět například matku jako lidskou bytost a oprostí se od ní. Je velká výhra, když se člověku podaří oprostit od toho, aby viděl svou matku jako někoho, kdo mu zničil život. Najednou vidí, že je to zkrátka ženská, která to pytlíkovala nejlíp, jak to v té době uměla. Na druhou stranu to, jak mi zničila život, mě přivedlo k tomu, co teď dělám. Jsem s tím, co teď dělám, nespokojená? Ale to už přece mohu trochu ovlivnit. Pokud nám matky neublížily zásadním způsobem, neznemožní nám rozhodnout se, jak si svůj život zařídit. Nemusím přece dělat to, co máma.

Ty sis dělala horoskop pro celou svou rodinu?
Koukala jsem, ale to je člověk slepý. Moc to nejde. Snad jen jako první pomoc. Podívat se, co se tam děje.

To je asi podobné, jako když lékař nemá léčit své blízké.
Vlastně ani kamarádům nedělám horoskopy. Jakmile je začne člověk mít rád, tak ten pohled nemusí být úplně objektivní. Přece jen si o nich něco myslím, chtěla bych, aby něco dělali, tomu se člověk neubrání. Opanovat se a nehodnotit vyžaduje velkou sebedisciplínu.

Skutečně existují vhodná a méně vhodná období, ve kterých můžeme něco začínat?
Ano, jistě. Je to docela podobné ročním dobám. V zimě se také nemůžeme jít k rybníku vykoupat. Každé období má nějaký svůj prostor pro určitou aktivitu. Většinou lidi narazí, když v tom období chtějí dělat něco jiného než je vhodné. Chtějí třeba něco uzavírat a doba je vhodná pro začátek, nebo naopak.

Neměl by nám v takových věcech radit instinkt?
Pro ty, co jsou přemýšliví a reflektují svůj život, je horoskop potvrzením toho, co si stejně myslí a co o sobě vědí. Vnímám jako bonus, že úplně cizí člověk vám potvrdí to, co si vnitřně myslíte, co neříkáte do všech podrobností ani partnerovi nebo kamarádce.

Podobně funguje výklad tarotových karet. Lidé po výkladu říkají, nojo, vždyť já to vlastně vím. Říká se, že jak realitu ukazují hvězdy, tak podobně ji ukazují karty, kávová sedlina, let ptáků a podobně. Jak nahoře, tak dole. Jsou různé způsoby toho, jak se dobrat odpovědí na otázky, jakou pomůcku si vybereme. Kněží, šamani a druidové se takovou dovednost museli učit mnoho let. Přece jen ten horoskop se dá dobře spočítat, je to jasně dané.
Působí to exaktně. Tyhle metody se podle mého názoru odlišují zpřesněním. Astrologie může mít z tohoto pohledu výsostnější postavení právě proto, že se opírá o den a noc, světlo a tmu. Střídání období. Mě to velmi zajímá, takže se tím zaobírám. Kdysi ve staré Mezopotámii sledovali, zda jsou konstelace v danou dobu vidět, jestli je zataženo nebo jasno, prší nebo je sucho. A to zaznamenávali. Loni byla dolní konjunkce Slunce s Venuší a zároveň v konjunkci s Jupiterem a opravdu to fungovalo: sedm dní po tom, co Venuše vyšla z dolní konjunkce a objevila se nad obzorem, začalo pršet. Oni tohle věděli! Musíme do toho pochopitelně začlenit to, jak se tady hýbeme, létáme, co vypouštíme do ovzduší, to kdysi neměli. Z tohoto pohledu měli mnohem lepší podmínky. Třeba sleduji, když Luna dorůstá, míza jde nahoru a po úplňku jde zase dolu. Udělala jsem si tabulku a ráda bych zapojila víc lidí, kteří by byli ochotní do ní zaznamenávat, zda ovlivňuje děje v zahradě a vůbec v přírodě pozice Luny ve znameních nebo to, v jaké fázi vůči Slunci nebo velkým tělesům je. Tabulku nechám volně ke stažení a ráda bych, aby mi ji každý měsíc lidé posílali vyplněnou. Chtěla bych ověřit, jestli pěstování a sběr rostlin a plodů v konkrétních obdobích zvětšuje jejich účinnost. Zda jsou například větší plody, a jaké faktory tam hrají roli. Zkoumala jsem to zatím jen sama, ale to nestačí, nejsem si jistá, jestli jsem objektivní. Je třeba, aby vzorek lidí, kteří se na tom budou podílet, byl větší.


Určitě se mnou počítej.
To jsem doufala, protože vím, že zahradou žiješ. Ráda bych ty teorie ověřila a potřebuji spolupráci více lidí. Přemýšlela jsem nad tím, jak mohli dříve lidé přijít na to, že je nějaký slunovrat a nějaká rovnodennost. Vždyť na to nemáte čas, lidi měli nějakou práci a neměli čas tolik pozorovat tu oblohu. To musel asi systematicky dělat někdo, kdo se věnoval pastevectví nebo kdo byl vyčleněný z komunity.

Měli určitě své kněží, to byla jejich práce, ne?
Když jdeš úplně na začátek, tak to musel být šaman nebo někdo takový, kdo byl vyčleněný ze společnosti, ačkoliv žil poblíž. Měl čas pozorovat. Jak to ale pozoroval? Co když je zataženo? Musel to být běh na dlouhou trať. To, že je den přes léto delší, to jednoduše vidím, ale kdy přesně dochází k tomu zvratu? Na zahradě mám zapíchané kolíky a postavený gnómon. Když někdo přijde na návštěvu, ptá se, zda tam budeme něco stavět. Říkám, ne, to je moje primitivní observatoř!

Já jsem nad tímhle přemýšlela v souvislosti s léčivými rostlinami. Na to, abychom mohli třeba říct – kopřiva vám zharmonizuje činnost jater, když ji budete pít tak a tak dlouho v téhle koncentraci a dávkování, když ji budete sbírat tehdy a tehdy - potřebujeme staletí pozorování, zkušeností, omylů, otrav, prokázaných vyléčení. Jak léčí která rostlina, v jaké podobě, v jakém množství, kdy neúčinkuje, s čím se kombinuje. Není možné, aby to lidé vymysleli. To jim musel někdo říct. Vždyť existuje bezpočet legend a mýtů, jak dostali lidé vědění o léčivých rostlinách od různých božstev a duchů. Já si myslím, že jim to řekly samy rostliny v době, kdy lidé byli ještě vnímaví k tomuto druhu a způsobu předávání informací. Měli silné propojení s přírodou, to my si dnes ani neumíme představit. Myslíme si, že když obejmeme strom, je všechno v cajku a „komunikujeme“ s ním a jsme kámoši.
Já si to nemyslím. Každý je plachý.

Ale někteří lidé si to myslí.
Ano, chodí je objímat jak blázni. Co když stromy nechtějí, aby na ně někdo sahal?

Já to vidím v zahradě. To jsou roky, než člověk získá nějakou důvěru. Až po dvaceti letech, co jsme tady, vidím, že zahrada spolupracuje. Když se ale vrátím k těm léčivým rostlinám, tak kdyby mi to dal někdo za úkol a já bych nevěděla vůbec nic, jak bych začala? Jak bych sestavila komplexní léčivý herbář pro danou oblast, kde jsou určité rostliny k dispozici?
Začátek je to pozorování.

Ale ty musíš někoho vyléčit hned. Nemůžeš sto let čekat, než pozorování přinese závěry.
Určitá míra napětí, stresu, adrenalinu tě donutí rychleji vyhodnotit, kterou rostlinu potřebuješ, tyhle informace obsahuje morfogenetické pole. Experiment vždycky nějak dopadne. Myslím si, že bystré vědomí v mírném tělesném napětí umožní, že se člověk trefí.

Ty tomu říkáš morfogenetické pole, já říkám, že ti to poví samy rostliny, ale v zásadě myslíme obě totéž. Ale aby na louku přišel nějaký technokrat a řekl si, teď sestavím herbář léčivých rostlin a stanovím, co a jak léčí, to možné není, to by nedokázalo ani několik generací. Je to nesmírně dlouhodobý a složitý proces. Když si uvědomíme, jaké obrovské množství poznatků lidé nashromáždili, tak není možné, aby to někdo na začátku jenom „vyzkoumal“. Přírodní národy používají léčivé byliny také tímto intuitivním způsobem, neučí se to na univerzitách.
Je to úplně zázračné.

Existují legendy, že vědění o léčivých rostlinách daly lidem božské bytosti, možná je to podobné i s astrologií, pozorováním nebeských těles a jejich vlivů na pozemské dění. Velmi mě zaujaly Keplerovy zápisky o planetách. Jak přišel na to, že je Mars rudá planeta? To nebylo tak, že by to jen tak plácnul, to je normálně spočítané, on to dokazuje.
Je to odpozorované a prožité.

Ale úplně jiným způsobem, než uvažujeme dneska. Pro mě to bylo jako zjevení.
To ano. Pro mě je takhle zajímavý mýtus o sestupu Inanny do podsvětí. Je to vlastně astronomický záznam v jiné rovině. Mýtus je alegorií na dolní konjunkci Venuše se Sluncem. Pro mě je to mystérium. Není to pouze mýtus o bohyni, která sestupuje do podsvětí, je to skutečně doslovný astronomický záznam. To mě přinutilo otevřít oči a dívat se na to zcela jinak, hodně o tom přemýšlím a jednou to třeba dám dohromady.

Bohyně Inanna je jaké národnosti?
Je to mezopotamský mýtus. Zajímá mě, jak se tento mýtus o bohyni podsvětí přeměňuje až do Panny Marie. V raném křesťanství se kult bohyně jemně přeznačkoval a použil a následně se zcela okleštil a zbyla nám Bohorodička. Křesťanství ji úplně eliminovalo do astronomických významů a od přírody obecně. Je velmi zajímavé všímat si toho, že doslovně za veškerou kulturou jsou ženy. Sumerský mýtus o Inanně sepsala Enheduanna (2285-2250 př.n.l), což byla dcera vládce Saurona, který ji jmenoval do čela úřadu (Venušina) Inannina chrámu, jenž měl značný politický vliv. Ženy v tomto úřadu byly vysoce vzdělané, uměly dokonce i egyptsky, protože Egypt byl druhou rozkvetlou kulturní soustavou. Národ, který neměl v kněžském úřadu ženy, byl tenkrát hoden pohrdání. Tato práce je první podepsaná dochovaná literatura. Mluvíme o době zhruba 2200 let před naším letopočtem. Běžně nebylo zvykem díla podepisovat, ale v tomto případě to mělo politický důvod.


V našich zemích byl na přelomu 13. a 14 století významný kult Venuše. Abatyše Kunhuta (leden 1265 – 27. 11. 1321), dcera Přemysla Otakara II., sepsala svou životní cestu, která odpovídá venušinskému cyklu a také tomu, jak bylo tehdy nahlíženo na Pannu Marii.  Marie je nejprve jako Eva Marie, živá příroda, má smyslný, přírodní zelenočervený oděv, který se po proměně Kristem změní na bílo-červený s modrým vnitřkem. (Zelená barva – symbol vegetace; červená – krev, život; vnitřní světlo-oheň; temně modrá – duchovní svět; bílá – prostor, který umožňuje, spojení duše a těla.) Pannu Marii nejprve v podobě Evy Marie zajme démon (Venuše v podsvětí), Kristus ji vysvobodí a promění. Zajímavé na celém díle je i to, že každou část psali v odpovídajících fázích Venušina cyklu. To jsou věci! Pro spoustu lidí je to objev, najednou uvidí Panenku Marii úplně jiným způsobem. Proč chodit k jiným bohyním, když máme tohle? Stačí se nad tím zamyslet a je to pak pro nás přijatelnější.




Protože jsme v tomhle kulturním rámci vyrostli.
Ale v okleštěném! Křesťanská církev na tom dost zapracovala.

Možná proto se to mnoha lidem zdá příliš odtažité a sterilní. Kdyby se do toho křesťanského panteonu vneslo trochu života, kdoví, třeba by byli svatí mnohem přitažlivější.
Takovou misijní práci dělám, pokud někdo projeví zájem. Neumím se ale moc propagovat. Proto jsem ráda, když si někdo řekne. Lépe se přednáší, když lidé chtějí poslouchat. Velmi rychle se tam vytvoří dobrá nálada, po přednášce ještě dlouhé hodiny diskutujeme o různých věcech. Je to lepší než být někde pozvaná.

Muži na tvé přednášky nechodí?
Záleží na tématu. V astrologii je to přibližně půl na půl. Muži ale neradi přiznávají, že se byli zeptat astrologa. Jsou období, kdy na astrologické kurzy přicházejí pouze ženy, jindy převáží muži.

Může mít postavení planet vliv na to, jak se člověk cítí? Jsou dny, kdy se na sebe nemohu podívat do zrcadla a zase jiné, kdy mám pocit, že mi to docela sluší. Je to závislé pouze na hormonálním cyklu nebo nás mohou ovlivňovat i nebeská tělesa?
Já mám hypotézu, že ano, ale je to pouze v rovině hypotézy. Lidé si neuvědomují, že je to také kulturní záležitost. Před naším letopočtem hodně dlouhou dobu, minimálně takových šest tisíc let, byl Měsíc považován za mužskou planetu. A přitom ženy menstruovaly stejně jako dnes. V současné době se uctívá Luna jako ženský princip. Vyrojilo se mnoho knih, jako třeba Krvavý Měsíc a píše se tam o lunačních fázích. Samozřejmě ty objektivně sedí, ale to, co pro mě už objektivní není, jsou bohyně, které jsou tam přiřazené a rozdělené tak, jak se to zrovna hodilo.

Mám dojem, že si tyhle věci novodobí kvaziesoterici vycucávají z prstu. Zrovna se jim to takhle líbí, tak to tam vrznou.
Dají tam Lilith a jedou. Směje se. To je pro mě úplně strašné. S Lilith se to má tak, že v sumerské oblasti, odkud to převzali později Semité, byli dva démoni, Ardat-Lilú a Ardat-Lilítu, tj. mužský a ženský démon. Žili v nehostinných místech, na poušti nebo v bažinaté krajině a byli spojováni například s tím, čemu dnes říkáme syndrom náhlého úmrtí kojence a s epidemiemi. Je to velmi těžké zkoumat, protože tehdy neznali slovo hřích. Neznali trest za hříchy. Chápali to tak, že když se člověk chová nestandardně, vznikne chaos. Chaos je nebezpečný, protože s ním jsou spojeni démoni. Když nějaká nemoc neměla zjevnou příčinu a nemohla být léčena bylinami nebo chirurgickými zákroky, museli být usmířeni démoni.
Dochovaly se takové misky, na kterých byl vyobrazen démon a zaklínadlo. Při obřadu byl démon zaklínán, aby už dal pokoj a odtáhl tam, kam patří. Když se změnila doba, začala se moc, kterou měly ženy v kněžských řádech, snižovat. V mýtu o Gilgamešovi je pak jeden z démonů spojen s bohyní Inannou tak, že se ukryje do jejího posvátného stromu, Gilgameš ji zbaví démona a tohle oni považují za důkaz, že démonka patří k bohyni, že je to potlačené ženství. Prdlajs. To jde na ruku těm chlapům, kteří to vysloveně podporují. Když Sumerové přišli do oblasti mezi Eufratem a Tigridem, byla to už vyspělá kultura. Je to jediný doložený případ, že nějaká kultura obsadila neinvazivně nějaké území. Nebylo tam příliš nějakých půtek. Semité tam tehdy běhali jako kmenoví neorganizovaní kočovníci, kteří od Sumerů převzali jejich mýty o potopě a tak dále. To je ve Starém zákoně. Převzali také božstva, takže se do Bible dostává i Lilith (např. Iz. 34:14) a do apokryfů jako první žena Adamova. To jsou převzaté věci. Čímž nesnižuji tu váhu, jen je třeba si uvědomit, kde to má začátek a ten začátek je démon. A když se mu tenkrát vyhýbali, je dobré se k němu dnes obracet?


Co má společného bohyně Inanna s démonem? Ta je přece „hodná“, nebo ne?
Není. Jak kdy. Inanna je bohyně smyslné lásky a obranné války nebo války za nezbytné teritoriální rozšíření.

A z té je teď Panna Marie?
Ano, úplná chudinka.

Smyslná láska a Panna Marie, to se příliš neslučuje.
Okleštili ji, o co to šlo. Sumerové měli takové rčení: Cožpak otěhotní bez soulože? Cožpak ztloustne bez jídla? Ha-ha. Tato přísloví přeložil pan PhDr. Jiří Prosecký CSc. v knize Prameny moudrosti a některá se dodnes používají. Třeba Mít všech pět pohromadě je staré sumerské rčení.

Proč tě zajímá zrovna Sumer?
Protože tam má západní astrologie své kořeny. Ty pak přecházejí do Řecka, kde je astrologie obohacena o geometrii a dotažená do dnešní podoby. Ten základ je ale mnohem starší. Teď se ale astrologové hádají, zda je původ v Egyptě nebo v Sumeru. A já jsem pro Sumer, nutno říct, že menšinově. Spolu se zadními astrology.

Kdo jsou zadní astrologové?
Jsou opakem těch předních. Z toho jsme si dělali legraci s panem Turnovským. Směje se. Přední byl v době, kdy jsme si to začali říkat třeba pan Baudyš st., my jsme ti zadní, co nejsou vidět.

Přední astrologové mají tedy za kolébku astrologie Egypt?
Většinou ano.

V čem se ještě neshodnete s předními astrology? Vyrozuměla jsem, že mezi astrology panuje jistá nevraživost. V čem spočívá ten nesoulad?
Starší pan Baudyš byl zástupcem astrologie klasického typu, té předpovídající. A my jsme astrologové zaměřující se na osobnost člověka. To znamená zorientovat se v osobnosti a ne v předpovídání, zda letadlo spadne. Nikdy jsme nedeklarovali, že něco předpovíme. Ale pan Baudyš uměl astrologii dobře a třeba se mu předpovídat dařilo. To základní vymezení bylo asi v tom, že oni to berou tak, že jsou tam nějaké aspekty a planetární vztahy, které jasně určují strukturu a životní linku.

Je v tom jistý fatalismus?
Ano. My to máme tak, že jsou to jen možnosti, více podporujeme vůli člověka. Lze najít období, kdy vůli můžeme uplatnit ve větší míře a pokusit se vzepřít „osudu“ a nasměrovat život jinak.

Laicky si to představuji tak, že když mám v horoskopu uvedeno, že se budu potýkat dejme tomu se vztekem, tak záleží na mně, zda ho zvládnu nebo budu muset podstoupit tvrdou lekci.
Tak nějak přibližně to je. S tradiční astrologií každý začínal, ale mně tam nesedělo to, že třeba při určité konstelaci je napsáno, že bude úraz. A jak je možné, že při té konstelaci jeden člověk má úraz a jiný má jen dynamické období? Začala jsem si toho všímat a zjistila jsem, že ty skutečné úrazy a fatální věci uvidí člověk u lidí, kteří žijí jako s klapkami na očích a vidí jen tu jedinou možnost a zapomenou, že jsou vždy ještě další cesty. Je třeba se zastavit a podívat se na situaci s odstupem. Domnívám se, že právě astrologická konzultace v tomto může pomoci. Člověk se vypovídá ze všeho, co má v sobě, zastaví se a může vidět další možnosti. A udělá to vlastně sám. Astrolog mu jen pomůže si věci ujasnit, dát do souvislostí. Není to příliš záhadná práce.

Kolik lidé zaplatí za tvou konzultaci?
Devět set korun za hodinu, a pracuji maximálně dvě hodiny, protože pak se to moc „rozkecá“ a to kouzlo se může vytratit. To důležité se dá říct za hodinu.

Konzultace se opakují, nebo to stačí jednou?
Podle toho, co ten člověk má za problém. Když třeba přemýšlí o změně zaměstnání, tak přijde v momentě, kdy se rozhoduje. Někdy se ozve, když tu práci vezme, protože si není jist, zda jít dál tím nebo tím směrem.

Takže to není jako psychologická poradna, kam určití lidé chodí donekonečna?
No můžou, když chtějí! Směje se. Ale mně se to nejeví jako dobré a nepodporuji to. Většina lidí chodí jen, když má nějaké problémy a to pak poslouchám samé hrůzy.

Jak se toho zbavuješ, máš nějaký způsob, jak se z toho oklepat?
Když to mám hodně těžké, jedu do Lidlu nakupovat. Směje se. Potřebuji nějakou přetlakovou místnost a to je Lidl. Čtu složení výrobků napsaná maličkým písmem, strávím tam hodinu u deseti produktů, než to přečtu, uvědomím si, co to je, přeladím se a domů nejedu už tak rozhozená. Ale někdy ve mně příběhy zůstanou. Je těžké, když přijdou třeba lidé, kterým zemřely děti. To se pak dívám na svoje děti a je mi úzko, je to těžká věc, umět se ukáznit. Ze začátku jsem to v nějaké formě převyprávěla svému muži, který z toho byl úplně hotový a přivedl mě k tomu, že tudy cesta nevede. Pomohl mi psychoterapeutický výcvik, udržet určitou rovinu vnímání už při tom, jak poslouchám ten příběh. Nějaký odstup je nutný, ale také někdy s lidmi brečím, neudržím se. Občas jsem prvním člověkem, kterému se svěřují. Zbaví se studu a všechno to vyklopí. Já ale musím být ten, kdo je v pohodě, to by tomu člověku moc nepomohlo, kdybych se hroutila s ním. Na druhou stranu je důležité někdy říct, ano, máte to těžké, zůstat s ním chvíli v té tíži a ne ho z toho hned tahat ven.

Chodí někdy lidé, kterým se daří?
Byly to zatím jen dvě paní, které se přišly zeptat, proč jsou tak šťastné. Za jednou přišla hned vzápětí její dcera, bouchla tam do stolu a říká: domluvila jste té mamince? Ona se rozvedla s naším tatínkem. Říkala jsem: kolik je vám let? Pětatřicet. No vidíte! Vaše maminka má svůj život a vy jste už také velká a máte svůj život. Na druhou stranu je hezké, když se lidé ptají na vhodný termín svatby.

Vidíš v horoskopu někdy něco, co se zdráháš lidem říci? Řekneš těm lidem, že to může špatně dopadnout?
Upozorním je, že to může být velmi riskantní. Mám z toho pak velké starosti. Nejde naštěstí vždycky o fatální věci. Nedávno byl u mě kluk, který podnikal, a bylo zjevné, že to bude velký průšvih. Varovala jsem ho, aby byl opatrný a nerozšiřoval podnikání. Rozhodl se jinak a byl to opravdu velký průšvih, moc velký.

V co věříš, Martino?
Věřím v lidství. Mám silnou víru v to, že člověk může být lidský. Myslím si, že lidství není vrozené, že je to něco, k čemu musíme dospět. Je to spojené se soucitem. Věřím v to, že je možné pohybovat se v rovině soucitu. Také věřím tomu, že nás přesahuje něco, co má větší rozum než my, díky té propojenosti. Nevěřím v nějakou superbytost, která je chytřejší než my, ale v to, že právě ta propojenost dělá vyšší inteligenci.


Děkuju za možnost popovídat si s tak vzácným člověkem, jakým jsi, Martino, a přeji ti jen to dobré.







neděle 17. července 2016

JULIUS ŠIMKO

Julek ztělesňuje všechno to, co si představuji pod pojmem dobrý lékař. Má dostatek profesního sebevědomí, trvale se dále vzdělává ve svém oboru, dokáže přemýšlet i za obzor školské medicíny a neztratil nic ze své citlivosti a humanismu. Měla jsem to štěstí, že přijal mé pozvání do Svatojánu a já mohla prožít velmi zajímavé odpoledne v jeho společnosti. Jako krásný dárek jsem od něho dostala knihu poezie s vlastními fotografiemi, kterou vydal.



Proč sis vybral zrovna neurologii?
Protože neurologie má v sobě hodně logiky. Jakmile se člověk naučí anatomii nervového systému, tak si odvodí příznaky a nikdy to nezapomene. Ví, kde je postižení. To je stará, anatomická úroveň neurologie. V dnešní době k tomu přistupuje ještě znalost řady procesů v těle, které sice nejsou vidět, ale ovlivňují činnost mozku. Kolem toho je množství informací a to už je vyšší stupeň neurologie, kdy nestačí pouze anatomie, ale kdy se dostáváme k otázkám fyziologie a patofyziologie z hledisek mnohem komplikovanějších, než je struktura nervového systému.

Dříve se tedy mělo za to, že určité příznaky signalizují konkrétní poškození nervového systému a tím to končilo?
Dříve to bylo tak, že se vědělo, kde ta struktura je. Vědělo se, jaké jsou příznaky poškození, když je postižená, často se ale velmi málo vědělo o příčinách.

Takže když například ochrneš na polovinu těla, ví se, které místo v mozku je za to zodpovědné?
Tak, ano. V současné době se daří lépe dešifrovat příčiny neurologických onemocnění. Například  mozková příhoda není zdaleka jen ucpaná tepna. To, proč se ta která tepna ucpala, konkrétně třeba u mozkové příhody, nemusí mít jeden důvod. Může jich být víc.

Třeba výživa?
Třeba špatná činnost srdce, špatná rovnováha srážlivosti krve nebo převaha zánětlivých pochodů v těle. Ta mimo jiné může souviset i se špatným způsobem stravování nebo s nedostatkem pohybu. Může tam být prasklá cévní stěna... Těch příčin může být opravdu několik.


A stres není příčinou mozkové příhody?
Stres je příčinou řady chorob. Příčinou snad většiny chorob. Nebo jedním z významných faktorů. To člověk vidí i v běžné neurologické praxi. Například pacient, který byl dlouhou dobu ve stresové zátěži, protože třeba při zaměstnání studoval, pak se ještě něco závažného stalo v rodině, a on do půl roku poté, co se nakumuloval chronický stres, onemocněl roztroušenou sklerózou. Nebo další případ. OSVČ, velký tlak na to, aby se ten člověk uživil, aby měl z čeho uživit rodinu, do toho mu zemřel otec a ten člověk do tří měsíců po jeho úmrtí dostal amyotrofickou laterální sklerózu. To je onemocnění, které je nyní poměrně dobře známé z informací o průběhu choroby u bývalého premiéra Stanislava Grosse. Na pacientech, kteří projdou ordinací, vidí člověk úplně jasně význam stresu v podstatě u všech chorob. Udržet si duševní hygienu a rovnováhu v sobě je kardinální otázka. Jakmile tato rovnováha chybí , tak negativní emoce přes takzvaný limbický systém  ovlivní  autonomní nervový systém. Ten funguje nezávisle na naší vůli.  V prostředí internetu a různých reklam narazíte na nabídky vyšetření autonomních funkcí. Jsou to vyhozené peníze. Funkce tohoto systému je velmi variabilní a jednorázové vyšetření, zvláště v cizím prostředí, je prakticky bezcenné.



Jak tě poslouchám, mám dojem, že tvůj přístup není běžným přístupem neurologů, možná všech lékařů. Že by se lékař zajímal o to, zda nejsem jako pacient ve stresu, jaké mám starosti v zaměstnání a v rodině. S tím se člověk běžně v ordinaci nesetkává, že by se ho na to lékař ptal.
Je to dané nedostatkem času. My jako doktoři jsme často tlačeni časem do té míry, že s pacientem nerozebereme jeho situaci tak, jak by si to zasloužilo. Protože bychom to nestihli. Když ke mně přijde pacient, vyptávám se ho na nemoci v rodině, jaké bere léky, jaké prodělal choroby, jaké má zaměstnání, jak se stravuje, abych měl představu o jeho životním stylu. Než se začnu ptát pacienta na chorobu, se kterou přišel, měl bych znát jeho pozadí. Když přijde člověk s bolestmi hlavy a já vím, že je dlouho ve stresové zátěži a bolesti hlavy splňují kritéria pro tenzní bolest hlavy, která je dnes jednou z nejčastějších, tak budu vědět, že pro pacienta bude v první řadě důležité zbavit se stresu. Udělat si pořádek ve vztazích, v duševní hygieně. Nebudu mu psát prášky, protože vím, že medikace u tohoto typu bolestí hlavy nemá trvalejší efekt. Léky pomohou na chvíli, ale pokud není řešena příčina, což je u tenzních bolestí hlavy chronický stres, tak jsou z dlouhodobého hlediska k ničemu. Naopak mohou pacienta ohrozit svými nežádoucími účinky.

Jak odhaduješ procento těch pacientů, kteří na to přistoupí? Řeknou dobře, tak mi nedávejte léky a já se pokusím meditovat, chodit na procházky, nebudu se hádat s manželkou a v práci dám výpověď a najdu si jinou. Přece to většinou chtějí řešit okamžitě, chtějí úlevu hned teď. 
Je to pravda. Zkratkovité řešení pacienti často přímo vyžadují. Mnohdy se setkávám s tím, že se lidé naštvou na doktora, pokud tohle zkratkovité řešení nezvolí, protože mají pocit, že se jim nedostává dobré péče. Dobrá léčba ale vyžaduje, aby se nad sebou zamyslel pacient společně s dobrým lékařem. Dobrý lékař by mu měl říct, jaké chyby dělá a dobrý pacient by měl tyto chyby odstranit. Mám ve své ordinaci několik krásných příkladů, kdy to zafungovalo. Přišel například pán, který byl trošku obézní, měl vyšší cukr, zadýchával se při námaze, měl vyšší tlak a vyšší kyselinu močovou. Říkal jsem mu, chytá se vás cukrovka, chytá se vás dna, nejlépe byste udělal, kdybyste se začal pohybovat a změnil stravovací návyky. Vylíčil jsem mu, co by měl jíst, že by měl omezit jednoduché cukry, uzeniny, že by měl stravu směřovat spíš k zelenině a kvalitnímu proteinu. Informoval jsem ho o zásadách přiměřené kondiční aktivity aerobního typu. On to udělal, změnil svůj životní styl a za tři měsíce ke mně přišel a moc mi děkoval. Řekl, že se nezadýchává, že manželka je překvapená z toho, jak chodí do kopce a ona mu nestačí. Cukr se mu srovnal, neměl už zvýšenou kyselinu močovou a nepotřeboval žádné léky na tlak.


To stačilo málo.
Přesně. Takhle motivovaný pacient je poklad pro doktora. Já rád utratím svůj čas, jsem s ním, vysvětlím mu to, pokud to má smysl. Jsem pak spokojený stejně jako on.

Ale takoví pacienti jistě nepřevažují.
Určitě ne.


Lidé asi rádi předají zodpovědnost do tvých rukou a mají pocit, že je to tvůj problém. Ty se s tím poper, oni jsou pacienti. Čekají, co vymyslíš.
Myslí si, že prášek je zachrání, a často je harmonie skrytá v životním stylu, nikoliv v prášku. Když si pacient přizná, že někde dělá chybu a odstraní ji, tak se mnohdy dějí zázraky.

Jsi částečně nakloněn i alternativní medicíně? Mám na mysli třeba přírodní léčbu bylinami.
Určitě.


A co homeopatie?
Na homeopatii mám osobně nevyhraněný názor. Mou manželku bolel zub, nebo spíš trojklaný nerv. Byla u zubaře, dělal jí rentgen, nic se nenašlo. Dal jsem jí neurologické léky, které se na tohle dávají. Trochu se jí ulevilo, ale bolesti se znovu objevily. Zkusil jsem jiný lék, měla po něm závratě a k ničemu to nebylo. Chtěl jsem nechat udělat magnetickou rezonanci, ale ona odmítla. Šla k homeopatičce a ta jí dala Aconitum nappelus nebo nevím už přesně, co to bylo. Příští den se jí provalil absces u zubu a bolest byla pryč. V duchu jsem si říkal, u zubaře byla, zub rentgenovali. Tak jaká je to úroveň toho zubaře, když to nepoznal? Druhá věc, nad kterou jsem přemýšlel – jak je možné, že zabrala homeopatie, když jedna polovina placebem kontrolovaných studií říká, že homeopatie je blbost a nefunguje a jde o placebo efekt, který přibližně u 30 procent lidí funguje. Druhá polovina říká, že homeopatie funguje, mimo jiné i proto, že funguje i u dětí a zvířat. Nemám ustálený názor, protože nemám dostatek zkušeností. Nechci to odsuzovat ani vynášet do nebe. Moje jediná osobní zkušenost je ale dobrá.

A jak se díváš na akupunkturu? Ta už má přece k neurologii trochu blíž, v těle vedou dráhy, meridiány, které se možná někde shodují s nervovými drahami?
To bych nerad komentoval. Neměl jsem zatím možnost systematicky sledovat pacienty léčené akupunkturou. Vím jen to, že řada vědců zpochybňuje existenci meridiánů. Podle některých je jedno, kam se ta jehla píchne. Lidi, kteří akupunkturu dělají, tohle vůbec neberou a jsou přesvědčeni, že je účinná. V databázi PubMed, která je patrně největší databází odborných medicínských publikací, najdete o akupunktuře tisíce článků a studií. Řada z nich vychází pro tento typ léčby příznivě. Možná záleží na diagnóze. V Hradci Králové je teď nové Centrum čínské medicíny, tak se třeba i my nezasvěcení od kolegů z tohoto centra v něčem přiučíme.



Já si osobně myslím, že by to mohlo klidně fungovat vedle sebe a oba směry by se mohly doplňovat.
Určitě. Myslím si, že je nešikovné, že přebíráme čínské a jiné exotické rostliny, přitom naše evropské rostliny jsou často stejně účinné a lze jimi dosáhnout dobrých léčebných výsledků. Vzpomínám si na příklad z praxe, kdy okolo nás chodil na zahrádku soused a pořád kašlal. Jeho maminka se jednou zastavila a říkala, že má už několikátá antibiotika a pořád se to nelepší. Ptala se, zda nevím, co by mu pomohlo. Poradil jsem mu dva tři stroužky česneku každé ráno a čaj z divizny s mateřídouškou. Do deseti dnů byl bez kašle.

To mělo rychlý účinek.
Česneková silice se vylučuje přes plíce, dechem a tím desinfikuje dýchací cesty.


Prý působí nejen antibioticky, ale i antiviroticky.
Ano, cibuloviny vůbec. Dříve se nechávaly nakrájené cibule v místnostech, aby desinfikovaly vzduch v domě.

Tyhle obyčejné věci často fungují, ale protože jsou tak obyčejné, tak to lidi ani nezkusí. Zdá se jim, že to nemůže být účinné. Snad proto raději sáhnou po čínských bylinách, které jsou exotické a mají třeba razantní nástup.
Ale nejsou z našeho prostředí a nemusíme na ně být zvyklí. V lékařské praxi jsem viděl selhání ledvin a jater po čínských bylinách. Vždy neplatí, že bylinná léčba rovná se léčba bez nežádoucích účinků.


To je pravda, ale u těch českých zas takové nebezpečí nehrozí, až na pár výjimek.
U většiny ne.

Takže tě bylinky zajímají?
Určitě.

Máš nasušeno?
Ano.


Jakou bylinku máš oblíbenou?
Nedám dopustit na česnek, i když je pravda, že ne každý ho snáší. Jsou lidé, kteří v sobě mají málo tepla, jsou zimomřiví a pro ně jsou cibuloviny dobré.

To jsou vlastně principy ajurvédy. Typy váta, pitta a kapha. Tady bychom se klidně mohli poučit.
To je pravda. A léčit podle typu. Právě pro takové zimomřivější typy jsou ideální cibuloviny, jsou perfektní jako prevence. Pro ty, kteří v sobě mají hodně energie, ohně, takoví ti cholerici, pro ty se hodí něco chladivého, třeba například máta.


Takže ve své praxi doporučuješ pacientům i byliny?
Určitě. A samozřejmě úpravu stravy. Například ořechy a různá semínka jsou velmi zdravé.

Jakých prvků máme tady u nás nedostatek? Četla jsem, že dnes je dokonce mezi lidmi deficit železa, je to tak?
Myslím si, že železo není zas tak velký problém. Mnohem horší je to s vitamínem D.


Protože jsme málo na sluníčku?
Ano, protože se někdy zbytečně chráníme před sluncem, jsme většinu dne v interiéru, nejíme mořské ryby. Paradoxně se zjistilo, že Italové jsou na tom hůř než Švédové, kteří si vitamín D srovnají právě díky mořským rybám. Nabrali jsme vzorky krve více než tisícovky lidí z běžné ambulance a zjistili jsme, že normální hladinu vitamínu D mělo asi dvacet procent lidí. Většina Čechů má nízkou hladinu vitamínu D. Někdy se ovšem z vitaminu D dělá pomalu všelék, což samozřejmě není pravda.

Ano, to jsem taky slyšela, že nedostatek vitamínu D je příčinou mnoha chorob.
Jedinou příčinou onemocnění není nedostatek vitamínu D téměř nikdy. Je ovšem fakt, že optimální hladina vitaminu D má význam především u autoimunitních onemocnění, možná i u alergií a řady chorob takzvaně civilizačních. Ukazuje se, že vitamín D je důležitý i pro dobrý průběh těhotenství. Nekritické dávkování vitaminu D bez kontroly hladiny může být ovšem dvousečné. Některé studie totiž naznačují, že pro riziko některých nádorů je špatná jak nízká, tak příliš vysoká hladina vitamínu D. Jak to bývá i zde platí všeho s mírou.


Dá se předávkovat?
Že by se při nadbytku vitamínu D rozvinuly skutečně toxické příznaky, je vzácné, ale jak jsem naznačil, neví se, jaká je ta horní bezpečná hranice. Ví se, že když máš v krvi méně než 30 nanomolů na litr (nmol/l) vitamínu D 25OH, je to špatné. Horní hranice se udává do 80 – 150 nmol/l. Toxicita se projeví až nad 300. Je tam velké vakuum, v podstatě se neví, zda je nějaké významné zdravotní riziko, když je hladina dlouhodobě vyšší. Více než přibližně 150, 200 nmol/l. U lidí, kteří jsou hodně venku a na slunci, je přirozená hladina okolo 120, 130 nmol/l na litr. Zatím je diskuze otevřená.  Takové představy, že když má člověk nízký vitamín D a srovná ho, vyléčí si veškeré choroby, ovšem nefungují.  U řady chorob, to ale význam má. Třeba u roztroušené sklerózy a jiných autoimunitních chorob jako například revmatoidní artritida. Když si tito pacienti srovnají hladinu vitamínu D, tak se velice často sníží aktivita té choroby. Kupříkladu jeden kluk z mé ambulance, který za mnou přišel s bolestmi hlavy. Zjistil jsem, že má velice nízkou hladinu vitamínu D, doporučil jsem mu kapky vitaminu D, které dostávají kojenci. Bolest hlavy se nezlepšila, výrazně se mu ale zlepšilo akné, které měl řadu let a těžké.

Ale v mořských rybách je rtuť a další toxické látky a naši předkové tady žádné mořské ryby nejedli a patrně netrpěli nedostatkem vitamínu D. Byli víc venku. Sluníčko má na tom asi větší zásluhu.
Určitě. Přibližně do pětačtyřiceti let věku je vysoká schopnost kůže tvořit vitamín D. Se zohledněním kožního fototypu stačí pravidelný pobyt venku na slunci a nevznikne jeho nedostatek. Měl jsem v ordinaci teenagera, kluka okolo sedmnácti let, který trávil život u počítače. Navíc to byl Rom a jejich kůže potřebuje daleko více slunce, aby vytvořila stejné množství vitamínu D jako my. On ven téměř nechodil a vitamín D neměl měřitelný, v krvi ho skoro neměl.


Vyřešil jsi to Vigantolem, jak to dopadlo?
On už na kontrolu, jak to u nich bývá, nepřišel. Bez spolupráce pacienta to nelze řešit. Jedna z teorií, proč černoši nebo Romové, mají vyšší úmrtnost na civilizační choroby než bílá populace, tedy když se přestěhují do zeměpisných šířek, kde není tolik slunečního záření, je, že mají nedostatek vitamínu D.

To je zajímavé, to jsem vůbec netušila.
První výzkum na tohle téma se týkal nádorů tlustého střeva. Pacienti s nízkou hladinou vitamínu D přežívali méně než ti, kteří ho měli dost.



Vidíš to, jak je slunce vlastně blahodárné? Existovaly sluneční lázně, to už dnes vůbec není. Našli jsme doma knihu Naše dítě z roku 1963, kde je doporučeno: sluňte novorozeně každý den podle doporučení. To je dnes úplně zakázáno, podle dnešních doporučení nesmí dítě do jednoho roku vůbec přijít na slunce, místo toho dostává Vigantol. Slunce je dnes strašák a nepřítel.
Ano, každý se bojí melanomů, kožních nádorů, ale přitom to může být obráceně. Když je restrikce slunce až moc, tak se to může obrátit v neprospěch. My jsme jako lidstvo v podstatě vygumovalo sluneční periodu ze svého života. Vstáváme v létě v zimě pořád stejně a přitom bychom to vůbec neměli dělat. Přirozené je vzbudit se se sluncem a hodinu, dvě po západu slunce jít spát. Náš rytmus by měl být dán sluncem. Světlo zářivek a monitorů má možná vlnovou délku nastavenou pro bdělost jako polední světlo, kdežto večerní slunce už má jinou frekvenci, je v červeném spektru a podporuje vylučování melatoninu. Naše umělá světelná perioda nám dělá medvědí službu. Obtížněji dochází k přirozenému útlumu. Snad i to může být významnou příčinou rozšířené nespavosti a depresí.

Třeba by stačilo upravit žárovky.
Nebo mít větší vazbu na přirozené světlo.


Tvou specializací je epilepsie. Myslíš si, že je možnost léčit ji alternativně? Existují byliny, které mohou pomoci při léčbě epilepsie?
Na epileptologickém kongresu v Římě přednášela jedna doktorka z afrického státu, na jehož jméno si už nevzpomenu a srovnávala účinnost léků, které jsou používané při léčbě epilepsie a účinnost bylin, které místní šamani používají k léčbě epilepsie. Ta účinnost vyšla stejná. Přírodní alternativy asi jsou, možná že jim brání v širším užití i to, že rostlina je hůře definovatelná co do složení, nelze zaručit konstantní množství účinné látky sklizeň od sklizně a rostlinu od rostliny. Také si myslím, že pokud se toho neujme farmaceutický průmysl, tak ta léčba nebude mít propagaci a nikdo se o tom v podstatě nedozví.

A aby si člověk doma sám léčil epilepsii je patrně riskantní.
Z našeho prostředí neznám rostliny, které by zvládaly léčit epilepsii. Je pravda, že jako lékaři nejsme v tomto ohledu vzdělaní, protože se o bylinách na medicíně prakticky vůbec neučí.


Myslíš si, že by bylo vhodné to učit?
Myslím si, že zcela určitě. Léčba by nebyla třeba tak rychlá, ale byla by méně zatížená nežádoucími účinky. U epilepsie je čistě rostlinná léčba patrně nereálná, spíš si myslím, že rezervy jsou v tom, že se u pacientů nevyšetřují například potravinové alergie.

Jedna z příčin epilepsie může být i potravinová alergie?
Když člověk neví, že má alergii na nějakou potravinu, která je běžnou součástí jeho jídelníčku, jako je třeba lepek nebo kravské mléko, má v těle chronický zánět a ten může zhoršovat aktivitu epilepsie. Běžně se to nevyšetřuje.


Dá se epilepsie léčit operativně?
Jsou typy epilepsie, kde je chirurgická léčba účinná. Když nefunguje farmakologická léčba, tak by pacient měl projít epileptologickým centrem, které zváží, zda je nebo není indikovaný k operační léčbě epilepsie. Pacient po operaci nemusí mít vůbec záchvaty a často lze postupně i vysadit léky.

Ty máš soukromou neurologickou praxi?
Ano, přesně tak, neurologickou ordinaci mám v Rychnově nad Kněžnou a v protizáchvatové poradně ordinuji v Hradci Králové ve Fakultní nemocnici. Tam jsou zkušenosti poměrně bohaté, člověk si například uvědomí, že poměrně častý omyl nás neurologů je, že vedeme synkopy jako epilepsii.


Co to je?
Synkopa znamená, že člověk spadne, omdlí, ztratí vědomí. Třeba sedí a najednou má černo před očima, zamotá se. Může u toho mít i nějaké ty křeče. Není výjimkou, že se to uzavře tak, že se jedná o epilepsii. Přitom to jsou křeče z toho, že mozek má krátkodobě nedostatek kyslíku.

Třeba vinou nízkého tlaku?
Třeba z nízkého tlaku. Dojde tam k několika křečím, ale nemusí to být epilepsie.


Takže se nasadí léky?
Nasadí se mu léky a třeba za pět let se zjistí, že to není epilepsie, ale synkopy. To je jedna relativně častá příčina omylu. Pak je druhá, a to jsou záchvaty psychogenní. Ten člověk z nějakého důvodu předvede záchvat.

Aha, takže přímo hysterióni?
Ano, buď hysterický, nebo účelový záchvat, pokud z nějakého důvodu pacient potřebuje uniknout do choroby.


Na to ale léky nepomáhají.
To se pozná jedině tak, když se ten záchvat zachytí na videu a současně na EEG. To vyšetření se jmenuje video EEG monitorace. Zjednodušeně řečeno, je tam jasně vidět, že na EEG není nic.

Je to časté?
Když analyzovali velké soubory lidí, které neurologové poslali do epileptologických center, tak přibližně třetina z těch lidí neměla epilepsii. Z té třetiny to bylo tak půl na půl synkopy a psychogenní záchvaty.


U těch psychogenních záchvatů převažují ženy?
Ani ne, neřekl bych, že je jich velká převaha.

To ti lidé opravdu berou léky, které jim mohou poškodit zdraví, jenom proto, že to hrají?
Nechají se třeba i zaintubovat, odvézt záchrankou, uspat a léčit.

Vždyť normální člověk se doktorům spíš vyhýbá, pokud může, ne?
Dokonce jsme měli video, kde si pacientka sama prokousla jazyk tak, až krvácela. Okolí zavolalo záchranku, ta přijela, viděla, jak se pacientka zmítá v křečích a z úst jí teče krev. Ta žena byla léčena více než šest let pro epilepsii, ale nebyla to epilepsie, byly to psychogenní záchvaty. Přišlo se na to až video EEG monitorací. Zachytil se záchvat a bylo vidět, že na EEG nic není, že je to psychika.


Když tedy dojde ke konfrontaci, jak to ti lidé přijmou? Jak se to řeší?
Vysadíme léky na epilepsii a snažíme se, aby ten člověk přijal to, že musí být sledovaný psychiatrem. Že má nějaký problém, který má řešit psychiatr, protože nejde o neurologické onemocnění.

A oni se vás snaží přesvědčit, že jsou normální, že nejsou blázni. Asi to nepřijmou dobře, ne?
My se jim to snažíme vysvětlit, aby to přijali, protože jinak je to slepá ulička. Oni se musí psychiatricky léčit.

Třeba jen vymění doktora za doktora, nemoc za nemoc a jsou spokojení, nějaká choroba zůstane, jsou nadále litováni. To by mě nikdy nenapadlo, že tolik epileptiků to předstírá.
Když je to čistě psychické, dá se to ještě poznat. Existují ale i skuteční epileptici, kteří některé záchvaty předstírají. To je pak těžké, ale také máme finty, jak to poznáme. Ty ale nebudu prozrazovat. Směje se.


Může mít epilepsii i docela malé dítě?
Ano, jistě, o ty se stará dětský neurolog. Jsou věkově vázané epileptické syndromy, epilepsie může začít i při narození, perinatálně. Příčin může být řada. Neuroinfekce, různé poruchy vývoje mozkové kůry a podobně.

Stává se ti, že k tobě jako k neurologovi přijde někdo, kdo je spíš psychiatrický pacient, když pominu ty psychogenní záchvaty?
Určitě. Jednoznačně sem patří třeba syndrom vyhoření, deprese. Ti lidé mají řadu nespecifických potíží. Bolí je hlava, trpí nespavostí, jsou často nemocní, mají úzkosti. My provedeme komplexní vyšetření, uděláme třeba i magnetickou rezonanci, nabereme krev a nezjistíme nic.

Máš dojem, že je za dobu tvé praxe nárůst neurologických pacientů?
Rozhodně je nárůst bolestí hlavy a nespavosti. Je to patrně dané úrovní stresu ve společnosti.


Strava za to nemůže?
Pořád si myslím, že to nejdůležitější je hlava. Když není v pořádku psychická rovnováha člověka, tak může jíst jako pánbůh a stejně nebude zdravý. Důležitá je stabilita, síla osobnosti a reaktivita na stres. Pokud se se stresem dokážu rychle vyrovnat, tak jsem málo ohrožený. Nejhorší kombinace je slabá osobnost a špatná reaktivita. Podnět nemusí být ani silný, aby takového člověka vykolejil. Pokud je špatná reaktivita, člověk se s nějakou stresovou situací dlouho vyrovnává. Jasně to ukázaly studie imunity na studentech, kteří šli ke zkoušce. Zkoumala se aktivita buněk imunitního systému a zjistilo se to, co dá selský rozum, že buňky imunitního systému vystavené stresu jsou hůře aktivní. Jejich funkce je oslabená. Sám jsem to viděl na dceři, během zkouškového období byla stále nemocná, i když jedla pořád stejně zdravě jako mimo zkouškové období.


To se říkalo vždycky, že všechno je v hlavě, zdraví i nemoc.
Každý známe případy ze svého okolí, kdy dvojice spolu dlouhé roky žije. Jeden zemře a za pár měsíců odejde i ten druhý.

Zajímá tě celostní medicína?
V tom je kámen úrazu, že v tom nejsem systematicky vzdělaný. Celostní medicína mě zajímá, ale nejsem v ní profesionál. Myslím si, že když je k sobě člověk dostatečně upřímný, sám ten problém najde.


To sice ano, ale mnohem těžší je s tím také něco udělat. Uvědomit si příčinu je poměrně snadné, ale co pak dělat? Jsi třeba úzkostlivý, špatně se srovnáváš s jakoukoliv změnou ve svém životě a máš z toho časté bolesti žaludku. Ale co s tím? Bolí mě žaludek z toho, že nemám peníze na složenky, ale jak to mám udělat, abych se tím přestal stresovat?
Možná někdy pomůže už jen uvědomění si té příčiny, je to první krok. Když člověk najde problém, tak má dvě možnosti. Buď ho aktivně překonat, nebo se mu vyhnout. Když o sobě vím, že nejsem člověk stvořený pro urgentní medicínu, tak se nebudu vystavovat prostředí, kde je zapotřebí rychlé rozhodnutí, kde se pracuje pod velkým časovým tlakem, kde jsi vystaven situacím, které tvá osobnost nedokáže řešit bez velkého pocitu stresu. Každý hrajeme s kartami, které máme.


Jak ty léčíš svůj stres?
Na stres u mě zabírá nejlépe pohyb. Jezdím na kole nebo chodím běhat (pozn.: Julek přijel na kole k nám do Svatojánu až z Týniště nad Orlicí, kde žije). Pomáhá mi také hudba. Sednu si s kytarou a hraju. V poslední době občas chodíme na slackliny, to se člověk musí soustředit jenom na tu rovnováhu, hlava nemá čas na nic jiného.

Máš kapelu?
V podstatě kapelu nemáme, hrajeme s Honzou Šimkem, který hraje na harmoniku, já hraju na kytaru. Je to zvláštní kombinace, protože Honza tím svým podáním improvizační harmoniky rozbíjí moje soustředěné naivní úsilí a dává tomu dobrý kontrast. Fakticky je na Honzovi velmi cenné to, že on jde se svým autentickým pocitem a snaží se rozbít cokoliv, co je strukturované a předem vymyšlené. Snaží se tomu dát prvek náhody.


To tě nestresuje?
Ne. Já rád improvizuji. Když jsem dělal dětem Spejbla a Hurvínka, byly to vždycky improvizované scénky a nikdy jsem nevěděl, jak to začne a jak to skončí. Improvizace je krásná.

Hrajete po klubech?
Při té práci není moc čas. Hrajeme na vernisážích, kde vystavím své fotky a básničky. Autenticitu hledám i ve fotografii. Kdybych si měl aranžovat zátiší, tak to nikdy nevyfotím.


Fotíš přírodu nebo street?
Fotím street art, ale ne žádné čmáraniny. Co kdo napsal. Je to autentické v tom, že to z toho člověka vyplynulo a on to dal na tu zeď. A teď to křičí na kolemjdoucí. Rád fotím i lidi.

Momentky nebo portrét?
Momentky. Tuhle jsem šel po Praze, na Staroměstském náměstí. Hraje tam jeden saxofonista. Už před osmi lety jsem ho fotil a to už byl starý, a teď je zase o těch osm let starší. Vyfotil jsem ho znovu a dal jsem si ty fotky vedle sebe. Zjistil jsem, že tomu člověku se nemění gesta, ale přibyl tam jeden hezký moment. Teď, když jsem tam šel, tak jedna maminka držela dítě a to malinké dítě mu házelo do klobouku peníze. Tak jsem si říkal, jak se ta smyčka života uzavírá. Za těch osm let zestárnul, ten saxofon už skoro neudýchá, a to spojení malého dítěte se starým muzikantem bylo moc pěkné. Když člověk nedělá umění s nárokem na slávu a peníze, má prostor zrát. Jednu písničku jsem začal psát, když mi bylo šestadvacet a dopsal jsem ji loni v osmačtyřiceti. V té písničce se sešly dva úhly pohledu, erotická láska a láska, která nás přesahuje a která nemá s erotikou nic společného. Je to spíš láska k člověku jako takovému. Z toho začátku se to přesmyklo a na konec té písničky mě navedla až návštěva v domově důchodců. Viděl jsem tam lidi, kteří často byli před vyhasnutím. Najednou jsem pochopil běh lidství od začátku až po ten konec. A teprve pak jsem tu písničku dopsal. Říkám si, jaká je to paráda, když si člověk může dopřát tohle zrání, než když něco musí tvořit pod tlakem. Pak to nemusí být pravda, pravdě se člověk vyhne v zájmu toho, aby to bylo rychle hotové. Když to máš jako koníčka, můžeš to střádat, prosívat časem a pomalu sbírat to, co má cenu. Často se setkávám s přetvářkou. Sám u sebe se snažím o pravdivost, o to, abych něco nehrál.


V co věříš, Julku?
Že tam, kam máš dojít, tam dojdeš. Mohu to vyjádřit podobenstvím. Směje se. Jednou jsme šli v Adršpachu, a tam je Skalní kaple, církevní místo. Říkal jsem dětem a ženě: tak kudy půjdeme? Třeba tudy. Na dalším rozcestí zase: kudy? Tudy. Šli jsme naprosto náhodně. A přesto jsme došli k té Skalní kapli.  Zajímavé bylo, že v ten den zemřel Jan Pavel II. Říkal jsem si tehdy, že jsem tam měl prostě dojít. Několikrát jsem měl na té cestě možnost rozhodnout se pro jiný směr a já se rozhodl tak, že jsem k té kapli došel. Nevěřím v náhody. Myslím si, že člověk tady na světě má nějakou cestu, po které ho vede třeba jeho podvědomí nebo něco, co rozumem nevysvětlí. Tam, kam má dojít, dojde.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
Že jsem na ně měl čas, že jim se mnou bylo pěkně, že se u mě cítila dobře. Že jsem se zajímal o to, co dělají. Aby říkala: děda Julek byl ten, který měl rád lidi, ten, který nebyl ješitný, ten, který byl rád, když ostatním je pěkně. Člověk nemusí pořád stavět dopředu sebe, někdy může být schovaným pozorovatelem, kterého těší radost druhých.



Děkuju ti, Julku, za krásný rozhovor, ať tě stále těší tvoje práce a naplňují tvé koníčky, ať jsi šťastný.




neděle 12. června 2016

PAVEL STEIDL

Pavel Steidl je fenomenálním kytaristou světového formátu, ale z jeho dobrosrdečného, přátelského vystupování plného úsměvů a humoru byste stěží poznali, že ho hostí významné koncertní sály světa.
Pavel nám udělal obrovskou radost, že přijel zahrát do našeho malého kostelíčku do Svatojánu. Koncert byl nevídaným zážitkem a věřím, že všichni, kdo si Pavla přišli poslechnout, budou ještě dlouho vzpomínat. Byl tak laskavý a po koncertě se ještě zdržel, abychom si mohli popovídat a já vám mohla představit tohoto pozoruhodného muže trochu z jiné stránky.
Když jsme Pavlovi předávali peníze, které se vybraly na vstupném, byla to opravdu skromná hromádka, protože kostelík je malý a zájem lidí mohl být pohříchu také větší. Pavel ale nehnul brvou a na naše omluvy nám odpověděl:

Tohleto můžeš dělat buď proto, že jsi takový cvok do peněz, že musíš nějakou korunu vydělat, nebo to děláš ze zvědavosti. Člověk to má skoro jako povinnost, jít hrát lidem. Protože je prostě kytarista.


Je pravda, že v té naší malé vesničce byli lidé nadšení.
Myslíš že jo?

Určitě! I to venku pak Jirkovi říkali, byli nadšení. My jsme obyčejní lidé, nejsme žádní hudební znalci. Opravdu jsme si to užili.
Když hraješ pro člověka, který je kytarista, tak on ocení, co děláš, nebo neocení, to je jedno, ale poslouchá jinak než lidi, které musíš muzikou oslovit.

Strašně se divili, co všechno se na tu kytaru dá zahrát, všichni znají hru u ohně. Pán, co seděl vedle mně, se při poslední skladbě divil, odkud se ty zvuky ozývají, úplně ožil a kroutil hlavou. Byly slyšet ještě nějaké hlasy, co to bylo, tos nedělal všechno na kytaru, že ne?
To byl ... Ale to nikomu neříkej!

Proč?
Ať mají v hlavě otázky! Směje se.



Pavle, proč zrovna kytara, proč sis vybral za svůj nástroj kytaru?
Vždycky jsem jezdil do přírody a na co se hraje v přírodě? Moji rodiče nebyli hudebně vzdělaní, v naší rodině se vážná hudba neposlouchala, ale celá rodina byla velmi muzikální. Rodiče pořád zpívali v autě, zpívali doma. Na žádné nástroje tatínek ani maminka nehráli, ale pořád jsme zpívali. Můj bratranec hrál na kytaru a já ho strašně obdivoval. Pak jsem viděl ty Vinnetouy, ty westerny a to všechno a tam byla zase kytara! Já omdlíval, když jsem viděl někoho s kytarou, kytara mě zcela uchvátila. Můj starší bratr dostal k Vánocům kytaru, ačkoliv si přál banjo. Mám i fotku, jak bratr tu kytaru dostal, je pod tím stromečkem trochu nešťastný, že tam nenašel banjo. Já tak k němu přisedám, přisedám, a už na další fotce sedím a mám tu kytaru já. Začal jsem na kytaru hrát asi tak, jako se děti učí jazyk. Poslouchal jsem. Hrozně práce nám dalo, než jsme zjistili, že se kytara musí také naladit. A taky jsem byl ve škole vždycky outsider a kytara mi pomohla.


V jakém smyslu outsider?
V mé škole byly nejlepší děti, které uměly rychle běhat, hrát fotbal a to mě hrozně stresovalo, protože jsem sportovně nadaný nebyl. Až teprve teď objevuji krásu pohybu.

Běháš?
Ale běhám úplně jinak! Ne aby mi někdo měřil, jak rychle běhám, jako se to dělá dětem. Běhám pro radost. Člověk doběhne a najednou cítí tu reakci v těle, to je fantastické. A tak jsem tenkrát hrál na kytaru, asi také proto, abych zaujal nějaká děvčata. Když mi bylo deset let, bratrovi bylo šestnáct, tehdy už měl banjo a dostal se do kapely, kde začal hrát.

Bluegrass?
Ano, právě bluegrass. Najednou jim odešel mandolinista na vojnu a já se musel v deseti letech naučit na mandolínu. Učil jsem se jako Paganini, podle sluchu. Když mi bylo třináct let a měl jsem si vybrat povolání, tatínek chtěl, abych byl automechanik, protože miloval auta. Vždycky zmizel do garáže, každou sobotu a neděli, a nebylo o něm slyšet. Pořád chtěl, abych s ním chodil. Já mu ta auta ničil, protože mě to vůbec nebavilo, dělal jsem všechno špatně a on z toho úplně omdléval. Pamatuji se na ten den, kdy jsem šel do školy, a měli jsme říct, co by z nás mělo být. Já si říkal: automechanik, to chce tatínek, ale to je úplná blbost, já chci být muzikant, protože to mě nejvíc baví. Jezdil jsem už od deseti let hrát na trampské potlachy. Potkal jsem tam třeba Settlery, potkal jsem tam tvůrce trampské hymny Jendu Kordu. Já jsem tyhlety lidi začal potkávat a dávalo mi to ohromné věci. Dodneška si myslím, že je pro mě hrozně důležitá vokalizace skladeb, které hraji. Hrozně důležitá je pro mě komunikace ve skladbách. Hlasy spolu komunikují, nástroj komunikuje s publikem. Kytara pro mě musí mluvit. Hudba je pro mě řeč, je to energie. Asi by to nikdy nepřišlo, kdybych šel do hudební školy a tam do mě začali hustit...

Noty?
Jo, noty. Neříkám, že je to špatný způsob, ale pomalu se od něj v moderní výuce upouští. Ještě je to trošku složité, protože to některé děti vyžadují, hlavně děvčata. Ta mají ráda všechno napsané. Někdo raději podle sluchu. Já myslím, že je to lepší, když člověk začne opravdu podle sluchu, asi tak, jak jsem to dělal já. Akorát že ty noty jsem se možná mohl naučit o trošku dříve. Směje se. Ale všechno přišlo. Když mi bylo třináct, čtrnáct let, dostaly se mi do ruky nahrávky Andrése Segovii a nahrávky dalších velkých kytaristů a byl jsem z toho vedle. Začal jsem cvičit, přestal jsem chodit do školy, pořád jsem ukazoval, jak jsem nemocný, že do školy nemohu. A jakmile všichni odešli, cvičil jsem na kytaru.

Kam jsi šel na střední školu?
No, ono to bylo ještě trošku složitější. Na konzervatoř jsem se nedostal hned, musel jsem se jít na rok učit instalatérem. Tatínek byl instalatér, bratr byl topenář, tak jsem také musel být topenář. Ustál jsem to a druhý rok jsem se na tu konzervatoř dostal. Pamatuji si, že mistr odborného výcviku děkoval Bohu, že mě vzali na konzervatoř. Směje se. Já bych každému přál vidět, jak jsem instaloval záchodovou mísu, protože ta byla takhle našikmo.



I na to je třeba talent.
No ano! Je velké štěstí v životě, když člověk objeví, co je a když tou cestou jde. Kolikrát si říkám, jak je školství nedokonalé. V Kanadě jsou školy, kde si dají práci s tím, aby děti naučili základy toho, co budou v životě potřebovat a pak zkoumají, co je jejich talent. Posílají je na různé školy, kde mohou svůj talent dál prohlubovat a jít tím směrem. Ten způsob, jak v dítěti najít, co v něm je, je nesmírně důležitý.

Základ bude určitě v rodině, rodiče první musí vidět talent svého dítěte.
To určitě. Já rodič nejsem, tak nevím, mám jen jednu zkušenost a to se svou rodinou, a tam jsme to moc neřešili. Rodiče viděli, že miluji hudbu a dělali všechno, abych to mohl dělat.


Takže tě od toho nezrazovali?
Ne, ne. Vůbec.

Po střední jsi šel na vysokou?
Ano, šest let jsem byl na konzervatoři, a mezitím se mi podařilo vyhrát docela prestižní soutěž v pařížském rozhlase. Po té soutěži by se mi býval otevřel celý svět, až na to, že jsem se vrátil do Československa. A tady, aby se člověku otevřel celý svět, musel být jako mladý začínající umělec konfrontovaný s tím, že by měl vstoupit do komunistické strany, spolupracovat s ministerstvem vnitra a tak dále. Když to člověk neudělal, zavolali ho jednou na Pragokoncert a řekli mu: vy půjdete teď na vojnu, mladý muži, rozvazujeme s vámi smlouvu a až skončíte vojnu, tak zase vyhrajte nějakou soutěž a my vás třeba vezmeme.

Byls na vojně?
Nebyl. Ale nemám vůbec nic proti disciplíně a myslím si, že mladým mužům by to dnes možná prospělo. Jako to bylo v Holandsku. Tam ti kluci šli sloužit na pět měsíců, ale nemuseli být v kasárnách, mohli jezdit domů nebo si pronajmout byt mimo kasárna. Byli vedení k disciplíně, naučili se ovládat spoustu věcí. Asi to má nějaký význam.

Nahrazuje to možná přechodový rituál dospělosti.
Ta dobrovolná disciplína je pro muzikanta hrozně důležitá. Pro každého, kdo chce něco dělat. Já jsem třeba spolupracoval se sborem Bambini di Praga za starého pana Kulínského. Obdivoval jsem, jak vedl ty děti, jaká tam vládla disciplína. Říkal tomu dobrovolná disciplína. Já sám se k tomu také musím dokopávat, abych každý den hrál.

Denně cvičíš?
Určitě. A když mám před koncertem, tak intenzita samozřejmě narůstá. Pro mě cvičení není jen věc techniky, cvičení paměti, prstů, ale i ducha. Objevuji způsoby cvičení na nástroje, které jsou velmi podobné čchi kungu.



Co to je?
Čínské cvičení, které se odehrává ve velmi pomalém tempu. Je to vlastně bojové umění, kde pak ti lidé dokážou strašně rychle udělat nějaký pohyb. Každou věc, kterou chce člověk dělat perfektně, maximálně dobře, musí dělat jako určitý druh zenu. Jde velmi hluboko a zjistí, že je to vlastně jednoduché. Ale ta cesta, ta je neuvěřitelná.

V různých dobách bylo různými lidmi experimentálně prokázáno, že hudba, zvuky a frekvence mají přímý vliv na buňky rostlin. Různé frekvence dokážou rostlinu buďto zahubit nebo naopak podpořit v růstu. Slyšel jsi o tom?
Ano, slyšel jsem o tom. Mně to připadá velmi logické.

Když má tedy hudba vliv na rostlinné buňky, proč by neměla mít přímý vliv i na živočišné buňky, na člověka?
Samozřejmě, člověk je voda. Mám tibetské mísy, do kterých když člověk bouchne, tak cítí ty vibrace. I jen ten moment, kdy jsem svou tibetskou mísu našel, je hrozně zajímavý. Když jsem učil v Holandsku, tak jsem šel do školy a cestou jsem míjel takový obchůdek s new age věcmi. Tak jsem tam zabrousil, vidím tam tu mísu a ptám se prodavačky, co to je. Prý singing bowl, bouchněte si do toho. Tak jsem do toho bouchnul a cítil jsem něco neuvěřitelného. Obrovskou rezonanci tady uvnitř hrudi. Tak říkám: kolik stojí? Asi pět set guldenů. Říkám si, no to je tedy pěkné, to asi ne. Tak jsem to vrátil. V noci spím a ten zvuk mě probudil! To chvění si tělo pamatovalo. Takže druhý den jsem se pro ni vrátil a mám ji. Dodneška toho nelituji.

Souhlasíš tedy, že tón může mít přímý vliv na buňky?
To já nevím, ale vím, že když dáš do tibetské mísy vodu a bouchneš do ní, vidíš, co to dělá za obrazce. Nebo ta voda vystříkne. Člověk je ze 70 % voda.

Je pravda, že hudba zušlechťuje ducha? Dokáže napravit hříšníka?
Hudba zušlechťuje. Kdo je to hříšník?

Dobře, tak jinak, dokáže vyléčit duši?
Dokáže pomoct. Mně vždycky hudba dokázala pomoct v mnoha situacích. V nejtěžších momentech mého života mě vždycky hudba držela nad vodou. Nástroj – kytara, a hudba. Mohu mluvit jen ze své vlastní zkušenosti. Hříšník jsem pořád. Směje se.

Ale asi ne velký.
Asi bych nekradl. Asi bych nelhal. Určitě bych nezabíjel.
A nepřál nikomu nic zlého.


Hudba se pouští rostlinám, aby dobře rostly, pouští se kravám, aby měly hodně mléka. Kdyby se krásná hudba pouštěla vězňům, možná by to na ně mělo dobrý účinek, co myslíš?
To má určitě vliv. Johnny Cash koncem šedesátých let koncertoval ve věznicích. Já sám jsem také několikrát ve vězení hrál. Oni musí mít ale jinou hudbu. Když jsem jim hrál klasickou muziku, tak poslouchali, ale opravdu začali roztávat, když slyšeli blues. Blues má v sobě něco zvláštního. Muzikant vždycky pracuje na tom, aby se vytvořilo napětí, které musí dospět k uvolnění. Vytvářet napětí, uvolňovat, takhle vzniká energie. To v té hudbě je, proto také hudba používá barvy, dynamiku, artikulaci, pohyb. Když chce člověk něco zvýraznit, může to udělat několika různými způsoby. Blues má ten efekt, pořád má ten groove, kdy to musí opravdu šlapat, udělat rubato, to napětí je v malé tercii, jde to nahoru a dolu. To je pro ty vězně velmi silné a někteří lidé se z toho vůbec nedokážou vyvléci. Můj bratr dodneška, když slyší nějakou jinou hudbu než bluegrass, tak ho to prostě nezajímá. Jsou lidé, které nezajímá pomalá hudba.

Čím si to vysvětluješ? Osobním temperamentem?
Možná nějakým osobním rozvojem. Já si to nevysvětluji, prostě to tak je.

Nepřemýšlel jsi nad tím?
Nepřemýšlel. Ale vím, že člověk to musí chtít objevovat. Když se zavře a začne být tvrdohlavý: všechno ostatní je úplně hloupé, jenom to moje, to je ono – tak je to špatně. Jakmile si člověk udělá nějaký názor, tak je to pasé.

Ty se k blues nevracíš?
Ale vracím! Když na to dojde, tak já to miluju! Vždycky když jsem v Texasu, v Houstonu, mám tam kamaráda manažera, který mě vždycky po koncertu bere do krásného baru The Big Easy, kde hrajou texaské blues ze šedesátých let. To je něco neuvěřitelného. Hned bych si s nimi zahrál! Mám takové seskupení, European Guitar Quartet, kde není bluesový kytarista, ale je tam jazzový kytarista, je tam úžasný world music kytarista, který píše muziku pro Circus Emilio. A jsme tam dva klasičtí kytaristé. Snažím se improvizovat. Proto jsem třeba natočil s Jaroslavem Duškem třináct hodin improvizované hudby, kde ho doprovázím při čtení knihy.



Jak dlouho jste to nahrávali?
Asi tři nebo čtyři dopoledne.

Vážně? No panečku! To byla rychlovka.
To jinak nejde. Nemá cenu nic vymýšlet. Buď udělat skutečně partituru na každé slovo, nebo improvizovat. A Jaroslav je úžasný improvizátor. Známe se velmi dlouho, asi od patnácti, od šestnácti let. Hrál jsem s Vizitou, když začínala v původním složení. Pak jsme se jeden druhému ztratili a teď jsme se zase našli. Rádi se vídáváme, a proto spolu občas něco uděláme. Spolupráce s ním je moc zajímavá. Poslouchat ho mluvit. Dokáže se okamžitě dostat na tu vlnu, ve které jsme. Je to s ním stejné, jako když můj kamarád, výborný muzikant, Carlo Domeniconi, mluví o Jimmi Hendrixovi: jednou nohou ve vesmíru a jednou nohou na Zemi. Člověk musí pořád trošku transcendentovat a zároveň vědět, že jsem tady na Zemi. To je moc zajímavé.



Existuje hudba, kterou nemáš rád, kterou nechceš poslouchat, která ti vadí?
Existuje.

Co třeba? Současná populární hudba?
Já ani nevím, jak tomu mám říkat, opravdu to neumím pojmenovat. Nemám rád muziku, která je udělaná komputery, teď ale myslím takovou hodně lacinou muziku, která se na nás valí z těch rádií. To raději vypouštím. Ani to nejmenuji muzikou. Hudba je věc, která musí mít pulsaci, jako má srdce. Krása je v asymetrii, nikoliv v symetrii. V přírodě není vůbec nic symetrického. Tváře jsou asymetrické, listy, stromy jsou asymetrické, všechno je asymetrické. Spoustu muziky okamžitě vypínám a utíkám od toho.

Nedá se ale říct, že ti vadí soudobá populární hudba jako celek? Nebo posloucháš něco z moderní hudby?
Ze soudobé hudby poslouchám velmi mnoho dobré muziky. Všechno se dá udělat nádherně. Ale taky se to dá dělat špatně.

Třeba Zappu, Prince, máš rád?
Zappu určitě. Ale to už je klasika. Princ mě nikdy moc nezaujal. Nevím proč. Ale Jimmy Hendrix je úžasný a některé kapely z těch soudobých mě dokážou nadchnout, jsou skvělé. I mezi populární hudbou je spousta velmi, velmi dobrých muzikantů. Ale je tam také takových strašných věcí, panebože. A je zajímavé, že hlavně to se dostává do rádia. Co to je? Asi někdo za tím je.

Asi ďábel. Směju se.
Já nevím, ale je to kšeft.

Když si mohou vybrat mezi špatnou a dobrou hudbou, tak proč si vyberou tu špatnou?
A kdo to rozezná? Když dnes řeknete stokrát v rozhlase, v televizi, že je to nejlepší hudebník na světě, nejlepší houslista, nejlepší pianista, nejlepší kytarista a budete to pořád do lidí hustit, tak lidi na něj půjdou, protože je nejlepší. Třeba se jim to ani nebude líbit, ale jdou na toho nejlepšího. To říkají velcí manažeři, dejte mi tři miliony dolarů a udělám z vás hvězdu. To je marketing. To je prostě reklama a těm lidem se to musí říct, že je to skvělé a oni tomu budou věřit. A někdy je to i k dobru, protože třeba takový André Rieu, holandský houslista, který hraje Straussovy valčíky jako kdyby bouchal kladivem někoho po hlavě, lidem připomene, že existoval nějaký Strauss. A ne jenom Lévi Strauss. Směje se. Možná že když si potom poslechnou, jak to hrají vídeňští filharmonici, tak budou překvapení. A možná řeknou, že je to nějaké divné. Člověk je jako rám, který by měl být flexibilní ve všem. Jako je metrum v hudbě, to nesmí být dřevěné, to nesmí být z oceli, to musí být stále flexibilní. Člověk by měl být flexibilní a otevřený. Proto si nerad vytvářím názory. Jak to říkal pan Hrabal v jedné knížce: cokoliv řeknu, hned si zase vyvracím. Směje se.

Není to trochu relativismus?
Já nevím, ale je to tak. Člověk by měl být spíš otevřený. O tom je vlastně ta Pátá dohoda, co napsal Ruiz. Člověk by měl být skeptický ke všemu, co vidí.



Jestli to pak není taková rozplizlost v postojích.
Ne, naopak. Pozorovat, ne si dělat na něco okamžitě názor. Ten je dobrý, ten je špatný. Ten je výborný, ten je velmi špatný. Velmi špatný, velmi dobrý. To je dobré, to je blbé. Ten je zlý, ten je hodný.

To nikdy neděláš?
Teď jsi mě zaskočila. Nemohu říci, že něco nedělám nikdy. Asi to také občas udělám. Moje vnitřní přesvědčení se dostalo tak daleko, že v muzice, v životě, ve všem zkouším nedělat tyhle rozdíly. Ale lidi chtějí ten svět nějak uchopit, nějak držet. Proto říkají ten je špatný, ten je dobrý. Aby se v tom mohli nějak pohybovat. Ale když to dělat přestanou, začnou se brát možná méně vážně, stanou se lehčími. Začnou to vidět všechno relativně. Myslím si, že je v tom také svoboda. Freedom. To je přece krásná písnička Krise Kristoffersona Freedom's Just Another Word For Nothing Left To Lose. Svoboda je jenom slovo pro to nemít co ztratit. A to je ten důvod, proč o tom mluvím. Když si udělám při koncertu během hraní jakýkoliv úsudek, začnu něco hodnotit, ten proces se zastaví. Udělám chybu, stane se něco. To plynutí je přerušené tím, že dáváte na něco štempl. Basta. A v tu chvíli už jste pryč. Takhle to myslím. Já se rád bavím s kterýmkoliv člověkem, mě vůbec nezajímá, jestli je to doktor nebo kopáč. Vůbec tyhle rozdíly necítím a nikdy jsem je necítil. To mám opravdu už od dětství. Nejvíc jsem se kamarádil s cikány, protože moje máma pracovala v dětském domově. To byli moji největší kamarádi. A dodneška když vidím cikána, tak se s ním chci okamžitě kamarádit. A mám je jako kamarády. Nemám s tím problém.


Jak často koncertuješ v Čechách?
Tak asi tři koncerty do roka. Ale já nic nedělám. To mám volat: nechcete, abych vám zahrál? To je přeci smutné.

Žena ti dělá manažera?
Moje žena dělá manažera tak, že vždycky když někdo zavolá nebo napíše, tak se s nimi domluví na podmínkách, podívá se, kdy mám čas. Dal jsem jí to do rukou a je to fajn, že se mohu věnovat učení, což beru trochu jako povinnost.




Kde učíš?
Na Akademii múzických umění v Praze.
Ale nemám moc velkou důvěru v instituce. Když ke mně přijel student z Kanady a začal mi hrát, tak jsem mu řekl: víš co, jdi si támhle sednout pod strom, tam dvě hodiny cvič a pak přijď. A on hrál úplně jinak. Člověk se musí dostat sám k sobě, zjistit, co vlastně chce. Já vím, jak ho naučit nějaké technické věci, vím, jak ho naučit ovládat nástroj, ale je důležité, aby našel sám sebe. Aby našel svůj vlastní tón, aby našel svůj vlastní projev. To je to, co nás potom začne nejvíc zajímat. To už říkal myslím Frescobaldi, že je víc pohnut hudbou, která ho dojme, než ohromí.

To možná platí nejen pro hudbu.
Pro všechno, asi jo.

Pověz mi něco o svém nástroji.
Já mám asi dvacet kytar!

Aha, nepovídej! Máš nějakou zvlášť oblíbenou?
Pořád hledám tu dobrou, tu nejlepší.
Ale rád je mám všechny.

A tu malou z 19. století, jak jsi na ni hrál dnes v kostele, jsi získal jak?
Tu malilinkatou? To je velmi zajímavé. Znal jsem v Praze strašně milého člověka, nestora pražské kytary, tatínka Jirky Schelingera. Byl to vynikající pedagog, miloval kytaru a dokázal do ní lidi zbláznit. Když zemřel, volal mi jeho syn Milan, že tam má po tatínkovi nějaké nástroje. Neměli sice na chleba, ale tatínek pořád kupoval kytary. Tak jsem získal tady ten nástroj.

Víš, odkud pochází, kdo ji dělal?
Vím, kdo ji dělal, ano. Velmi známý kytarář
Nicolaus Georg Ries, ale příběh té kytary moc neznám.

Je to vzácná kytara?
Pro mne ano. Kytary nejsou tak peněžně ceněné jako housle. Tam mluvíme opravdu o milionech. Ale to jsou jenom peníze. Hodnota je hlavně kulturní.



Kolik stojí taková kytara, sto, dvě stě tisíc? Já nemám představu.
Možná nejcennější nástroj je od španělského stavitele Antonia Torrese. Jeho kytary mohou opravdu stát dvě stě, tři sta tisíc dolarů. Viděl jsem kytaru,
která byla podepsána Andreasem Segoviou, a ti lidé za ni chtěli dvě stě tisíc dolarů. Ale ona vůbec nezněla.

 Je nějaký zásadní rozdíl mezi tím, jak se hrálo třeba v 18., 19. století nebo dokonce v baroku a teď? Myslím techniku hry, jestli se třeba kytara drží nějak jinak, nebo se na ni jinak brnká.
Určitě tam rozdíly jsou. Jde o to, aby člověk porozuměl, co se děje mezi hráčem a rozezněním struny. Existují ale různé styly, kterými hrají mladí lidé a které už nejsou klasické, jako třeba fingerpicking populárního australského kytaristy Tommyho Emmanuela. To je fantastické, výborné. Já se nakonec také snažím dělat zvuky, které nejsou pro kytaru typické. Objevuji v literatuře, že to dělali už staří kytaristé. Často si myslíme, že objevujeme něco nového, ale my to jenom znovuobjevujeme. Jednou jsem měl tu čest a štěstí, že jsem mohl spolupracovat s panem Hrušínským. Když natáčel jednu rozhlasovou hru, tak jsem ho doprovázel. Cupák hrál Fausta a on hrál Mefista. Faust tam mluví se studentem, který mu říká, jak jsme dnes dobří, jak jsme to všechno vymysleli a on mu odpovídá: Ha, vy jste blázen! Vy se jenom vzdalujete.
Já mám někdy naopak pocit, že se chci vrátit, přiblížit k tomu starému. Dnes mě v hudební interpretaci hrozně mrzí a nemohu to akceptovat, že se skoro více dbá, a to i u nástrojů, aby byly zvukově silné. Hráči aby byli také zvukově silní. Nehledí moc na nuance, na detaily. Nekoukají na to, aby hudba mluvila. Aby měl nástroj charakter, aby se dokázal smát, aby dokázal i plakat. Aby se opravdu člověka dotknul, protože hudba by měla vzbuzovat emoce a také je tišit. Obě dvě věci jsou strašně důležité. U kytary je zajímavé, že když člověk hraje všechno v pravé ruce, tak si neuvědomuje, že všechno dělá jen svým rozumem a matematicky. Protože pravá ruka je ovládaná levou mozkovou hemisférou, tam je matematika.

A co leváci?
To je vždycky ta samá otázka. To já nevím. Ale myslím si, že ta centra zůstávají pořád stejná. Když někdo zahraje notu tak, že jen zkrátí strunu a zahraje tam forte nebo piano, ale tady se nic neozve, tak ten nástroj se taky neozve. Bude to pořád strašně sterilní zvuk. Když člověk chce něco dělat dobře, začne objevovat přírodní zákonitosti. Je to jako zen.



Jsi zenbuddhista?
Já jsem nic. Směje se. Jsem naprosto Nic. A nic nechci být.

Tak to je zenové dost.
Ale buddhismus mě vždycky moc bavil. Jak říkal Mahátma Gándhí, buddhismus je mostem mezi náboženstvím a filosofií. Ale pořád si myslím, že je lepší být nic. Dneska lidi hrozně blbnou. Je v tom i obrovská neznalost. Někdo začne odsuzovat islám a vůbec neví, o čem mluví. Je to stejné, jako by všechny křesťany začali strkat do stejného pytle a zapomněli, kolik má křesťanství různých odnoží. Když jsem žil v Holandsku, tak tam bylo v malé vesnici šest nebo sedm křesťanských kostelů a v každém byla úplně jiná víra. Nová apoštolská víra, Zreformovaná apoštolská víra... a nemluvili spolu!

No vždyť i u nás katolíci nevraží na evangelíky a naopak.
Mně se líbí nejvíc ten vtip, jak papež Jan Pavel jde ke svému sekretariovi a říká mu, že ho bolí v zádech. On mu povídá: svatý otče, jděte do sauny. Do sauny?! Co to je? Tam je strašné horko, jdete tam nahatý a hezky se vypotíte, skočíte do studené vody a udělá vám to dobře. Hmm, do sauny, ale tam já přeci nemohu. Svatý otče, dnes tam nikdo není, budete tam sám, uvidíte, jak vám to pomůže. Papež druhý den přijde nadšený a říká, je to opravdu skvělé, dnes půjdu znovu. Sekretarius namítá: ale svatý otče, dnes to nejde, je smíšená sauna. Jan Pavel se zamyslí a odpoví: ale víte co, mně to nevadí, já to s těmi evangelíky chvilku vydržím.
Ale ono je to těžké, když čtu různé story o iluminátech, kdy jeden z cílů, kterých chtějí ilumináti dosáhnout, je, aby člověk nepotřeboval církev k tomu, aby se mohl domluvit s Bohem přímo.

Ale to je přece dobrá myšlenka.
V podstatě jsme tak daleko, že říkáme, že je to dobrá myšlenka, ale nevíme, jestli to opravdu tak dobrá myšlenka je.
Církve dělají spoustu dobrých věcí, starají se o umírající. Jiným cílem iluminátů bylo, aby měl člověk právo ukončit svůj život, kdy sám chce. Dnes už se o euthanasii běžně mluví a někde se i praktikuje.

A ty potřebuješ církev, abys mohl být v kontaktu s Bohem?
Naprosto ne. Já jen říkám, že takhle daleko jsme se dostali. Že už nám je tenhle názor vlastní. Ovšem trošku to začne lavírovat na tom, že moc by se měla dát do rukou té pyramidy, jak to je u těch iluminátů. Nahoře by měl být jeden moudrý člověk, který by všechno kontroloval. Já jsem se rozhodl, asi jako vy jste se rozhodli, odejít z města a mít s tím balastem co se venku děje co nejméně společného. Vydat se na cestu možná někdy dobrodružného, ale kupodivu úplně nejjednoduššího života. Mít svoje vlastní rostliny, vařit si sám. To všechno je možné ale také díky internetu. Pak je také spousta lidí, kteří říkají: já vůbec nevím, co se děje. A říkají to hrdě. Je těžké udělat si názor.

To ani nelze, protože nemáme všechny informace, tedy máme málo relevantních informací.
Peníze už některým lidem nestačí, touží po moci, po tom, aby mohli ovládat. Samozřejmě kdyby někdo šel na naši farmu s úmyslem loupit, asi bych se bránil. To bych věděl přesně, co dělat.


Máš zbraň?
Nemám. Mám mačetu, kterou jsem si přivezl z Mexika, ale střelnou zbraň nemám. Měl bych mít?

Já nevím! My také nemáme, my máme vidle a Jirka má baseballku.
Zas tak militantní nejsem, i když střílet umím, to jsem se naučil.

V co věříš, Pavle?
To je teda otázka. V co já věřím? Asi v rezonanci. Určitě v rezonanci. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Věřím tomu, že být na tomto světě je příprava na smrt. V tom už začínám chápat indiány. Mám za sebou tu zkušenost, že moji rodiče v průběhu dvou let odešli. Byl jsem jim nablízku. Myslím si, že všechno to, co děláme, směřuje k tomu bodu. Co bude potom, já nevím, ale vím, že inicializace smrtí je strašně důležitý moment. Tou branou, když člověk projde, prochází neuvěřitelným, zázračným přerodem. Je to skoro jako narození.

Věříš v dobrou smrt?
To je spravedlnost. Šílená spravedlnost. Co už by mělo být spravedlivější? Jsem moc rád, že jsem s Jarouškem Dušků v kontaktu, protože on mě vždycky pro něco nadchne. Ať už je to chůze naboso nebo nejedení masa, i když ho pak znovu potkám a on to maso zase jí. Ale to je právě na tom to krásné, že žije tím momentem. Věřím strašně moc, že má cenu žít teď, ne v minulosti ani v budoucnosti. Stejně, jako když hraju na kytaru. Nemohu myslet na ten tón, to přijde až potom. Musím zahrát tento tón a to další přijde. Nemohu si vyčítat tón, který jsem zahrál špatně, žít teď, vytvářet svou minulost i svou budoucnost.

Jak teď vytváříš svoji minulost?
Že nebudu mít blbý pocit, co jsem to zase řekl. Směje se. No jistě, vždyť to všechno už odchází. Pak chci dělat všechno, jak to umím nejlépe. To má cenu. Říct, že věřím v Boha je tak strašně namyšlené! Ale mělo by to k tomu asi směřovat. Co říkaly naše babičky - že boží mlýny melou pomalu, tomu věřím.



Jako karma?
To už je na mě moc konkrétní. Myslím si, že dělat dobro je dobré. Být pozitivní je dobré. Říkat na plnou hubu slovo láska se mi zdá příliš nafoukané. A říkat na plnou hubu slovo Bůh se mi zdá také příliš nafoukané. To jsou slova, která se mají říkat potichu, skoro je šeptat. Oni to neměli špatně vymyšlené, že se to slovo nesmělo vůbec vyslovit. Jaroušek mi jednou přinesl knížku Aramejský otčenáš. To je překlad z aramejštiny přímo do češtiny. Dozvídáme se tam například, že „otče náš“ není otče náš, ale „otče-matko“. Nerozlišovali mezi otcem a matkou. Co je ale vůbec nejkrásnější, je překlad toho „a neuveď nás v pokušení a chraň nás od všeho zlého“, kdy tenhle překlad říká: „nenech nás se zaobírat věcmi, které nejsou dostatečně hluboké“. Co si budeme povídat, pokušení, to je úplně něco jiného. Věci, které nejsou dostatečně hluboké...to je zajímavé. A dále to odpuštění – zbav nás těch pout, která nás svazují, té viny druhých, které nás svazují, že nemůžeme dýchat. Jak strašně dlouho trvá, než člověk opravdu pochopí, že odpustit znamená opravdu něco pustit, aby se tím už dál nezatěžoval. Že to nedělá pro toho druhého. V tom otčenáši to začne najednou být nějak jinak.
Energie je další věc, ve kterou věřím. Dnes si nedovedeme vysvětlit, že naše srdce bije sto let. Na jaké baterky to je? To lidi neví. Některé filozofie říkají, že je to energie, která k nám přichází a čakrami jde zase dál. Když se ten proud nějak přeruší, člověk onemocní. Na tom je založená čínská medicína. Ale pardon, teď jsem se dostal na parketu, o které toho moc nevím.

Tak mě napadá, co lidé s umělým srdcem?
To je na baterky, jako elektrická kytara je taky na elektriku.

Jak v takovém srdci z umělé hmoty ta energie proudí?
To je náhrada, pomáhá přežít. Ale můžeme tomu říkat zdravý člověk? To už ne. Věřím také tomu, že strach je jeden z největších nebezpečí člověka. Láska znamená zbavit se strachu. Jediný opak strachu je láska. Ale ne na tom kanapi, jak si to myslí lidi. Směje se. Láska je popsaná nejkrásněji v Bibli, v Listu Korintským: Láska nepřeje nic zlého, láska nežárlí. Láska má ke štěstí velmi blízko. Je štěstí zahrát si na kytaru občas nějaký ten koncert, být v přírodě. A zdraví také, ježišmarjá, když nefunguje, to je potom blbý.


Pavle, moc ti děkuju za krásný rozhovor, za tvou energii, za tvá moudrá slova, za tvé překrásné hraní a vůbec za tvou milou společnost. Přeju ti, ať tě těší život a muzika pořád stejně jako doteď.