čtvrtek 26. března 2015

ŠÁRKA ŠANDOVÁ

V mém dalším rozhovoru vám představím Šárku, obdivuhodnou a krásnou ženu s laskavýma očima, která je zakladatelkou a ředitelkou nově vzniklého soukromého gymnázia v Hořicích v Podkrkonoší. Moc si vážím toho, že za mnou přijela i přesto, že je velmi vytížená a každá volná chvíle je pro ni vzácností.
Jedná se o přepis přirozeného rozhovoru, proto je trochu delší. Přišlo mi škoda vyhazovat některé odstavce jenom proto, aby se vám to dobře četlo.



Šárko, co tě vůbec vedlo k tomu, že ses rozhodla opustit klasické školství a jít do takové obrovské nejistoty? Z toho, co jsem vyrozuměla, to rozhodně nebylo kvůli penězům.
Jsem na tom tak, že za všech okolností musím dělat to, čemu věřím. V práci stejně jako v soukromí.  Ve chvíli, kdy tomu nevěřím, tak z toho musím ven.
Učím dvacet tři let a celou tu dobu na gymnáziu. Celých těch dvacet tři let přemýšlím nad tím, jak by měla škola vypadat. Donedávna jsem měla štěstí na ředitele, který nám v rámci systému dával určitou svobodu a důvěru. Vážila jsem si toho. Pokud to takhle funguje, mohu se pak smířit i s věcmi, které nejsou zcela podle mých představ. Stává se, že se výuka s dětmi nepotká, že to není smysluplné, že ten potenciál, který v dětech je, škola nerozvine. Přestože jsem se vždycky s některými věcmi těžko vyrovnávala, například s předepsaným obsahem učiva a časem k němu vyměřeným, nikdy bych nesebrala odvahu k tak zásadnímu kroku. Ale nastala situace, kdy do vedení školy přišli noví lidé, gymnázium v Hořicích se spojilo s dalšími středními školami a já už jsem tomu prostě přestala věřit. A když jsem se pak ještě setkala s arogancí moci, věděla jsem, že je konec. Mnohokrát mě během těch třiadvaceti let napadlo, že ze školství úplně odejdu, ale vždycky tam bylo něco, co mě drželo. Říkala jsem si, že tohle je moje místo a že bych měla dělat to, co trochu umím. A pokud se školy mají měnit, tak kdo jiný by to měl dělat, když ne sami kantoři? Nemůžeme stále čekat na to, že nové postupy nebo nové školy zřídí a zavede stát. Řekla jsem si, že je čas nejen kritizovat, co je špatně, ale že zkusím pro ty změny něco sama udělat. Rozhodla jsem se: tohle umím, něco jsem možná pochopila, tady žiju.  A tak zkusím vybudovat novou školu přímo zde, v Hořicích. Naštěstí se ke mně přidali další.

Jak to bylo s úřady, házeli vám úředníci klacky pod nohy, a nebo to šlo hladce?
Nešlo to hladce. Spolu se čtyřmi kolegy jsme bez jakýchkoliv zkušeností prošli úředním martýriem; nepočítali jsme s tím, že to bude snadné a také to snadné nebylo. Když už se ale pro něco rozhodnu, také to udělám. Za velké podpory a pomoci různých lidí, rodičů i našich bývalých studentů, kteří věřili naší vizi, jsme si prošli zamítnutím i odvoláním, jednáními na krajském úřadě, na ministerstvu i v městském zastupitelstvu. Ale dokázali jsme to. Naši věc jsme postavili nejen na silných argumentech, ale i na veřejné petici se třemi stovkami podpisů, které jsme získali za pouhý týden. Veřejně nás podpořili i ředitelé základních škol, s velkou a velmi účinnou pomocí jsme se také setkali u již existujících soukromých škol, jejichž ředitelé nám poradili, co je třeba zařídit a jak postupovat.  Velmi vstřícný přístup projevili také úředníci ministerstva školství. V červenci 2014 nám školu konečně povolili a v září jsme otevřeli zatím dva ročníky soukromého gymnázia. V tuto chvíli u nás studuje osmnáct dětí, ale předpokládáme a doufáme, že v září přijdou noví studenti. Pro hořické střední školství představujeme konkurenci a vzájemná důvěra a spolupráce jsou zatím jen naším přáním, ale moc bychom o ně stáli.

V soukromé škole se platí školné, kolik činí?
Děti platí 1250 Kč měsíčně. Je to cena měsíčního jízdného do Hradce Králové, protože gymnázium jsme otevřeli hlavně pro Hořičáky a děti ze spádové oblasti a tolik by zaplatili za dopravu do čtyřletého gymnázia v Hradci. Teoreticky je ale možné, aby školu navštěvovaly děti z celé republiky, máme totiž předběžnou dohodu o případném ubytování našich studentů na internátu místní střední školy.
S čím se naše škola potýká, je žalostný nedostatek peněz. Hodnoty, které vytváříme, jsou nezpeněžitelné. O soukromých školách koluje řada mýtů. Jedním z nich je, že jde o výhodný byznys.  Moje zkušenost je jiná. Čistě soukromé školy u nás vlastně neexistují, protože na každé dítě v jakékoliv škole jde od státu ze zákona příspěvek. Soukromé školy tedy také dostávají na zajištění vzdělávání státní příspěvek podle počtu žáků, ten ale nikdy nedosahuje té výše, jakou dostávají školy státní, resp. veřejné.  V prvním roce existence školy se jedná o 60 % takzvaného normativu, což činí u gymnázia něco přes 28 tisíc korun na jednoho studenta za rok, oproti tomu i třeba nově zřízená státní škola dostane na žáka 46 tisíc korun. Navíc státní školy dostávají ještě další peníze na investice – třeba na opravy budov. Soukromá škola si další potřebné finance musí opatřit jinde. Jednou z možností a zároveň nutností je školné. Ale ani se školným se nám momentálně náklady na provoz školy v žádném případě nepokryjí.
Oslovujeme místní firmy, máme příznivce i mezi drobnými podnikateli. Někteří už nám přispěli, ale je to pořád o hodně méně, než škola potřebuje. V současné době probíhají jednání s Miletou a s firmou Swell a obě tyto hořické firmy finanční pomoc přislíbily. Za každou takovou pomoc jsme nesmírně vděční.

Ať počítám, jak počítám, na platy učitelů toho moc nezbývá. Z čeho žijete?
Ano, to je právě naše největší bolest a starost – finance. Naše platy jsme okrouhali na tu nejnižší možnou míru, máme minimální mzdy. Všech dvanáct učitelů žije de facto z podpory rodiny, což je pochopitelně dlouhodobě neudržitelné.  Naši učitelé nemají plný úvazek a někteří učí i jinde. Já například jednou týdně vedu kurzy češtiny pro cizince pořádané  Diecézní katolickou charitou v Hradci Králové. Uskrovnili jsme se, jak to nejvíc jde, ale i tak je to těžké. V současné době leží na ministerstvu naše žádost o doplňkovou činnost, a jakmile bude schválena, plánujeme ve škole, která má krásné prostory, organizovat různé kurzy, besedy, semináře, přednášky, divadelní představení, výstavy a podobně. To by nám mohlo nějaké finance přinést a zároveň to bude zajímavé i pro studenty.

Šárko, vysvětli mi prosím, v čem je ten váš gympl jiný než státní gymnázium a proč by do něj měly děti chtít nastoupit?
V oblasti výuky se vlastně o žádnou velkou alternativu nejedná. Slovo alternativa zní lidem na malém městě jako zaklínadlo, lidé se leknou, byť v tomto slově je obsažena široká škála metod. U nás nejde o zrození kdovíjaké alternativy, ale o hledání toho, jaká má škola být, co má nebo by měla - mohla poskytovat. Školu dělají především kantoři.  Oni vytvářejí její atmosféru. Důležitá je pro nás vzájemná důvěra, inspirace a respekt jak mezi učiteli, tak studenty. Podobu naší školy hledáme, a vytváříme ji s pomocí samotných studentů a jejich rodičů. Zapojují se do diskuzí, které my jako učitelé iniciujeme. Snažíme se dělat všechno společně, od vymýšlení a plánování výprav a expedic, akcí a projektů až po jejich realizaci. Pokud se děti zapojí, jejich zájem je hlubší a téměř se nesetkáváme s takovým tím klasickým zlobením. Ve třídách je možný osobní přístup také díky tomu, že máme nízký počet studentů; to vyučování je úplně jiné, jsme všichni stále v blízkém kontaktu. S kolegy máme časté porady o tom, jak smysluplně skloubit požadavky ministerstva na obsah učiva s tím, co zajímá samotné děti a co zajímá i nás jako kantory. Bereme ohled na individuální schopnosti, předpoklady a preference jednotlivých studentů. Děti jsou neustále podněcovány k aktivitě, ke tvoření, pro líné děti naše škola vhodná není.

čem je u vás přístup k výuce jiný?
Na naší stránce si můžete přečíst filozofii školy.
Důležitá je diskuze se studenty, rozvíjí kritické myšlení a komunikační schopnosti. Děti ztrácejí ostych vyjádřit svůj názor. Nepotřebují se učit zpaměti pasáže z učebnice,  stačí je jen směrovat, a pokud se ony  samy o věci zajímají, informace si dohledají. Když studentům sdělím svůj zážitek z knihy, často si ji přečtou sami, nemusím je nutit a zadávat jim povinnou četbu.
V některých předmětech jsme zavedli takzvané podmínky, trochu jiný způsob klasifikace, protože hodnocení ve škole je něco, co mě trápí celý život. Nelze najednou hned nehodnotit, na gymnáziu obzvlášť. Snažíme se jít takovou střední cestou, kterou jsme okoukali u pražského gymnázia Přírodní škola. Například v biologii, zeměpise, občanské výchově plní podmínky, což je seznam vědomostí a dovedností, které musí mít. Hodnotí se písmeny a studenti si mohou vybrat způsob přezkušování, ústně nebo písemně testem. Když splní tyto podmínky, nemusí psát třeba souhrnné velké testy z opakování. Na každou podmínku mají dva pokusy.
Další naší specialitou jsou takzvané projektové dny. Celý den se věnujeme jednomu tématu. Měli jsme například den Amnesty International, děti se na něj samy připravily, vzájemně se poučily o tom, co si dohledaly, promítaly se filmy a diskutovalo se. Studenti se seznamovali s osudy politických vězňů. Vybrali si některé z nich a mluvili o jejich případech s lidmi v ulicích Hořic. Nabízeli jim k podpisu dopis, který vyzýval třeba k prošetření konkrétního případu, nebo dokonce propuštění, pokud šlo jasně o nevinného člověka. Dalším projektem byl třeba Člověk v tísni nebo Krkonoše ve spolupráci s Krnapem.
V naší škole klademe důraz na prostředí a vztahy, upřednostňujeme přirozené vedení oproti direktivnímu přístupu. Chceme, aby z absolventa vyrostl člověk pravdomluvný, laskavý, ochotný pomáhat druhým, aby dokázal mít radost ze života. Děti se učí nebát se postavit bezpráví, ozvat se, nemlčet, přejeme si, aby z nich byli dobří lidé, to je myslím cílem naší školy.

Je pro vás prvořadé, aby se sto procent dětí dostalo na vysokou školu, nebo je vedete k tomu, aby dokázaly uspět i bez vysoké školy?
Gymnázium se často bere jako přípravka na vysokou školu, zároveň jsme ale od inspekce slyšeli: na vysokou školu žáky nepřipravujete, připravujete je k maturitě. Všechny střední školy se snaží, nebo by se měly snažit připravovat své žáky na život. A gymnazisté si s tím svým životem docela dobře poradí, nepatří mezi nezaměstnané. Významnou součástí výuky je posilování vlastní zodpovědnosti, aby studenti nehledali vinu za své případné neúspěchy jinde.

Ještě by mě zajímalo, jestli se děti za těch 23 let, co učíš, změnily k horšímu. Zda jsou amorálnější, lhostejnější, závislí na technologiích, nečtou nebo zda mají horší charakter.
Děti se chovají k tobě tak, jak se ty chováš k nim, odrážejí jen tvoje vlastní chování a postoje. Pokud se stane na jedné nebo druhé straně, že ujedou nervy nebo člověk něco špatně vyhodnotí a zachová se nespravedlivě, omluvíme se, studenti i učitelé jsou v tomto případě úplně rovnocenní. Studenti dnes nejsou povahově horší než dřív, abych se vrátila ke tvé otázce. Naopak mám pocit, že jsou odvážnější, mají k sobě blíž, zajímají se o řadu věcí. Závislost na technologiích musím potvrdit, tak to opravdu je, ale nemohu to hodnotit jako jednoznačně špatné. Děti jsou navzájem díky telefonům a internetu ve stálém kontaktu, vědí dobře, jak se druhý cítí, co se mu děje, mají přehled o náladě ve třídě, o rozpoložení svých spolužáků, vzájemně si pomáhají a drží při sobě, podporují se. Čtou možná méně knih, ale čtou zase jiné věci, na facebooku a obecně na internetu více diskutují, nejsou závislí na názorech rodičů a spolužáků, internet jim do značné míry otevírá obzory. Záleží ale samozřejmě na tom, k čemu kdo ty technologie využívá. Je třeba hledat správnou míru, protože určitá závislost tam je.  Nedokážu ale zodpovědně říct, co je dobře a co dobře není. Společnost se neuvěřitelně mění a já nevím, co budou potřebovat umět, až ze školy vyjdou, jaký způsob komunikace, jaký způsob tvorby textu, já to prostě nevím. Když jsme byli týden v Krkonoších, nebylo k dispozici wi-fi připojení a děti byly ten týden odkázané samy na sebe – a bylo to bezvadné, zjistily, že i bez internetu se chvíli obejdou.

Myslíš si, že dnes jsou děti kritičtější vůči dospělým, vůči autoritám?
Jak kdy a jak které. Některé děti jsou vyhraněné a kritické, v období dospívání to je normální, ale obecně všechny děti autoritu berou, pokud je přirozená, kritické jsou hlavně k netoleranci.

Vzpomínám si, že my jsme si nedovolili to, co si dnes dovolí děti k rodičům nebo učitelům.
Je otázka, jestli je to dobře, když jsme si to nedovolili. Lidé mé generace se zřídkakdy ozvou proti bezpráví, proti nějaké křivdě. My učíme děti, aby se ozvaly, chceme, aby byly u toho. Trvalo půl roku, než jsme děti tak nějak přiměli k tomu, aby s námi otevřeně mluvily, protože na to nebyly zvyklé. Když chceš tu školu někam směřovat, potřebuješ znát názory těch dětí, chceš to dělat s nimi. Má to vycházet od nich. Pravidla existují, děti je znají, ale zásadní je vzájemný respekt. Pokud chceme, aby respektovaly nás, měli bychom my respektovat je.


Stalo se někdy, že student nebo studenti byli překvapení z něčeho, co jsi jim vysvětlila jinak, než jsou zvyklí slyšet z televize a číst v novinách, že je zaskočil tvůj postoj odlišný od postoje většinového? A ještě: troufáš si s dětmi rozebírat třeba své politické názory?
Své názory přece musíš říkat! To jsem dělala vždycky, vždycky jsem říkala narovinu, co si myslím, jaký mám na věc názor, i když pokaždé dodávám, že jde o můj úhel pohledu, že uvítám diskuzi a že můj názor nemusí být ten jediný správný. Kolega má třeba jiný názor a pro děti je důležité vyslechnout si oba, aby si mohly utvořit ten svůj, nezávisle. Děti se hodně ptají. Někdy je téma tak zaujme, že citelně překáží to omezení vyučovací hodinou, děti to zajímá teď, chtějí o tom mluvit zrovna v tuto chvíli, ale musí jít na další hodinu a zítra už ten zájem třeba vyprchá.
Každý člověk toho druhé ovlivňuje, ať jsi učitel nebo rodič nebo kamarád. Když jsi pravdivá, tak děti naslouchají a stává se docela často, že na základě nějaké polemiky nebo toho, jak vysvětluješ dětem svůj názor na situaci, změní svůj postoj. Není to tak, že bych to dělala účelově. Například po teroristických útocích ve Francii jsme ve třídě rozebírali, co se tam stalo. Několik dní předtím měli studenti za úkol připravit si kramářskou píseň a jedna skupina si připravila píseň o Islámském státu, protože měli reagovat na aktuální události. Všimla jsem si, že pozorně poslouchají povídání o muslimech a islámu, mají totiž o islámu zkreslené představy, většinou z televize. Nakonec to dopadlo tak, že oni tu písničku ani nechtěli zazpívat, uvědomili si, že po tom povídání se to vůbec nehodí, že to nejde, pochopili, že si nechtějí dělat legraci z tak vážné věci, jako je terorismus a násilí.
V listopadu bylo výročí Sametové revoluce a my jsme jí věnovali jeden projektový den. Vyprávěla jsem dětem své osobní zážitky z těch dnů, v té době jsem byla studentkou filozofické fakulty a k těm událostem mám citový vztah. Bylo vidět, jak moje vyprávění i vyprávění kolegů děti zajímá, a později mi řekly, že to byl jeden z nejzajímavějších projektových dnů. Podle mého názoru tomu tak bylo proto, že jsme jim sdělovali své osobní zážitky a zkušenosti. Samy si potom dohledávaly další materiály, sledovaly zprávy, diskuze a články, které k tomu tématu vyšly, vyptávaly se doma, vše naprosto spontánně. K něčemu takovému bychom je sotva donutili, a pokud ano, rychle by se jim to z paměti ztratilo. A to je ten pravý dějepis, ne že se musí biflovat letopočty, jména a události bez souvislostí a s nezájmem.

Co rodiče, jak jsou po tom necelém roce spokojení? Setkáváte se s otevřenou kritikou z jejich strany?
Jestli jsou nespokojení, tak nám to neříkají. S rodiči jsme v kontaktu, řešíme vše hned. Chtěli bychom zřídit rodičovský klub, doufám, že se nám to povede. Zatím pořádáme kromě třídních schůzek i neformální setkání, nedávno jsme byli na výletě. Stala se nám jedna taková věc  – v projektovém dnu jsme cvičili tai-či a rodiče měli obavu, abychom děti nevtáhli do určité filozofie, se kterou by oni nesouhlasili. To jsme si vysvětlili a pro mě to bylo důležité, protože by mě ani nenapadlo, že by se tohoto mohl někdo obávat. My jsme totiž v tomto směru ostře sledovaný vlak.

Počkej, to mi vysvětli, jak to myslíš?
Objevila se totiž snaha někdejší zastupitelky města tři z nás zdiskreditovat pokroucenými fakty při veřejném jednání. Týkalo se to našeho vyznání, resp. světového názoru. Naštěstí to na rozhodnutí, o něž nám šlo, vliv nemělo. Osobně nás to ale poškodilo.

Vysvětli mi prosím, o co jde.
Klíčem k životu se mi stala kniha Ve světle Pravdy – Poselství Grálu. Autor v ní přináší obraz fungování světa a života vůbec.

Vychází to z křesťanství nebo z buddhismu nebo co je to vlastně za systém víry?
Je to kniha, která rozvíjí odkaz Ježíše Krista a dál jsou tam ještě prvky, které se dají najít v různých náboženstvích. Není to tak, že by autor vycházel z několika náboženství, ale sepsal zákony, které působí univerzálně, takže je v různých náboženstvích najdeme. On sám ale žádné nové náboženství nebo systém víry nepřinášel, natož aby chtěl zakládat církev nebo sektu. V knize jsou popsány například zákony reinkarnace, kniha je věcná, má logiku. Odjakživa jsem hledala odpovědi na různé otázky a zde jsem je našla. Není to kniha, která ti říká, co máš přesně dělat, natož aby tě nabádala, abys to vnucovala jiným. S lidmi, které Poselství také oslovilo, se setkáváme při různých akcích. Je to volné a otevřené společenství.

Není to tedy sekta, kde byste museli pravidelně přispívat penězi a byl vám znepříjemňován případný odchod ze společenství?
Tam bych nebyla. U nás má slovo sekta hanlivý význam. Když ale sektou rozumíme skupinu následovníků, což je původní význam toho slova, ve které člověk následuje nějakou myšlenku, může být už vnímání pojmu jiné. Lidé se zcela běžně sdružují do skupin na základě nějaké podobnosti, například sparťani -  fandí jednomu klubu a tak dále.  Pro mě je důležitá svoboda a vlastní rozhodování ve všem, co dělám, a řekla bych, že mé radárky na jakékoli znesvobodnění fungují spolehlivě.

Máš pravdu, já jsem asi podobný stoupenec Anastazie, poustevnice z tajgy, která je označována za sektářskou, takže tě plně chápu. Lidi v naprosté většině případů ani neví, proti čemu vlastně vystupují, ty knihy nikdo z nich nečetl. Ony jen člověku dávají odpovědi na jeho otázky.
Poselství Grálu je v mnoha ohledech přísné, nemazlí se s tebou, ale to je zrovna něco, co mi vyhovuje. Klade požadavky na tebe jako člověka. Nerozumím tomu, proč  v některých lidech vyvolává něco negativního.

Máš nějakou vášeň, něco, co tě baví, kromě školy, učení?
Baví mě vlastně všechno, co dělám. To, co mě nebaví, nedělám. Miluju lyžování, zahradničení, jsem vášnivý čtenář, ráda vařím. Mohu dělat cokoliv...

Takže nemáš žádnou životní vášeň?
Jestli je něco moje vášeň, tak přicházet věcem na kloub. Baví mě zjišťování, jak funguje život. Nic bych ve svém životě neměnila. I když jsem dělala chyby a dělám je stále. V tu chvíli je ale neumím neudělat.


Milá Šárko, moc ti děkuji za zajímavý a inspirativní rozhovor a ze srdce přeju hodně štěstí ve veškerém tvém počínání.

O škole si můžete přečíst ZDE

středa 25. března 2015

MARTIN HLOUŠEK

Moje pozvání do Svatojánu laskavě přijal Martin Hloušek. Je to příjemný mladý muž, v jehož životě i osobnosti je hned několik pozoruhodných aspektů. Znám ho několik let jako výtvarníka a jeví se mi natolik zajímavý, že mě napadlo s ním udělat rozhovor. Jsem si vědoma toho, že následující slova jsou velmi kontroverzní a vyvolají silné emoce. Jsem ale zároveň přesvědčená o tom, že jsou to cenné informace a mnohého člověka přimějí k zamyšlení a snad i přehodnocení jistých životních situací a priorit.



Martine, na úvod našeho rozhovoru jsi mě překvapil prohlášením, že se bojíš velkých rostlin, můžeš tuhle zvláštní fobii trochu vysvětlit?
Já sice vím, že kytky se nehýbou, ale mám z nich neustále pocit, že číhají. Třeba když jdeš po lese a teď je tam taková krásná mýtina zarostlá kapradím a já bych měl přes to projít, tak si říkám, že tam může být past nebo železa, a když dojdu doprostředka, tak to kapradí mě sežere. Nebo jsem šel tuhle v lese a tam byly muchomůrky v takovém kruhu, a já si říkal, že to mají podrostlý, číhají a stáhnou mě dolů. Taky v nějaké čekárně nebo předpokoji když je veliká pokojová rostlina, například banánovník s velkými listy, tak mám pocit, že jenom číhá, aby mě mohla pozřít.

Hele, to je zvláštní, s tím jsem se ještě nesetkala - s takovou bizarní fóbií. A to tě nějak omezuje v životě, třeba do toho lesa vůbec nejdeš?
Do lesa jdu! A třeba i přes tu mýtinu s kapradím, ale mám stejný pocit, jako když jde člověk sám v noci temnou chodbou a tuší a obává se neviděného nebezpečí.

Tak necháme nebezpečné a číhající rostliny stranou, mě zajímá hlavně tvoje práce. Ty pracuješ v jedné větší nemocnici na oddělení LDN jako sanitář. Jsi vystudovaný zdravotník?
Kdepak, já jsem vlastně kuchař - číšník, v oboru jsem pracoval několik let, ale poslední roky pracuju ve zdravotnictví.

Cítíš to jako poslání, starat se o nemocné lidi?
Ne, to určitě ne. Dostal jsem příležitost pracovat v jiném oboru, zkusil jsem to a nakonec tam zůstal.

Líbí se ti ta práce?
Jak kdy. Jsou dny, kdy je to pohoda a někdy nestíháme ani oběd, je spousta práce, a je to deprimující. Vlastně bych to přirovnal k tomu, že například tvoje práce by byla udržovat tady čistou podlahu. Ty bys ji neustále vytírala, hodinu za hodinou, a lidi by ti sem stále chodili v zablácených holínkách. Ty musíš mít čistou podlahu, protože to je to, podle čeho se to hodnotí, celá tvoje práce, za to jsi placená. Ale všichni, kdo se na to jdou podívat, tak jdou v holinách. A ještě mezitím musíš uvařit oběd, ale podlaha musí být stále čistá. Nikam to nevede.

Jaký má ta práce na tebe dopad psychicky? Jsi odolný proti stresu nebo sis zvykl na to, že tam lidi umírají?
Já nejsem nijak zvlášť psychicky citlivý nebo vnímavý jako třeba některé sestřičky, které se zhroutí, když někdo na oddělení zemře. Na mě to nemá ten dopad. Jsou lidé, kteří se k nám přijdou ucházet o práci a po jednom dni odcházejí, nemají na to. Na staré a nemocné lidi je nepěkný pohled, práce je náročná a nevděčná, celý den jen uklízíš inkontinenci, a večer jdeš těma rukama obejmout své blízké. Také pocit, že o uzdravení na našem oddělení nejde, k ničemu to nevede, že jde jen o každodenní základní, život udržující péči, není nijak povznášející. Ta práce jakoby nemá žádný výsledek. Případně když někoho vyléčíš a pošleš ho domů, tak on okamžitě spadne a je tam zpátky.  A když má někdo jít druhý den domů, tak spadne ještě v noci u nás.

Jak tě tak poslouchám, tak mám z tebe dojem, že člověk ve zdravotnictví časem otupí.
No, ono to je tak, že buďto otupí nebo tam jako tupý nastoupí. Ti citliví to nedávají. Nové sestřičky, hlavně žákyňky, to velmi prožívají, v noci telefonují, jak se daří některému dědečkovi nebo babičce, strachují se o něho. Myslím si, že v nemocnicích funguje něco jako kolektivní přístup nebo kolektivní vnímání pacientů. Polovina sester je unavených a přepracovaných, nemají ani čas na to vypít si kafe. Kdyby ten čas měly, byly by hned šťastnější.

Jak vypadá tvoje typická služba?
Ráno všechny pacienty obejdeme, otočíme je, usteleme, narovnáme, přijdou lékaři na vizitu, pak sestry na převazy, jeden po druhém, mezitím bereme pacienty na vyšetření. V poledne je musíme připravit na oběd, to znamená každého zvednout z postele a posadit ho na židli, protože to sám nezvládne, ustlat postel, zkontrolovat plenu, zkontrolovat močový sáček, převléknout oblečení, obout bačkory a přilepit bryndák, učesat vlasy, zafixovat k židli, pokud je to třeba. Všechno musí časově navazovat na to, jak nám přivážejí obědy, je to fabrika. Někteří pacienti sami jedí, a někteří to nedokážou nebo nechtějí, sedí nad jídlem půl hodiny a nevezmou si. Sestra obíhá všechny pacienty, kontroluje, zda jí sám, a pokud ne, dá mu tři lžíce do úst a zase běží k dalšímu.

Já jsem slyšela, že je celkem běžná věc, že lidi v podobných zařízeních umírají ne na nemoci nebo stáří, ale prachobyčejně hlady nebo žízní, co si o tom myslíš?
No… proč ne. Co ti k tomu mám říct. U nás to probíhá takto - my před ně postavíme talíř a oni na něj koukají. U každého jídla se zapisuje, kolik kdo snědl a kolik kdo vypil, abychom měli kontrolu. Když pacient nejí, přijde sestřička a strčí mu do pusy ty tři lžíce. Pokud je nespolkne nebo vyplivne, nebo když je riziko, že by je spíš vdechl než spolkl a když pacient nejí dva nebo tři dny po sobě, dostane hadici, která se zasune nosem přímo do žaludku. Je to dost invazivní, když ti někdo strká hadici s drátem do nosu a do žaludku a ty to musíš ještě polykat. Lidi to většinou vyplivují, perou se s námi, pro ně je to ohromně stresující a první co udělají, když je nehlídáme, že si tu hadici vyndají, takže ji dostanou znovu. Když si pacient hadici udrží, přikrmuje se umělou výživou a podávají se mu tekutiny. Pokud se spraví, začne se přikrmovat a je možné hadici později vyjmout. Když je ale jasné, že už nikdy jíst ústy nebude, zavede se hadice přímo skrze břišní stěnu do žaludku.


Martine, já bych takhle asi nechtěla skončit.
Pro nás je to denní chleba. Prostě tak to je. Když zvládneš jíst, jez, kolik můžeš, když ne, dostaneš hadici do nosu, když si ji vytáhneš, dostaneš hadici do břicha.

Je tohle ještě vůbec lidská existence?
Ale když jim nedáš tu hadici, tak je nevyživíš, umřou hlady.

A není to snad už lepší umřít, než tohle?
Ale doktor tě nenechá umřít, to nelze. Ten tě bude léčit, dokud to půjde. Chemicky udržuje tvé orgány při životě.

Já se ale ptám na tvůj osobní názor.
O tom se těžko mluví, to je individuální. Lidi si možná myslí, že soucitný lékař napíchá trpícímu morfium a usnadní mu odchod, ale to se neděje, v žádném případě. Morfium nedostane skoro nikdo, je to velmi hlídaný a pečlivě evidovaný lék. Možná se to dělo dřív, ale dnes si to žádný lékař netroufne. Léčí podle tabulek. Má tady nějaké příznaky a tomu odpovídá adekvátní vyšetření a adekvátní lék. Jedeme dál.  Při každém sebemenším příznaku žene doktor pacienta na vyšetření, aby ho rodina neobvinila z toho, že něco zanedbal. My jedeme s umírajícím pacientem přes celou nemocnici na CT vyšetření, tam se zjistí, že pacient není schopen ležet chvilku v klidu a nic se tam tudíž nezobrazí. Ale doktor má krytí, že udělal CT.
My dáváme pacientům tu základní péči, od vlídného slova a lidského kontaktu jsou tady příbuzní. Případně charita nebo církevní spolky. Některé dny není opravdu čas na nic jiného než na základní péči. Někdy je to lepší a čas máme, ale nemáme v podstatě zájem.

To je zvláštní, protože když čtu o této problematice, vždy je to podáno tak, že většina zdravotníků má lidský zájem o pacienty.
Tam jde o to vytvářet veřejný pohled na zdravotnictví. My jsme zaměstnanci jako kdekoliv jinde. Nepodstupujeme žádné psychologické pohovory, neabsolvujeme žádné kurzy milého chování. Je potřeba, abychom měli odpovídající vzdělání a čistý trestní rejstřík a poslouchali. Sestra toho musí stihnout hrozně moc. Zaprvé má spoustu práce okolo pacientů a pak mají neuvěřitelné množství nesmyslného papírování. Obrovské množství se musí zapsat, orazítkovat, vyplnit ke každému člověku papíry, o kterých se ví, že je nikdy nikdo číst nebude. Na každého člověka máme průměrně tři minuty času. Nedá se o nás říct, že jsme bezcitní nebo dokonce zlí na ty lidi, my máme zájem jen o to, aby bylo všechno uděláno jak má, aby pacient měl čisté povlečení, pyžamo, aby si vzal léky a najedl se, nic jiného nás vlastně nezajímá. Pokud si pacient léky nevezme, my to schytáme od doktora.
V naší nemocnici máme například volně k použití jednorázové pleny, můžeme je odebírat podle potřeby, ale ve všech zařízeních tomu tak není. V některých nemocnicích nebo domovech důchodců mají třeba pouhé dvě pleny na osobu a den. Představ si, co to znamená, když my měníme pleny každou hodinu při nějakém průjmovém onemocnění, které jsou v těchto zařízeních velmi časté.

Já si to popravdě neumím představit, že nějaký děda naříká, že ho to pálí, že má těžké opruzeniny a ty ho v tom musíš nechat, protože má jednu plenu na den a jednu na noc, nemůžeš nic dělat.  V jednom zařízení na Jičínsku se dokonce sestřičky skládaly na hygienické pomůcky pro pacienty, nemohly se na to prostě dívat, nemohly to snést.
Co na to říct? Je to tak, není to práce pro slabé povahy.

Napadá tě řešení?
Kromě reformy zdravotnictví? Asi by pacienty měly dostat na starost řádové sestry. Mají jiný přístup, nemají rodiny, za kterými by spěchaly domů, neplatí hypotéky, nemají rodinné problémy, jsou klidnější a smířené a v odbornosti se těm civilním vyrovnají.

Co takoví příbuzní? Navštěvují pacienty?
To je rodina od rodiny. Jsou příbuzní, kteří odpoledne přijdou, babičku přecpou jídlem, a když odejdou, ona to všechno vyzvrací. Často chodí za svými příbuznými zdravotníci, ti chodí pravidelně. Pak jsou příbuzní, kteří převezmou pacienta v rozumném stavu do domácí péče a doma to probíhá tak, že říkají: babičko, když nechceš pít, tak nepij, když se nechceš otáčet z boku na bok, tak se neotáčej, a za čtrnáct dní máme babičku zpět podvyživenou, dehydrovanou a s těžkými proleženinami.
Pacienti přijdou domů, přes den leží a ani se nehnou, v noci se rozvzpomenou, že umí chodit, tak chodí. Jdou ven zavřít slepice, uklidit kolo, jdou hasit hospodu, protože si myslí, že tam hoří. Často spadnou, zlomí si nohu nebo se praští do hlavy a okamžitě masivně krvácí, protože všichni berou léky proti srážení krve. Chodí a čůrají kudy chodí, protože tu plenu na sobě nesnesou, tak ji zahodí.

A když příbuzní nejsou nebo nechtějí babičku nebo dědečka navštěvovat natož ho mít doma?
Když nejsou, tak ti lidi nemají nic.

Co dobrovolníci?
Chodí charita nebo křesťanská péče jednou nebo dvakrát do týdne si s některými lidmi popovídat. Ale že by to fungovalo jako v amerických důchoďácích, kde lidi chodí do domova pro seniory hrát kanastu, tak to se u nás neděje. Občas jsme měli nějaké workshopy, třeba na Velikonoce barvili vajíčka, ale to je velmi, velmi výjimečné.
Musím ale znovu zdůraznit, že my děláme svou práci poctivě a pečlivě. Pacienty umyjeme, dostanou najíst, převlékáme jim postele, myjeme je, polohujeme je, převazujeme rány. Vypadá to trochu jako na běžícím pásu, ale v tom spočívá práce ošetřovatele, v ničem jiném.

Jak se na to díváš ty? V čem je problém?
Je spousta lidí, co se stará o babičku doma. Do určité doby. Ale babička má třeba alzheimera a potřebuje dohled, ona chodí a zatopí ti v kamnech, pustí plyn, vypálí ti barák. V noci musíš vstávat a kontrolovat pleny, převlíknout třeba dvakrát za noc postel. Schovává pokálené pleny všude po bytě, protože se stydí. Mít doma takovou babičku je hrozný záhul. V noci vstane a uteče, toulá se po ulicích v pyžamu, burcuje sousedy.

Bože, to je hrůza, co dělat? Zabít se dřív než to s tebou takhle dopadne? Ale jak to poznáš, že je čas?
To právě nepoznáš, to přijde strašně plíživě, pak ti to začne být jedno. A pak to rupne až nějakým průšvihem. Děti to často nechtějí vidět, že babička je najednou senilní. Zrovna ten alzheimer se umí docela dlouho z těch excesů vylhat, na přímou otázku ti dá vyhýbavou odpověď a strašně dlouho mu to prochází. Příbuzní říkají - ale naše babička tohle nikdy nedělala.

Já jsem měla do téhle chvíle asi poněkud romanticky naivní představu, že až budu stará, moje děti se o mě postarají tady doma. Ono by to asi šlo, pokud bych byla zdravá. Psychicky i fyzicky.
No dobře, ale zdraví lidé do nemocnice a ústavu nechodí. Tam se ocitají právě lidi nemocní, nesoběstační a vyžadující celodenní péči.

Mám silný dojem, že minimálně polovina těch potíží, fyzických i psychických, je způsobena léky, které užívají, jejich nežádoucími účinky a interakcemi. Pacienti jsou trvale utlumení, mají zbytečné zdravotní a psychické potíže, které by se často vysazením některých léků eliminovaly.
To je hodně častý a rozšířený názor. Každý specialista napíše pacientovi svoje prášky, které má brát bez ohledu na to, co spolu s těmi dalšími vlastně způsobují. Každý takový člověk pak má doma deset krabiček a bere si ke každému jídlu deset prášků. U nás na oddělení jsou naštěstí rozumní doktoři, kteří některé léky, se kterými přijdou pacienti k nám, trochu proškrtají. Ale všemu vládne pharmabyznys, to je jednou fakt.

Umíš si sám sebe představit třeba v osmdesáti v takovém zařízení?
Tam je to tak. Uvědomíš si, že do toho stáří si nevezmeš nic z toho, čím jsi byla nebo co jsi měla. Nakonec zůstaneš prostě sama v tý posteli ležet a úplně cizí lidi ti budou měnit gatě a budou si nad tebou povídat o tom, co měli k večeři. Já sám nikdy nejspíš nebudu mít děti, takže skončím v LDN. Pokud to sám dříve neukončím.


S těmi dětmi asi narážíš na to, že jsi gay. Asi profláknutá otázka - co na to rodina?
V mé rodině to všichni vědí, ale mají dost rozumu na to, aby se se mnou o tom nebavili. V mém případě se nedá oddělit moje sexuální orientace a moje trochu dekadentní a umělecké zájmy, přičemž nic z toho nikoho z mé rodiny nezajímá. Myslí na tu svou televizi, svíčkovou s knedlíkem a hotovo.

Říkal jsi, že nebudeš mít děti, to znamená, že neuvažuješ ani o adopci?
Mít dlouhodobý vztah a trvalého partnera je pro mě sci-fi, a mít s ním děti je ještě hluboká dlouhodobá sci-fi na druhou, tamtudy neuvažuju.

Myslíš si, že v gay komunitě je adopce dětí prvořadým zájmem, jak se nás o tom snaží přesvědčit média? Něčím, co řeší většina z vás?
Ne. Jedná se většinou o politicky angažované gaye, jde o něco, co Václav Klaus pojmenoval jako homosexualismus. Většina gayů má za svůj životní cíl vyspat se s co nejvíc chlapama a dobře se oblékat.

Napadlo někdy tebe jako běžného gaye, který se nijak neangažuje, zda vás jako homosexuály někdo nezneužívá ke svým politickým cílům? Zda vámi může Velký Bratr manipulovat natolik, že trend adopce dětí homosexuály může být jedním z nástrojů, který má zničit tradiční rodinu?  Tím, že žijete sami nebo v páru, nestojí za vámi rodina, zajímá vás víc sex než širší rodinné vztahy, soudržnost a podpora rodiny vám chybí, jste silně individualističtí, jste také hodně konzumně zaměření. Kupujete drahá auta, drahé telefony, drahé oblečení, jste velmi snadno ovlivnitelní – módou, stylem, trendy.
Ale to jsou blondýnky taky, žejo…
Napadlo mě kdysi něco podobného. Gayové neprodukují děti, ale zároveň vlastní peníze, vědomosti a styl, ale svým způsobem tu společnost rozbíjí, ničí. Ovlivňují, ale neplodí.

Myslíš si, že homosexuálové mají silněji vyvinutý pohlavní pud než běžný heterosexuál? Myslíte častěji na sex než většinová populace? Říká se, že ano, jak se na to díváš ty?
Podle mě ne. Podle mě je to dané jednoduchou věcí. Když se sejde chlap se ženou a má zájem o sex, tak žena vyžaduje přirozeně dvoření, lichotky, dárky, chce hnízdit. Takže muž musí nejprve donést nějaké dárky, aby si ženu naklonil a získal. Ale když se sejdou dva chlapi, tak se na tom rychle domluví, že ano. Proto jsou gayové proti heterosexuálům promiskuitní, neztrácí čas tím, že jeden z nich dělá drahoty.


Ty jsi taky velmi šikovný a originální výtvarník. Moc se mi líbí tvé linoryty a perokresby, také fotíš. 
Mám teď období „zimy“, která trvá dva roky, nic nedělám. Najednou mi to přestalo jít z ruky a nebyl jsem schopen nic dokončit. Nabírám síly, abych mohl vypučet. Doufám, že zima je u konce a že jsem nasbíral dostatek energie, abych mohl pokračovat.

Co máš rád kromě chlapů a dekadentního umění?
Mám rád sci-fi a knihy o výjimečných, zvláštních, divných lidech a divných situacích, mám rád nezávislé filmy a teď trochu zahradničím na balkóně.


Martine, moc si cením tvých upřímných a otevřených odpovědí a přeju ti všechno dobré v životě.