čtvrtek 28. května 2015

IVANA BERANOVÁ

Ivanu znám už řádku let, poznaly jsme se u příležitosti jedné výstavy ve Viničním altánu v pražských Havlíčkových sadech. Je to žena naprosto odlišná ode mě snad vším, co si dokážete představit, přesto si rozumíme a troufám si říct, že se máme vzájemně rády. Ivanka se zabývá výstavničením, je básnířka a prototyp městského kulturního člověka.


Jak ses Ivanko vůbec dostala k pořádání výstav? Vždycky jsem si myslela, že to člověk musí vystudovat, aby věděl jak na to. Proč tě takový obor vůbec zaujal natolik, že ses mu začala věnovat?
Byla to velká náhoda a odehrála se v době, kdy jsem odešla z práce, kde jsem byla mnoho let a už jsem vlastně moc nechtěla chodit další roky do klasického zaměstnání. Přemýšlela jsem o tom, co bych mohla dělat a začala jsem se pohybovat v naprosto jiném prostředí, než jsem doposud byla zvyklá. V tu dobu jsem se zajímala také hodně o víno a ochutnávky vína a jednou jsem se tak ocitla na ochutnávce, kterou pořádala známá enoložka, paní Helena Baker, a u společného stolu jsem seděla s lidmi, kteří měli v dlouhodobém pronájmu Viniční altán. Pozvali mě tam a domlouvali jsme se na spolupráci ohledně vína a ochutnávek. To se nakonec neuskutečnilo. Poznala jsem ale ten prostor, hned jsem si ho zamilovala a po nějaké době jsme se dohodli na pořádání výstav. To mě zaujalo a tak jsem to zkusila.

Mám tu zkušenost, že když člověk začne dělat něco, co nevystudoval a v zásadě o tom nic neví, tak je to trochu v duchu rčení Nevědomost chyby nedělá. Po letech člověk zjistí, že k věci přistupoval naivně až lehkomyslně, s představou, že je to jednodušší, než to ve skutečnosti je. Nebylo to tak i u tebe?
To rozhodně, ani jsem si nemyslela, že o té práci budu uvažovat způsobem, jakým o ní uvažuji teď. Brala jsem to tehdy jako příležitost připravit hezké setkání nebo večírek pro lidi, kteří si mají co říci. Věděla jsem, že tohle jsem schopná zajistit. Na výstavy ale začali chodit různí lidé, neznali ani mě, ani moje úmysly, dostávala jsem od nich rady, jak bych tu práci měla dělat, čemu se vyhnout a tak dále. Postupně jsem pronikala hlouběji do problému a začalo mě to opravdu zajímat.

Vzděláváš se nějak?
Ano, sama. Nebo povídáním si s přáteli, kteří se o umění také zajímají. Čtu knihy o umění, zajímají mě zejména umělecké směry od impresionismu dál, takzvané malé styly, které se začaly uplatňovat po baroku. Až po baroku došlo k diferenciaci. Do baroku se názvem stylu či slohu označoval vlastně celý historický úsek, kde převažoval jeden konkrétní sloh - od architektury přes malířství, sochařství až po hudbu, případně literaturu.  Líbí se mi i symbolismus a romantismus, ale řekněme spíše na filozofické než na výtvarné úrovni. V těchto směrech je vyzdvihována lidská individualita. Důraz na sebeprosazení.

Jak tě tak poslouchám, tak se mi zdá, že tě umění obohatilo i po lidské stránce, nejen po té vědomostní, že se ti rozšířily obzory. Změnil se tvůj pohled na umění jako takové za ta léta, co se mu věnuješ?
Bezpochyby, dříve bych v umění nehledala věci, které v něm nalézám teď. Baví mě sledovat historické souvislosti, převládající společenské názory a ovzduší v různých dobách a jejich vliv na umělecké projevy.

Podle čeho vybíráš „své“ umělce, kterým pořádáš výstavy?
Snažím se vybírat umělce, který mě něčím zaujme, nepostupuji asi takovým způsobem jako kurátor nebo správce sbírky někde v muzeu. To bych ani dělat nechtěla, protože ta činnost není spojena s lidským faktorem. Baví mě dávat do souvislosti osobnost člověka s jeho prací. To, jak se tyto dvě věci prolínají. Z odborného hlediska se proto mohou jevit moje výstavy poněkud nevytříbené, nemají jednotnou linii.  Vystavuji jak začínající umělce, tak zkušenější autory. Musí mě ale zaujmout myšlenka díla, třeba nedokonalého. Nebo něco, co je pro autora specifické, svérázná forma projevu, zvláštní estetika. To ale automaticky neznamená, že pokud se mi autor zamlouval jednou, za rok, dva se mi nutně musí zamlouvat znovu.  Jednak se sama v tom krásném procesu vyvíjím a také se mi něčí styl po nějaké době může zdát vyčerpaný a neživotný. Opakovaná výstava v takovém případě nebude.

Funguje to takto i v ostatních výstavních síních, že se kurátor zajímá o osobnost umělce?
Někdo to tak možná dělá, ale většinou na to není čas. Jde to tak snad dělat v menší galerii. Nebo nárazově. Kurátor pracující pro velkou galerii má spoustu jiných starostí, kdežto já to dělám z velké části jako zálibu, s radostí a dobrým pocitem, že si mohu sama vybrat autora a na lecčems s ním spolupracovat nebo se ho vyptávat.  Neživí mě to. Kurátor ve velké galerii musí jednat profesionálně a racionálně, a to, co v tom hledám já, by patrně časově nezvládal.  Pokud ještě třeba pracuje pro muzeum nebo pracuje se sbírkou, musí vybrat z archivu děl a vytvořit z nich smysluplný celek – podle toho, co chce sdělit. Prezentují se přitom stále dokola díla ze stejné sbírky, ale pokaždé by výstava měla mít nějakou nosnou ideu, jiný pohled, aby byla zajímavá. Nemělo by to být jen o tom, že přijdou do archivu, náhodně vyberou patnáct obrazů reprezentujících jedno období a řeknou - toto je přehled díla našich autorů osmnáctého století - a to je všechno.

Jak si hledáš umělce? Oslovují tě sami?
Stává se, že mě osloví, ale většinou k těm lidem přicházím velmi spontánně sama nebo na ně narazím třeba na  facebooku. Také se stává, že mi výtvarníka doporučí někdo známý. Na inspiraci v tomto ohledu natrefím samozřejmě i na vernisážích, na které chodím. Leckdy mě zaujme samorost, který nic nevystudoval, ale zato se výtvarnu věnuje dlouho, oddaně. Musím v tom zkrátka vidět jistý druh poctivosti, nejen touhu ohromit diváka. Že žije svou prací a být výtvarníkem je pro něj takřka životním stylem. Občas se mi stane, že někdo o výstavu projevuje velký zájem, ale já si jím jako autorem nejsem jista. Pokud jej nechci rovnou odmítnout, napíšu ho na takzvanou čekací listinu a čekám, co se bude dít, co a jak bude tvořit a co z něho vyleze.

Jak je dlouho na takové listině?
To trvá různě. Může tam být třeba dva roky.

Může vypadnout?
Ano, jistě, může vypadnout. Také se mi ale stává, že mi někdo těsně před výstavou odřekne. V tuhle chvíli funguje čekací listina jako záloha. Mám vytipovaných pár lidí, kterým mohu říct v podstatě kdykoliv, ale je to pak spíš výstava typu „přehled díla“, což není úplně to, co bych chtěla dělat.

Stává se ti, že ty někoho chceš vystavovat a on odmítne?
Ano, určitě. Našla jsem třeba seskupení tří umělců, kteří tvořili společně, z nich jeden o vystavování velice stál, ale ti druzí dva byli proti. Nepřesvědčily je prostory Viničního altánu z hlediska funkčnosti.

Říkalas mi, že stále hledáš výstavní prostor, který by vyhovoval lépe.
Ráda bych našla i něco dalšího. Altán si nicméně chci ponechat, má silné genius loci. Pokud ale chci v budoucnu vystavovat na profesionálnější úrovni, je to s tímto prostorem problematické. Kříží se tam praktická, komerční činnost, což jsou ochutnávky vín, svatby a podobně s tou výstavní činností.

Jak by takový prostor měl ideálně vypadat?
Prostor by nemusel být o mnoho větší než je ten stávající v Altánu, se světlými stěnami a dobrými světelnými podmínkami. Se stálou teplotou. S možností uskladnit věci. Mohl by být opět spojený s vinárnou nebo kavárnou, ale místnost k výstavám by sloužila jen výstavám.  Zdarma. Ideálně v přízemí, kde okolo bude chodit fůra lidí. Hlavně to ale musí být prostor, kde lze kdykoliv neomezeně vystavovat bez ohledu na roční období a zavírací dobu cokoliv, co se mi bude zdát dobré pro vystavení a co budu schopna dobře prezentovat. Občas se mi totiž stává, že bych chtěla vystavit díla, která jsou zajímavá, ale jsou pro tento prostor nepřijatelná nebo ponurá nebo si vystavující přeje k vernisáži hlasitý koncert. Musím brát zřetel na to, že se zde pořádají svatby a ne vše před nimi prostě obstojí. V tomto ohledu bych ráda byla svobodnější.

Čím tě přitahují umělci, jejichž práce vystavuješ?
Zajímá mě, jak se na nich projevuje co prožívají, jak se do jejich díla promítá jejich osobnost a to jak žijí.

Máš nějaké oblíbence mezi lidmi, kterým výstavy pořádáš opakovaně?
Namátkou se mi vybavují tři, čtyři takoví, každého z nich mám ráda jiným způsobem. Začnu třeba Karlem Práškem. Karel Prášek vystudoval  École Supérieure des Beaux Arts v Paříži. Za dobu, po kterou ho znám, stoupla cena jeho obrazů o sto až dvě stě procent a představují snad i relativně dobrou investici. Kdyby si někdo býval tenkrát koupil jeho obraz za osm tisíc korun, dnes v něm třicet tisíc mít rozhodně bude. Kromě toho je to spolehlivý člověk, lze s ním dobře spolupracovat, rád a hojně cestuje, především do Francie a Vídně, má přátele různě po Evropě, navštěvuje výstavy a sám hodně vystavuje. Navíc jsem mu už „opatřila“ sběratele. A lze se s ním dohodnout koupi obrazu na splátky.


Jaký je jeho malířský styl?
Karel tak trochu skládá mozaiku. Z malých střípků sestavuje kompozici obrazu. Obrazně řečeno. Samozřejmě s žádnými střepy nepracuje. Malba samotná prostě v mnohém připomíná skládání mozaiky.

A další autor?
Mohl by jím být třeba Miroslav Pangrác. Vyrůstal v umělecké rodině, jeho tatínek byl sochař, známý svými krásnými klasickými portréty. Miroslav nevystudoval žádnou uměleckou školu, ačkoliv jeho otec si to přál, s uměním ale přicházel denně do styku. Jeho život byl díky otci uměním prosycen.  Miroslavovi se zdálo, že by mohl mít díky tatínkovi někde protekci, tak raději od studia na umělecké škole upustil. Jeho obrazy, to jsou jakési struktury, to mě velmi zaujalo. Trochu možná i proto, že se zajímám o astrologii a Miroslav je svou polohou Slunce v radixu Kozoroh, pro kterého je strukturování a řád typické. Tyto lidi zajímá struktura světa a věcí. Kromě toho má Miroslav rád horolezectví, což s tím také trochu souvisí.


Nebo Markéta Zhořová. To je zase velmi zdatná, i když dost mladá výtvarnice. Maluje nárazově, a to velké, abstraktní kompozice. V současné době výraznými, jásavými barvami. Akrylem na plátno. Nestíhá. Je to totiž také úspěšná web- a grafická designerka.


Dalším autorem, kterého chci zmínit, je Filip Buryán. Je to člověk, u kterého dobře nevím, jak ho uchopit, neumíme spolu dostatečně dobře komunikovat, i když bych řekla, že my dva spolu vycházíme ještě relativně normálně. V poslední době se naše komunikace ještě zhoršila, zdá se mi, že mi příliš nedůvěřuje. Možná doufal, že mu víc pomohu s prodejem jeho kreseb nebo mu podle jeho představ lépe pomohu se prosadit. Ale to lze jen do určité míry a vyžaduje to pochopitelně spolupráci a vstřícnost obou stran. Pokud mám ale vybrat někoho, kdo mi svou tvorbou i životem symbolizuje umělce, tak je to právě on i se svými nedostatky.

Chceš tím říci, že jeho tvorba je upřímná?
Přesně tak, nic nepředstírá. Jeho styl by se dobře hodil třeba pro ilustrace, problém je ovšem také v tom, že jeho práce jsou dost ponuré a celkově velice specifické. To, co kreslí sám pro sebe, by se dalo těžko jako ilustrace použít, musel by tím samým stylem ztvárnit v knize něco, co by kniha vyžadovala a tam si nejsem vůbec jistá, zda by k tomu vůbec byl ochoten. Nabízela jsem mu třeba, aby ilustroval knihu poezie a to odmítl, že mu to nesedí, že to dělat nebude.


Myslíš si, že v tom, aby se více prosadil, mu brání jeho styl komunikace? Nerozumí si se světem?
Asi to tak bude. Což se ale u umělců nezřídka stává.

Bude asi oceněný až po smrti.
Patrně ano, myslím si, že všechna svá díla schovává doma pod postel a někdo je tam po letech objeví.

Já jeho práce znám a líbí se mi, je to škoda.
Je to člověk, který má velkou imaginaci a jeho práce jsou skvěle řemeslně zvládnuté. Jedna věc mně na něm ale vadí nejvíc. Dokáže strašlivým způsobem někoho zkritizovat, aniž by o tom dvakrát přemýšlel. Je to člověk, který žije ve své představivosti a jeho principem bytí zřejmě nebude přemýšlení, poznávání světa rozumem. Světu snad více rozumí pomocí své imaginace.
Tito výtvarníci, ale ještě bych určitě nějakého dalšího vyšťourala, mě zaujali a budu se snažit si je hýčkat. U nich jsem si v tuto chvíli jistá důvody, proč je vystavovat. Líbí se mi jejich postoj ke své práci, i když je každý z nich úplně jiný. Jejich práce má pro mě hodnotu.

Zmínila ses o tom, že píšeš poezii. Nebo i prózu?
Prózu píšu také, ale v menší míře, tolik mě nenaplňuje, neumožňuje mi vyjádřit to, co v psaní hledám. Při psaní poezie si mohu vytvářet slovní obrazy a vrstvit na sebe asociace a další věci, které v próze tolik nelze.

Myslíš si, že poezie má něco společného s výtvarným uměním?
Rozhodně ano. Poezií mohu vyjádřit to, co by někdo jiný třeba namaloval, je to jen jiná forma ztvárnění obrazů a představ.

Nějaká tvoje poezie už vyšla tiskem?
Se skupinou Druhá múza jsme vydali už několikrát povídkový almanach, v minulém jsem měla kromě povídky i pět básní. Letos počtvrté se budu jako autorka opět účastnit. Tentokrát přispěji povídkou. Almanach, který by měl vyjít letos před Vánoci, bude na téma bláznovství, což je hezké téma a těším se na to. Také letos na podzim chystám vydání své básnické prvotiny. Zatím nic dalšího neprozradím.

Řekni mi něco o vás, o Druhé múze.
Jsme volné uskupení několika autorů, spíš autorek, setkáváme se, pořádáme autorská čtení, besedy, vyměňujeme si zkušenosti o psaní a podobně. Poslední tři sbírky se jmenují Našlápnuto, Životní jinovatky a Anatomie snění.  Almanachy se dají koupit přes internet, prodává je například Kosmas. I v kamenných knihkupectvích je mají.

O čem píšeš poezii?
O tom, co prožívám. Mám pocit, že jsem zrovna překonala nějaké období. Příliš teď netvořím. To, co jsem chtěla svým určitým stylem vyjádřit, jsem asi vyjádřila a teď je to tak, jako bych zavřela nějakou knížku a chtěla začít psát o něčem optimističtějším. Zatím ale ta chvíle nenastala, čekám na impuls, stále se cítím být na jakémsi přelomu. Baví mě nořit se do představ. Když se mi z toho nakonec podaří vytvořit estetický a smysluplný celek, cítím se velmi naplněná.

Nemůže to být tím, že bez trýzně není pravé umění?
Nemusí to být zrovna trýzeň, spíš nějaké pnutí. Poctivé umění je schopnost vyjádřit nějakým způsobem něco, co umělce natolik zaměstn
ává, že nemůže jinak, než tomu dát konkrétní podobu, ztvárnit to výtvarně, hudebně nebo třeba pomocí veršů.

Tvůj muž se zajímá o fotografování, fotí analogově a zajímá se o staré fotografické techniky. Fotí portréty, glamour i akty. Na mnoha těch fotografiích jsi i ty a to nahá. Nestydíš se být takhle zveřejněná třeba na sociálních sítích?
Dříve, než nějakou fotografii zveřejní, zeptá se mě, zda souhlasím. Tedy na facebooku. Pokud fotky umístí na umělecké a fotografií se zabývající stránky, na nic se mě neptá, samozřejmě. To mu ale nevyčítám. Je to jeho svobodná vůle. On je tvůrce a se svými fotografiemi může v rámci těchto stránek zacházet, jak uzná za vhodné. Zpočátku jsem měla problém s facebookem. Pokud byly fotky na fotografickém nebo obecně uměleckém serveru, byly jedněmi z mnoha, které tam bylo možné vidět. Facebook je proti tomu otevřená platforma a když najednou jsou mezi fotkami z dovolené a domácími mazlíčky fotky mých předností, může se to jevit jako přinejmenším zvláštní. Chvíli jsem se s tím musela srovnávat. Na druhou stranu musím říct, že ty fotky mi nejsou nikterak nepříjemné, alespoň většina z nich, dobře zachycují mě samotnou. Nahotu chápu jako naprosto přirozený projev každého z nás a když mě někdo zachytí nahou, není na tom vůbec nic špatného, problém bývá jen s celkovou prezentací podobných fotografií. Lidé si pod tím představují spoustu různých věcí a domýšlejí si k tomu různé historky. Jsme teď puritánštější a jízlivější než dřív, zdá se mi.  Prosazuji jen individualismus a svobodu projevu. Jsme lidi s různými aspekty, děláme věci různými způsoby a ty způsoby můžeme měnit i během života, děsí mě strnulost a konzervatismus. Něco mohu dělat úplně jinak než třeba před deseti lety, ale stále jsem to já. Ta mnohotvárnost mě do určité míry charakterizuje.



Nesnažíš se tedy vměstnat do nějaké role, natož aby tě do ní tlačil někdo druhý?
To mě odpuzuje. Aby mi někdo říkal - Ano, takto má správně vypadat zaměstnanec nebo takhle má správně vypadat žena. Tohle jsem si o vás paní Beranová nemyslel. Takový postoj u mě často vzbudí tak velký odpor a vzdor, že vše udělám naschvál úplně naopak.

Já tě vidím jako veskrze kulturní osobnost, prototyp městského, kulturně založeného člověka, který se zajímá o společenské vědy, o umění, o vše vytvořené člověkem, vyprodukované společností. Počínaje astrologií přes historii až k umění. Ty i do lesa jdeš v podpatcích. Jaký máš Ivano vztah k přírodě?
Přírodu obdivuji, ale nejsem jejím kultivátorem. Samozřejmě doma máme květiny a o ně se nějakým způsobem snažím starat.  Nejvíc ta péče spočívá v tom, že je zalévám. Asi bych nenechala kytku uschnout, ale co se týká třeba hnojení, ráda to ponechám třeba na manželovi.

Tak tos mi vyrazila dech, takhle definovat svůj vztah k přírodě, to je kuriózní. To jsou kytky doma, já mluvím o přírodě, o Zemi, o přírodě s velkým P.
Ráda se nechávám přírodou obklopovat, ráda se v ní procházím, třeba okolo řeky. Kolem vody se cítím dobře, ráda plavu, nejlépe v přírodních zdrojích, v řece, lomu nebo v rybníku. Jen ji nekultivuji, nechávám ji samu sobě. Ale to neznamená, že ji nemám ráda. Mám ji prostě ráda v její divokosti a nevypočitatelnosti. A tu jí svým postojem ponechávám.

Takže jakým způsobem přemýšlíš o společnosti a o umění, tak stejně intenzivně o přírodě neuvažuješ?
Ne. Samozřejmě vnímám různé ekologické skutečnosti a prohřešky, které by se dělat neměly, ale aktivně se toho příliš neúčastním. A třídím odpad!

Jsi vlastně jeden z mála lidí, které to takhle úplně míjí. Pro mě je to docela zjevení, že máš přírodu okleštěnou na kytky v květináči.
Ivanka se směje. V přírodě se cítím dobře, pokud to jde, ráda trávím čas venku. Líbí se mi třeba pobyt v horách, kde na mě působí jejich monumentalita a nezkrotnost. Nebo moře. Jeho neohraničenost. Tam mi dochází, že si příroda stejně bude dělat, co bude chtít bez ohledu na lidi. Jsem ráda, že mě do sebe nějak zahrnula, že jsem její součástí.  A obklopena lesem nebo krásnou přírodní scenérií, cítím se velmi podobně, jako při psaní poezie. Svátečně a vznosně. Navíc z přírody vnímám jakousi ochranitelskou sílu.

V co věříš, Ivanko?
Věřím v sebeurčení, každý hledáme svého vlastního boha. Lidé by měli dělat to a pohybovat se v takovém prostředí, kde jim je dobře. Ačkoliv já sama uvažuji individualisticky, nevadí mi, že někomu je dobře v systému. Já osobně se ale do systému, ať už jakéhokoli, který se mi nelíbí, nechci nechat vmanipulovat. Také si myslím, že je v podstatě dobře, když děláme chyby. Je to pro mě důkaz lidskosti a hledání. Dělat chyby je přece lidské. Dokonalý je jen bůh, potažmo vesmír nebo demiurg, ať už si tomu každý říká, jak chce.


Děkuju ti za příjemný a otevřený rozhovor a přeju ti mnoho úspěchů ve vlastní tvorbě.

KEVIN V. TON

Mým dalším milým hostem je Kevin, kterého znám virtuálně už mnoho let jako fotografa a na podzim loňského roku jsme se poprvé setkali osobně. Patří k našim nejlepším street fotografům a já si pokládám za čest, že se známe.


Kevine, na tvých fotografiích se často objevují bezdomovci a další lidé z okraje společnosti, kteří žijí mimo systém. Co je to za lidi, znáš se s nimi? Vybrali si svůj způsob života nebo se v takové situaci ocitli nešťastnou náhodou? Pomáháš jim nějak?
Nosím jim oblečení, tabák, něco, co nepotřebuju a jim se to ještě hodí a podobně.

A alkohol?
Ne, alkohol ne a ani ho po mně nechtějí. Jsou to normální lidé, jen jsou prostě mimo systém. Každý z nich je individualita a každý je na ulici z jiného důvodu. Lidi, kteří se dostali do finančních malérů, a nic jiného jim nezbylo a pak lidi, kteří si to vybrali jako životní cestu, všeho se zbavili a mají čistou hlavu. Je fakt, že velké procento z nich pije.

Může to být i příčina toho, kde se ocitli?
Může, ale často jsou to třeba gambleři, hrají na automatech. Příčinou může být jednak závislost, ale také neschopnost fungovat v systému a touha po svobodě.
V jejich obydlích, třeba pod magistrálou, mají často v rámci možností čisto a pořádek, koberečky, záclonky, oblečení v komínkách, na plotě pověšené hrníčky. Ta touha mít to hezké je u nich zachována, i když na naše měřítka to tam třeba silně páchne.

Kde si perou, kde se myjí?
To je různé. Jeden z lidí, které fotím, František, ten bydlí také v Holešovicích pod mostem a tam vytéká z nějakého ministerstva jakási voda z rezaté roury.

A co to je za vodu?
On tvrdí, že ji pije patnáct let, takže je pitná. Má ji jako potůček. Schází pod magistrálou, kde jezdí auta, kde se procházejí lidé kolem Vltavy, a s nějakým kbelíkem si tam chodí pro vodu, tam má koupelnu, prádelnu i pramen k pití. František je úplně čistý, dbá na čistotu.


Mají ti lidé vůbec nárok na zdravotní péči?
Nic si neplatí, já nevím, jak to je, jak to tady funguje. Jezdí za nimi pravidelně například auto zdravotní péče, taková patrola, kde dělají zdravotní kontrolu, prohlídnou, obvážou, vyčistí.

A kdo to platí?
To ani nevím. To se tváří poměrně oficiálně, může to být nějaká charita. Tyhle občanské iniciativy toho dělají pro lidi bez domova nejvíc. Třeba jim pravidelně, co já vím, třikrát v týdnu vozí teplé jídlo na různá místa v Praze.

Myslíš, že řada z nich by už ani nechtěla svůj život uvést zpět do obvyklé normy?
Těžko mluvit za všechny, ale u některých vím, že by rádi. Ukazují ve svém příbytku pod mostem: „A tady, kdybych mohl, postavil bych si patro a tam měl televizi.“ Tendence k běžnému životu u nich určitě nevymizela, je to ale hodně individuální. V Praze je snad okolo čtyř nebo pěti tisíc lidí bez domova, to je už pěkně velká vesnice.

Focení jich samých a prostředí, ve kterém žijí, je častým námětem tvých fotek. To je nějaký tvůj projekt?
Dlouho jsem je fotil jen tak, že mě to bavilo, ale v poslední době to začínám vnímat jako projekt s tím, že bych chtěl za čas vydat ucelenou knihu fotografií. Ale není kam spěchat, pár let budu ještě pokračovat.


 Fotíš ještě jiná témata?
Všechno co fotím sám pro sebe je víceméně pouliční a sociální dokument. Taky fotím pro různá uskupení nebo nadace jejich akce jako dobrovolník. Léta se věnuju focení bigbítu, zejména okrajových žánrů.

Co je tedy tvoje profese?
Já jsem výtvarník, grafik. Mám malé grafické studio, dlouhé roky dělám hlavně knihy, typografii, sazbu i ilustrace.
K tomu mám ještě malou kavárničku Café Arieta v centru Prahy, ve dvoře v Karlově ulici.

Je něčím zvláštní?
Celý ten prostor je zvláštní, pojmenoval jsem to tam Alternatiff Area, je to taková oáza v centru Prahy. Vypadá to tam úplně jinak než venku v tom blázinci. Je to trošku undergroundové místo.

Pořádáš ve své kavárně i výstavy?
Výstavy tam jsou, momentálně tam mám stálou výstavu svých fotografií a během tohoto roku chci zavést pravidelné výstavy, bude tam galerie pouličních fotografií.

Ty jsi vegan už pátým rokem, předtím jsi byl dvacet let vegetariánem, dokonce se stravuješ převážně RAW, i když podle vlastních slov ne dogmaticky. Podáváte v tvé kavárně taky veganské zákusky ke kávě a čaji?
Ano, podáváme výtečné veganské dortíky, jablečné koláče a další zákusky od kamarádky, která peče pod značkou Zelí Belí.

K veganství tě přivedly jaké důvody? Angažuješ se nějak aktivně v ochraně zvířat?
Téměř od dětství mě zajímají práva zvířat a to s tím veganstvím úzce souvisí. Už na základní škole jsem vyráběl plakáty proti vánočnímu vyvražďování kaprů, ale moc jsem s tím nepochodil. Dnes s oblibou říkáme, že svět zešílel, ale já si myslím, že nic nového nebo horšího se neděje, akorát je to naštěstí daleko víc vidět. Já v rámci možností vypomáhám na různých akcích, třeba jsem dělal plakáty k pražské Veggie Parade nebo se účastním jako fotograf i dalších aktivit iniciativy Otevři oči a podobných.
Důvody jsou u mě takové - na prvním místě soucit s živými tvory, potom ekologické důvody, a nakonec ty zdravotní. Napadlo mě, že to, co se děje ve světě, neúcta člověka k člověku, souvisí s neúctou k životu jako takovému. Dokud budou lidé dennodenně vraždit a konzumovat to, co zabijí, nezbaví se potřeby ničení dalších životů. Jediná šance je podle mého názoru přestat pojídat původně živé tvory a jen to může celkově očistit celou lidskou společnost od potřeby krve.

Spousta lidí, zvláště mužů, tu agresivitu považuje za přednost. Několik z nich mi řeklo, že se vrátili k masu proto, že se cítili málo bojovní, málo mužní a silní, ztratili agresivitu, drajv. Stal se ze mě nerozhodný, měkký tvor, říkali.
Nějakou agresivitu sice ztratí, což není na škodu, ale jen do určité míry. Jsou věci, za kterými si člověk musí stát. Navíc až teprve veganství očišťuje, za vegetariánstvím se skrývá stejné, nebo dokonce ještě větší utrpení než za masitou stravou. Sice nezabíjíme přímo, ale utrpení probíhá kontinuálně, což mi přijde ještě horší, je to alibismus. Zabité zvíře trpí nejvíc většinou v okamžiku umírání, kdežto v mléčném průmyslu kráva rodí stále znovu a stále znovu jí odebírají její děti. Trpí stejně jako každá matka a telata trpí jako všechny děti násilím odtržené od matky. Mohu to říci, až když se na to dívám zpětně, také jsem byl mnoho let vegetariánem. Když je člověk v tom, tak se na to dívá jinak.
Cesta vede přes uvědomělé nakupování. Nenechat se masírovat reklamou, přemýšlet. Začít u sebe, to lidi neradi slyší. Můžeme být informovaní, ale pokud člověk nezlomí něco sám v sobě, nic se nezmění. Každý můžeme začít málem, alespoň omezit maso a mléko. Když budeš jíst maso jednou týdně, zjistíš, že se cítíš líp, že ušetříš a že každé zvíře nemusí být rovnou snědené, začne se ti měnit hodnotový žebříček, změníš pohled na svět. Nejde totiž jen o práva zvířat, ale o celý dopad velkoprůmyslu na celou zeměkouli, například mluvím o kontaminaci vod, o skleníkovém efektu, o vyčerpání půdy a podobně. Ekologie mě začala zajímat už v osmdesátých letech, kdy jsem si přečetl knihu Ekologické katastrofy od Emila Hadače, takže mě to vlastně provází celý můj vědomější život.

A co moře a oceány, jak těch se dotýká naše nenasytnost?
Zatím jsme mluvili o suchozemských tvorech, ale moře a oceány jsou doslova vytěženy, tam je situace ještě mnohem horší, a to proto, že to není vidět. Moře pořád vypadá hezky, jezdíme tam na dovolené a myslíme si, že jíme ryby, co v té oblasti zrovna vylovili. Je to ale pouze zlomek z toho, co nám tam nabízí, zbytek je normálně dovezený letadly, chlazené, určitě ne místní, to je velký omyl. Svého času jsem se hodně potápěl, tak během deseti let, po které jsem se tomu věnoval, jsem si všiml, jak v mořích skutečně znatelně ubývá život. A stačí se jen podívat na nějaké dokumenty o mořském rybolovu, jak takovými obřími hráběmi shrabují ze dna všechno živé, ničí nepředstavitelně rozlehlé plochy. To kdyby se dělo na souši, tak by z toho všichni šíleli a byl by z toho hrozný humbuk, ale když to není vidět, nikomu to nevadí. Navíc se lidem říká, že mají jíst ryby, že jsou zdravé, ale dnes jsou ryby plné olova.
Podle mě by stačilo, aby byl člověk pokornější, nemusí být asketický, ale měl by vnímat, co je okolo něho, že to tady je opravdu krásné a že tu krásu soustavně ničíme. Když se díváš na nějaké dokumenty, třeba ze druhé světové války a vidíš to obrovské množství válečných lodí, to je ohromná masa železa, kolik se spotřebovalo ropy, nafty, paliva, co se kvůli tomu udělalo úplně zbytečně a stejně se to nakonec potopilo, je to úplně šílené.


Máš pocit naděje, že bude líp? Že se lidi dokážou změnit?
Já jsem optimista, věřím, že to nakonec bude dobré, že tady už třeba nebudeme, ale že s planetou to dobře dopadne. Za ty roky co jsem na světě mám pocit, že se věci zlepšují, i když se na té druhé straně jakoby nějak zhoršují, a tím vzniká tlak a ten narůstá. Něco se změnit musí.

Zdánlivě nás je na planetě příliš, ale pokud by se změnilo chování člověka, planeta nás uživí všechny. V západních zemích se klade důraz na ochranu domácích mazlíčků, dbá se, aby kočičky a pejsci nebyli týraní, zakazuje se korida, ale to, co se děje za zdmi velkochovů a jatek nikoho nezajímá. Ochrana zvířat je de facto komedie a úlitba. Nikoho taky nezajímá, že jsou ryby plné olova a dnes navíc ještě radioaktivní, nikoho nezajímá, že potraviny z GMO plodin z dlouhodobého hlediska vedou k neplodnosti a chorobám, stále to tak nějak chutná, tak to sníme. Ta lhostejnost nejen ke zvířatům, přírodě, ale i k sobě sama je zarážející. Mění se lidi, co myslíš?
Celá zeměkoule jsou Homolkovi, v podstatě.
Spolek Otevři oči už přes pět let pořádá každý pátek večer na Náměstí Republiky promítání filmů o násilí na zvířatech ve velkochovech, ukazují se průmyslové výlovy a všechna tahle zvěrstva. Dost lidí to zaujme, občas někdo nadává, ale většinou tam lidé stojí ztuhle a nevěřícně zírají, nevědí, že se to děje. Občas je někdo v opozici: „Co teda máme žrát?“ Ale myslím, že je to lepší, lidi jsou informovanější, dříve si to ani nechtěli nechat ukázat. Nedávno k tomu promítání připojili další projekt - každé pondělí před Palladiem mají ochutnávkový stůl  a dávají lidem ochutnat veganské alternativy. To má úspěch. Jakmile tam je jídlo, tak se všichni usmívají, vezmou si letáčky, vezmou si recepty, vyslechnou si argumenty, mluví o tom. Negativní kampaně jsou potřeba, ale působí jen na část lidí, i když termín negativní kampaň je zavádějící, tam jde o čistou, holou pravdu. Podle mého názoru je ale lepší evoluční propagace. To, co by měl dělat stát a nedělá to, aby byl národ zdravý  – výchova ke zdravému stravování. Kdyby se lidi naučili, že jeden den v týdnu je půst, že sladké se jí pouze ráno, později už ne, ozdravili by se sami jen pomocí jídla. Kdyby ohledně jídla byla zásadní osvěta, tak by to vyčistilo hlavu od té krvelačnosti.

Jak by měl člověk žít v současném světě? Aby se choval šetrně, soucitně a zodpovědně a současně aby se z něho nestal neurotik. Nakupování z druhé ruky je pro část lidí nepříjemné, bio produkty jsou třeba pro mnohé finančně nedostupné. Co radíš, jak se z toho nezbláznit?
Ono je to vlastně docela jednoduché. Máme dobu, která umožňuje snadné získávání informací, plno věcí se dá dohledat. Základ všeho je nekupovat vyloženě levné věci, které nic nevydrží, ale spíš věci solidní, opravitelné. Používat selský rozum, nekupovat zbytečnosti a než něco koupíme, třikrát si to rozmyslet, zda tu věc skutečně potřebujeme. Když i napotřetí usoudíme, že je pro nás nezbytná, kupme si ji.
Další věc, kterou považuji za důležitou, je omezit nebo zcela vypustit sledování televize, která je mocným nástrojem pasivního vymílání mozku.

Ty jsi Kevine věřící, věříš v Boha nebo jaké náboženství vyznáváš?
Určitě jsem věřící, ale nejsem organizován. Nejbližší je mi zenbuddhismus, ale jsem v tom takový eklektický, co mě zajímá, s tím pracuji. Ale nebylo to tak vždycky, v životě jsem prošel několika zvláštními stavy vědomí, nikoli po požití drog, a to mě zásadně změnilo.

Žádné rituály nevykonáváš?
Ani ne, pokud za rituály nebudu považovat různé meditační techniky a odříkávání manter. Za ta léta jsem si vytvořil svůj systém.

Co ti pomáhá, když ti je těžko?
Mně těžko nebývá, ty moje mantry a očišťující meditace mi fungují jako prevence. Třeba Otčenáš považuji za univerzální mantru, kterou odříkávám i několikrát denně. Já se ráno probudím, a jsem šťastný, že jsem na světě, já jsem tady rád.


Kevine, dám ti poslední otázku, chtěla bych vědět, co by sis přál, aby tvůj vnuk nebo vnučka jednou řekli: Dědeček Kevin, to byl ten, který… a teď to doplň, jak bys chtěl, aby se na tebe vzpomínalo.
Vědomě s tím nic nedělám, aby na mě po smrti někdo nějak vzpomínal. Až jednou nebudu, byl bych nejraději rozprášený, nechci mít náhrobek se jménem, nic takového. Je to trochu záludná otázka, nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat.  Bylo by hezké, aby alespoň vzpomínali v dobrém.

Nemáš nic, co bys chtěl předat? Něco, co bys chtěl, aby v tvých dětech a vnucích pokračovalo?
Já sám se pokládám za humanistu, mám pocit, že je to dnes už skoro sprosté slovo a byl bych rád, aby nadále zůstalo tím, co to je, lidstvím. Humanismus je pro mě o člověku v člověku, není o bytostech, které tráví čas nakupováním v obchoďácích, není to tahle odrůda, co tady roste na Zemi mezi ostatními. Je to člověk s darem myšlení, který dělá všechno pro to, aby bylo lépe. A mně by se líbilo, kdyby moje děti i vnuci v tomhle pokračovali. Aby si řekli, děda byl taky takový, tak to asi má nějaký smysl.

Kevine, děkuju ti za otevřenost, upřímnost, laskavý přístup a přeju ti všechno dobré.

neděle 17. května 2015

ONDŘEJ MACHÁČEK

Ondra je zajímavý mladý muž, výjimečný mimo jiné tím, že už tři roky učí v mateřské školce. Jeho volba povolání a vůbec celá osobnost se mi zdá natolik zajímavá, že jsem se rozhodla trochu ho vyzpovídat.


Ondro, jak tě to vůbec napadlo, že budeš učit předškolní děti?
Měl jsem k tomu vztah hlavně kvůli táborům, na které mě brala máma prakticky odjakživa.

Maminka je učitelka?
Ne, mamka je knihovnice, ale měla vždycky vztah k dětem a jezdila na tábory jako vedoucí. Já jsem byl od dvanácti let instruktor a mohl jsem zasahovat do vedení družstva. Volba mateřinky jako střední školy vyplynula také z možností v Nové Pace, kde žiju. Gymnázium jsem dělat nechtěl a tohle byla výzva, chtěl jsem si dokázat, že na to mám. Přede mnou tuhle školu dokončil totiž jen jeden kluk, tak jsem chtěl být alespoň druhý, aby po mně zůstala nějaká stopa. Vzniklo to vlastně jako hec. A chytlo mě to.

Ale děti v tom rozhodnutí přece musely také hrát nějakou roli.
To jsem si vůbec neuvědomoval. Na kolektiv dětí jsem byl zvyklý z těch táborů, tak mi nikdy nepřišlo na mysl, že by byly děti něco, z čeho bych měl mít respekt.

Touha starat se o děti nebo je vzdělávat v tom tvém rozhodnutí tedy nebyla?
Zpočátku určitě ne.

Takže jsi myslel spíš na sebe než na děti?
Asi ano, je to trochu povrchní, ale myslel jsem tehdy asi víc na sebe. O to víc si ale vážím toho, že mě ta práce neuvěřitelným způsobem chytila. Stalo se to ale až poté, co jsem dostal na starost svou vlastní třídu, během studia i praxí to takové nebylo.  Neznal jsem děti ani atmosféru ve třídách, kam jsem chodil na praxe. Teorie se od skutečného života značně liší. Až když si vytvoříš svoje pravidla a přicházíš na to, co funguje a co ne, začne tě to bavit.
Dneska už je mým hlavním cílem připravit děti do života, ale ne že bych měl tendence děti převychovávat nebo je zásadně měnit. Byl bych moc rád, kdyby si rodiče skrze mé rady uvědomili, že výchova je jednoduchá věc a čím víc potíží a problémů se v tom hledá, tím je to horší a horší.

Co máš konkrétně na mysli?
Trend poslední doby, který mě trochu trýzní, jsou děti, které jsou zvyklé omotat si rodiče okolo prstu. Velmi málo dětí si váží obyčejných věcí. Pro mě není důležité, zda dítě pozná dvanáct druhů dinosaurů, ale to, zda umí poděkovat, poprosit a pozdravit, to jsou pro mě základy, takové tři pilíře, od kterých se odvíjí všechno ostatní. Občas se zdá, jako by byli rodiče otroky svých vlastních dětí. Když vidím, že pravidla fungují u mě ve třídě, nevidím důvod, proč by nefungovala i doma, jen je nutná důslednost.


Radí se s tebou rodiče?
Velmi málo. Vzácně dokážou rodiče přiznat, že nevědí kam dál, většinou se tváří, že všechno je v pořádku, i když dítě chodí v šatně po stropě a dělá hrozný kravál. Zdá se, že mají strach se zeptat, možná to berou i jako své selhání. Je to ale zcela zbytečná obava, my jsme tam od toho.

Vy jste odborníci.
No, asi ano, vlastně jsme. Máme různé páky, postupy. Stačí se prostě zeptat.

Takže se rodiče rozhodně nemají ostýchat nechat si poradit?
Rozhodně ne, naopak. Čím víc se podaří propojit působení školky a rodiny, tím budou spokojenější všichni zúčastnění, pro dítě to bude srozumitelnější. Pro dětskou psychiku je někdy velký problém posoudit, jak se má chovat doma a jak ve školce. Jsem rád za ty rodiče, kteří s námi spolupracují. Například v tom, jak učit dítě čekat, jak ho učit trpělivosti.

No to by mě taky zajímalo! Vnučka chce třeba něco teď hned a odmítá počkat, až domyju nádobí.
Vždycky záleží na situaci, ale univerzální pravidlo je to, že je třeba udělat dítěti schéma, zjednodušit mu to, ukázat mu to a říct třeba Hele, teď to opravdu nejde, protože já zrovna dělám třeba těsto. Můžeš mi s tím pomoct a potom budeme dělat to, co chceš. Dítě musí vidět, že pro tebe je ta tvoje činnost stejně důležitá jako pro něj ta jeho. Nejhorší je podlehnout, umýt si ruce a jít udělat to, co dítě chce. No tak teda dobře, tak sis to vyřvala, no tak pojď. Nefunguje-li důslednost, je to ztracené. Člověk musí být trpělivější než dítě, i přes protesty a pláč nepovolit a trpělivě vysvětlovat. Dítě musí vidět, že pláčem to neurychlí. Stává se, že potom už děti nemají ani vůli mluvit, rovnou začnou řvát, protože vidí, že okolo nich začne dospělý okamžitě skákat. Stejně tak když třeba dítě běží a upadne, lepší než k němu hned běžet a vyptávat se ho, je nechat ho, aby řeklo samo, co ho bolí. Musí se naučit nám sdělit, co se děje, co potřebuje, my to z něho nesmíme páčit. Já mám uši, ty máš pusu, můžeme spolu komunikovat.

Četla jsem, že u přírodních národů je matka dítěti sice k dispozici, ale neběhá za ním jako stín, nechá ho být, aby poznávalo svět samo nebo ve společnosti ostatních dětí. Když se něco děje, přijde samo.
Ano, to je ideální přístup. Dítě ví, že nemusí řvát, že může v klidu přijít a dostane odpověď, ano, teď to jde nebo ne, musíš chvíli počkat. Komunikace by měla být stěžejní, ne to, že si každý večer dají pusinku a říkají si, jak se mají rádi. Je důležité, aby si večer řekli, co se ten den stalo. Sama to jistě znáš, že je daleko příjemnější, když dítě přijde a svěří se ti s tím, co ho trápí, než když přijde, dá ti pusu a řekne mami, mám tě rád, a běží pryč, ačkoliv víš, že ho něco trápí, jako máma to určitě cítíš. Dojít za mámou, zeptat se, poprosit, to jsou opravdu základy.

Takže když vezmu za slovo populární mantru Respektovat a být respektován, tak to samozřejmě musí platit oboustranně. I dítě musí respektovat rodiče nebo učitele.
Samozřejmě, respekt neznamená strach, ale úctu, která velmi chybí. Já sám jsem vychovaný ještě tou starou školou, kdy jsme třeba zdravili každého, koho jsme na ulici potkali. Když zdraví máma, pozdraví dítě, když zdraví táta, pozdraví dítě. Dnes děti žijí bez respektu i ke svým vlastním rodičům. Je mi některých rodičů skoro líto, když jsem svědkem třeba vypjaté situace v obchodě, kdy dítě drží v jedné ruce pytlík bonbónů a ve druhé sušenky a řve. Já si říkám – proč se nedošlo mámy zeptat? Ta pak řekne Dobře, Pepíku, vyber si jedno z toho a to druhé vrať na místo nebo ne, teď ti to nekoupím, doma máš svoje. Často to je spíš tak, že raději udělá, co dítě chce, než aby ztropila scénu. Ale těmhle situacím lze dobře předcházet například už cestou do obchodu, kdy si můžeme s dítětem povídat o tom, co se bude dít. Pokud něco budeš chtít, dáš si to do košíku a já ti povím, jestli ti to koupím nebo ne. Neřešit to až když situace nastane.

Jak bys řešil hysterický záchvat kvůli bonbónům v obchodě? Když už dítě ani nevnímá, co mu říkáš, jen řve vzteky.
Měl jsem zážitek, kdy dítě přišlo první den do školky a máma s tátou s ním trávili před odchodem spoustu času.  Loučili se asi na osmkrát a okamžik rozloučení zbytečně prodlužovali. Čím rychleji to totiž proběhne, tím je to lepší. To dítě se začalo třást. Zpočátku jsem se to snažil zlehčit, říkal jsem mu, aby se uklidnil, ale když nastane takový ten hysterák, jediná možnost je komunikovat, protože i v tom záchvatu dítě dobře vnímá, co říkáte. Zeptal jsem se ho, co chce, jestli chce být sám nebo jestli chce obejmout. Nakonec se ukázalo, že to dítě chtělo být chvíli samo, že potřebovalo klid, aby mohlo vstřebat situaci a vyrovnat se s ní. Zalézt si do rohu, počkat si. Některé děti ale potřebují fyzický kontakt, pevnější objetí je uklidní. Já na to mám takový malý fígl. Vypozoroval jsem, že se děti zklidní, když je hladím celou dlaní po zádech. Ta velká ruka přes celá záda děti opravdu uklidňuje, snad cítí pocit bezpečí a ochrany. Asi bych se vyvaroval metod jako je sprcha studenou vodou a podobně. Je třeba to s tím dítětem prožít, nějakým způsobem ho odpoutat od problému a potom se ho zeptat, chceš být sám nebo tady mám být s tebou? To dítě ví, že má problém, ten záchvat si uvědomuje, jenom neví, jak ho má řešit. Já mu dám tři čtyři možnosti, a ono se na něco chytne. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych ten záchvat nedokázal zvládnout. Čím více se dítě vzteká, tím víc musí být dospělý v pohodě, ztišit hlas, uklidnit dech. Když budu na dítě hartusit Přestaň už řvát! Kolikrát ti to mám říkat! tak to k ničemu není, agrese budí agresi. Je to někdy těžké, ale účinné. První rok v práci jsem taky měl tendence se vztekat, pak jsem pochopil, že to je úplně špatná cesta.


Setkal ses s nějakými předsudky ohledně toho, že jako muž pracuješ s malými dětmi ve školce?
Určitě. Ještě na střední škole jsem měl dredy a první dojem ze mě asi nebyl dobrý. Běžně si lidé představují, že člověk s dredy je feťák nebo asociál. Na druhou stranu, co by feťák dělal ve školce? Když jsem do školky přišel, pohled na mě se rozděloval do dvou skupin. Lidé, kteří byli nadšení, že chlap jde pracovat do školky, že tam přijde mužský element, a lidé, kteří to brali jako něco úchylného, něco, co tam nepatří. Ale myslím si, že daleko větší předsudky oproti rodičům měly učitelky samy. Jsem jiná ryba v jejich rybníčku, ať chci nebo nechci, mužská a ženská logika na sebe občas narazí. Ten předsudek u kolegyň může být hluboce zarytý, dokonce může být jeho příčinou neblahá zkušenost s mužskou výchovou spojenou s jistým násilím. Chlapi často nedokážou vysvětlovat a raději použijí násilí, možná že i takovéto obavy tam zezačátku byly. Ale tím, že jsem se k dětem i rodičům vždycky choval dobře, jsem si vypěstoval důvěru, už je to v pohodě. Předsudky ale byly a myslím, že i budou, dokud do tohohle odvětví školství nepřijde víc kluků, mužů. Model rodiny – mužský i ženský element je žádoucí i ve školce.

Dokážeš mi vypíchnout jednu nebo víc věcí, které děláš výrazně jinak než kolegyně?
Asi nejvýraznější je můj nadhled, kdy přecházím drobná bebínka. K tomuhle nadhledu jsem se ale dostal postupně, ze začátku jsem odpoledne chodil okolo postýlek, kde spaly děti, a kontroloval jsem, jestli dýchají, zda se zvedá peřina, takový jsem měl strach. Je to zvláštní způsob obavy, rodiče ti ráno svěří své dítě a předpokládají, že jim ho odpoledne v pořádku vrátíš, takže jsem byl až přecitlivělý. Dnes už dokážu rozlišit pláč z vážných příčin od obyčejného kňourání. Ale co dělám výrazně jinak? Jsem k dětem přímý a upřímný. Když se dítěti něco povede, pochválím ho, když se mu ale naopak něco nepovede tak mu řeknu Tohleto se ti nepovedlo, tos neudělal správně. Nejsem mazač medu okolo pusy. Ty jsi úžasný a nejlepší – těch řečí mají dost od rodičů. Já jsem vysvětlovač. Přijde mi férové říct dítěti, proč si myslím, že něco udělalo špatně. Mám rád, když mohu dítěti situaci vysvětlit. Málokdy křičím, a když už zakřičím, je to proto, abych zabránil úrazu nebo podobně. Ihned poté ale dítěti vysvětlím, proč jsem na něj zakřičel. Děti vědí, že zahřmím jen tehdy, kdy je to skutečně potřeba. Řeknu mu, že mě mrzí, že jsem na něho musel zakřičet, ale že jsem se bál, že si ublíží. Dítě je v tom náhle zainteresované, ano, on měl strach o mě.  Vlastně mě nenapadá nic výrazného, co dělám jinak, když vlastně skoro všechno dělám jinak. Těžko se na tuhle otázku odpovídá.

Já to myslela jako vysvětlení pro lidi, kteří si neumí představit, jak funguje třída vedená chlapem. Jestli vymýšlíš jinou zábavu, jiné hry a aktivity.
Ano, mám posunuté hranice her, ale to spíš bude tím, že jsem ještě mladý. Kde kolegyně pustí děti na druhý stupínek, já jim dovolím čtvrtý, kde kolegyně řekne - poběžíte maximálně k tomu stromu, pustím je o pár metrů dál. Zavedl jsem třeba do školky slackline. Když jsem řekl, že děti budou chodit po laně, kolegyně se děsily, že se děti zraní. A nakonec samy zjistily, že divoké děti se na tom laně zklidní. Umím se ale taky za cokoliv převléknout, děti bavit, udělat jim ve třídě stojku nebo salto.

Získal jsi za tu dobu, co se dětem věnuješ, na ně jiný pohled?
Určitě, mám teď ve své třídě na rozdíl od praxe ve škole velmi osobní vztah k dětem, prožívám s nimi jejich problémy. Máme ve třídě zhruba pětadvacet dětí, což představuje pětadvacet příběhů. Žiju s nimi jejich životy, protože ať chceš nebo nechceš, trávíš s nimi pět dnů v týdnu a v podstatě je vidíš skoro stejně často jako jejich rodiče. Děti mi chodí během dne říct, co je trápí. Rodiče si to zhusta neuvědomují, že před dětmi doma řeknou něco, co by říkat neměli a děti to ve školce okamžitě vypravují.

Co třeba děti trápí?
Děti trápí, že je třeba máma neposlouchá, že je táta pořád pryč a nehraje si s nimi. Nebo že na sebe mamka s taťkou křičí. Tyhle věci nemohou říct rodičům, tak je říkají nám. Rodiče přenášejí své problémy na děti. Já jsem tam od toho, abych je poslouchal.  

Dokážeš se oprostit od případných osobních antipatií k dětem? Přece jen některé děti jsou ti milejší než jiné.
Nedokážu to, vím to o sobě a beru to jako svou další zkoušku, další učení. Děti nesou znaky svých rodičů, a když tě irituje rodič, tak se podobně díváš na dítě, protože má jeho rysy. Víš, že kdyby otec nebyl hlupák, tak je to dítě úplně v pohodě. Takže určitá antipatie tam někdy je a musím upřímně přiznat, že k nim mám jiný přístup. Samozřejmě nemluvím tady o nějakém nadržování nebo dokonce šikaně, ale preferuji děti, které mi jsou sympatické. Mnohem raději si budu povídat s dítětem, které je fajn, ale když ten druhý přijde, rád ho vyslechnu.

To je asi téma, o kterém se špatně mluví a platí to podle mého názoru i pro školy, nejen pro školky, přece jen ty malé děti jsou alespoň roztomilé. Co s dětmi, které ti zkrátka lezou na nervy? Je problém, aby to to dítě nepocítilo?
Možná je jednodušší takovému dítěti říct, co ti vadí. Myslíš, že bys mohl přestat dělat tohle a tohle? A pokud jde o takzvané neodůvodněné antipatie, je to otázka profesionality, přejít to, nechat to být. Já se nesetkal s tím, že by mi bylo dítě nesympatické třeba svým zjevem, spíš jde o chování, třeba rozcapenost, ukňouranost. Máme ve školce způsob, kterým se každé ráno zdravíme. Podáme si ruku, podíváme se do očí a pozdravíme. Někdy přijde dítě a má ruku v kapse, řekne dobrý den a podá ti tu leklou rybu a ani se na tebe nepodívá. Řeknu mu, podívej se na mě, stiskni mi tu ruku, buď ke mně upřímný, dívej se mi do očí. Najednou je vidět, jak to dítě s tím má problém. A rodič stojí vedle a ani to s ním nehne. Já bych se na místě rodiče styděl.

Dá se říct, že jsou děti odrazem svých rodičů?
Určitě, děti jsou víc senzitivní, než si rodiče vůbec uvědomují. Když třeba máma žije pod stálým tlakem, ve stresu, nedokáže dítě úplně vyslechnout, tak ono to cítí. Vždyť kdo by to měl cítit spíš než vlastní dítě? Stvoření, které je k mámě připoutané po devět měsíců. Děti odnáší stres rodičů třeba koktavostí, breptavostí, zadrháváním. Maminka je třeba příliš rychlá a dítě naopak potřebuje pomalost. Znám situace dětí, jejichž rodiče se rozvádějí a myslí si, že před tím stresem dokážou dítě uchránit, ale to nelze, to dítě to velice silně prožívá.

Svěřují se ti děti s takovým trápením?
Když o tom vím, snažím se o tom s dítětem moc nebavit, nechci to jitřit. Ale pokud přijde impuls přímo od dítěte, vyslechnu ho. V jednom případě, kdy se rodiče rozváděli a rozvod byl z impulsu matky, začala si ho ona neskutečným způsobem kupovat. Dostal nové auto na dálkové ovládání, dostal digimony, dostal všechno. A táta si s ním chodil do školky pohrát. Pak vidím, co je pro dítě cennější, odhodí auto a vrhne se k tátovi, to je pro něj mnohem hodnotnější. Co je to štěstí, co je pro dítě důležitější?

Co myslíš?
Já myslím, že jednoznačně láska. Materiální věci pro ně v důsledku nic neznamenají, i když si rodiče myslí opak – Já jsem mu to prostě musela koupit, hrozně vyváděl! Nemusela, dítě může úplně v pohodě žít bez toho.


Takže si myslíš, že není nutné dětem všechno dát, všechno pořídit, aby se necítily vyčleněné z kolektivu, vysmívané?
Tahle sociální nerovnost je patrná už ve školce, i když na základní škole už jsou rozdíly daleko drsnější, ani si nedovedu představit debaty o mobilech a tabletech. Už ve školce je vidět, když má dítě moderní hračky a nosí si je do školky, že jim je děti, které jsou zvyklé hrát si s bednou kostek, závidí. Půjč mi to, půjč mi to! Ale za chvíli přijdou, že ta hračka je nebaví. Teď frčely transformeři, je to robot, který jde přeskládat na auto. S tím robotem si nejde hrát, protože se mu stále něco hýbe, s tím autem nejde jezdit, protože se mu pořádně netočí kolečka, děti zjistí, že taková hračka je k ničemu. Vážím si dětí, které si raději vezmou bednu kostek a postaví ten nejvyšší komín.

Takových rozumných dětí je většina?
Ano, je. Možná je to tím, že učím v malém městě. Ve srovnání s Hradcem Králové, kde jsem studoval a kde byly děti úplně jinak nastavené. Tam skutečně fungovalo to, že kdo nemá drahé hračky, je outsider a sociální rozdíly byly velmi znatelné. Školka naštěstí potlačuje tendence k tomu nosit si vlastní hračky, už z toho důvodu, aby se nerozbily. Říkáme: teď jsme tady všichni společně dohromady, máme vlastní hračky a ty vaše domácí si dejte stranou, budeme si hrát spolu. Rodiče si neuvědomují, že pokud dovolí dětem nosit hračky do třídy, že napomáhají k sociálnímu vyčleňování. Když mi to nepůjčíš, nebudu s tebou kamarádit. Ale proč by mu hračku půjčoval, když si ji přinesl pro sebe do školky.

Setkal ses někdy s dítětem, které mělo skutečně veliké trápení, které nepřestávalo? Dokážeš vůbec poznat, zda je takhle malé dítě v nějakém vážném průšvihu?
Naštěstí s opravdu vážným průšvihem jsem se nesetkal. Řešil jsem jednou násilí v rodině, kdy maminka byla alkoholička, a když se opila, tatínek jí jednu vrazil. To dítě bylo toho často svědkem a nechápalo, co se děje. Když je takové situaci dítě vystavené, je třeba mu to vysvětlit, proč táta mámu uhodil, dítě třeba nemusí poznat opilost a nechápe, proč se táta na mámu zlobí.
Pokud má dítě trápení a nechce o něm mluvit, nechám ho, jestli nepřijde samo, určitě se nepokouším z něj nic vytáhnout. V případě dětí, které mluvit nechtějí, dobře funguje kresba. Obrázek řekne o jeho psychickém rozpoložení víc, než by to dokázalo samo slovy popsat. Necháš ho tedy nakreslit obrázek a vyptáváš se na použité barvy, na velikost a rozmístění postav a podobně.

A výrazně nadané, výjimečné děti ve školce máte?
Ano, pár šikovných dětí u nás je. Je ale třeba rozlišovat mezi tím, kdy je dítě skutečně nadané a kdy je to cvičená opička. Těchhle naboostovaných dětí je čím dál tím víc, protože si rodiče bláhově myslí, že když půjde dítě o rok dřív do školy, že je to nějaká výhra, že z něho bude minimálně inženýr ekonomie, že to bude bomba. Nebo je ve třech letech dávají na angličtinu. Něco jiného je dát dětem příležitost a něco jiného je dítě natlačit do nějaké činnosti. Ono kolikrát neumí říct správně své vlastní jméno, ale chodí na angličtinu.
Já viděl jen jedno výrazně nadané dítě na matematiku, které v pěti letech sčítalo dvojciferná čísla zpaměti, byl to úžasně chytrý kluk s trochu autistickými rysy, nejlépe mu bylo někde v koutě, stranou od ostatních dětí, byl pozorovatel. Byl si jistý v číslech, ale nebyl si jistý sám sebou ve společnosti ostatních.
To poslední, co opravdu nadané dítě potřebuje je, aby se to o něm říkalo: Podívejte se na Ondráška, jak krásně zpívá! Takové dítě bude akorát pro posměch, protože bude vyzdvihované někde, kde o to vůbec nestojí a můžu mu tím ublížit.

Co jídlo ve školce? Řeší se nějak diety nebo stravovací zvyklosti? Co vegetariánské děti, dostanou bezmasé jídlo?
V rodinách se vaří téměř stejně, řízky, hranolky, minimum zeleniny, většinou je to pořád to samé, děti neznají luštěniny, spousta z nich nejí zeleninu. Zpravidla odmítají to, co neznají, co máma doma nevaří. Když se zeptám, u koho doma jedí třeba hrášek, zvednou se dvě tři ruce. Obyčejné brambory na loupačku s tvarohem by byly rozhodně zdravější než řízek s hranolky a kečupem.
Ohledně vegetariánství – moje kolegyně je vegetariánka, a pokud to dané jídlo umožní, dá si maso prostě stranou, ale vegetariánské jídlo na přání se ve školce rozhodně nevaří. Vlastně by stačilo alespoň jedno bezmasé jídlo týdně, aby si děti zvykly na to, že i bez masa se dá najíst. Žádné vegetariánské dítě jsem ale ještě ve třídě neměl.

Podle mě vegetariánů i veganů přibývá a nějaká reflexe v těch školkách a školách bude muset nastat.
Těším se na to, až to nastane. Vždyť děti mají maso doma a není třeba, aby ho měly třikrát denně sedm dní v týdnu.

Jaký máš názor na lesní školky?
Kdybych mohl, tak bych v lesní školce moc rád pracoval, to je směr, který se mi velmi líbí. Děti jsou krásně otloukané přírodním způsobem, není to nic, co by bylo v rozporu s přirozeným řádem. Všechno si mnohem lépe zapamatujeme, když to prožijeme na vlastní kůži, když si to osaháme. A v lesních školkách je právě pro to vyzkoušení, osahání, prostor.

V co věříš, Ondro?
Já věřím v upřímnost a přímost věcí. Je pravda, že jsem se kolikrát v životě spálil, když jsem byl upřímný a přímý, ale v tu chvíli jsem měl situaci vyřešenou, řekl jsem, co jsem cítil a pokud se to někomu nelíbilo, byl to jeho problém.

A poslední otázka: jak bys chtěl, aby na tebe vzpomínala tvoje vnoučata, co bys jim chtěl předat?
V pětadvaceti je to pro mě hodně vizionářská otázka. Ale chtěl bych být děda, který má schopnost předávat osobní zkušenost, který dokáže dětem zprostředkovat zážitek, na který budou vzpomínat, rád bych ty věci s dětmi prožíval. Aby nevzpomínali jenom tak, že řeknou Děda Ondra byl srandovní nebo morous, ale abych za sebou nechal zážitky spíš než dojem. Takový bych chtěl být děda.

Děkuju Ondro, za tvůj čas a za upřímné povídání. Hodně štěstí!



úterý 12. května 2015

MARTIN SVOBODA

Martina neznáme dlouho, sotva pár let. Měla bych ale podotknout, že pouze v tomto životě. V těch minulých se potkával zvlášť s mým mužem Jirkou docela často. Většinou měli oba v rukou zbraň a bojovali bok po boku nebo proti sobě.


Martine, můžeš mi k tomu něco říct? Co si pamatuješ o vašich vztazích v minulých životech?
No, ono to není nic moc hezkého, byly to samé bitky.

Bojovali jste spolu nebo proti sobě?
Tak i onak. To byly divoké věci, oba máme bojovnických minulých životů hodně, člověk byl skutečně voják, válečník. Vyplývá to už z naší podstaty, když vidíš Jirku i mě, každému nám ta šavle u pasu sluší.

My dva jsme se spolu už potkali?
Málo, spíš s ním, jako třeba ruští kozáci. V Rusku jsme spolu žili určitě a tam jsme se možná potkali i my dva, protože vy oba v sobě tu ruskou šlechtu máte.
Pozn.:  Jirka má opravdu ukrajinsko-ruské předky.

To je lichotivé, to se mi líbí.
S Jirkou jsme se mydlili třeba v maurských válkách, ale to bylo jistě na opačných stranách, já jsem byl Maur a on španělský voják. Není to ale tak, že bych si pamatoval konkrétní situace nebo výjevy, spíš se mi věci asociují.

K tomuhle jsi přišel už jako dítě, že by sis pamatoval minulé životy?
Ne. Tohle přišlo až okolo mých dvaceti let. Začaly mi chodit vzpomínky ve snech. Byly to živé sny, v nichž jsem se pohyboval v místech, které jsem důvěrně znal, věděl jsem přesně, kam mám jít, co tam najdu, znal jsem dokonale mapu toho místa. Sny se opakovaly, na určitá místa jsem se ve snech vracel a cílil se tam dobře. Pokoušel jsem se ta místa v bdělém stavu nalézt, ale marně. Ve snech jsem se potkával i s lidmi, které znám z tohoto života. Potkával jsem se s nimi ale v situacích, které by v současnosti nemohly nastat. Povaha těch snů nebyla fantastická, byly to reálné vzpomínky. To asi každý zná. Jsou sny, kdy se jen vyplavují věci z podvědomí a pak jsou takzvané velké sny, které si člověk pamatuje do nejmenších detailů, a představují silný prožitek. Takové sny mají většinou hlubší základ.


Ale to nemusí být přece vzpomínka na minulý život, může to být jen symbol něčeho, co zrovna v životě řešíme. Proč si myslíš, že je to vzpomínka na minulé životy? Co tě v tom utvrdilo?
Přišly mi zpětné vazby od lidí, které jsem tady potkal. Potvrdili mi, že mají podobné vzpomínky, ve kterých vystupuji. Shodli jsme se na spoustě věcech. Pak už ale nad tím přestaneš přemýšlet. Neříkám, že jsem nikdy nehledal potvrzení. Zpočátku jsem ho hledal dost urputně, cítil jsem se jako mimoň. Hledal jsem ospravedlnění toho, proč jsem takový, jaký jsem, proč se mi to děje.

Našel jsi někdy nějaké potvrzení? Máš důkaz?
Ne, žádný důkaz. Nevzpomínám na svá minulá jména, abych si je mohl někde dohledat. Vlastně pro mě nemá ani takový důkaz cenu. Pro mě je důležitý vnitřní prožitek. Nepotřebuji někomu něco dokazovat nebo se s někým hádat, jestli je to pravda nebo není. Ať si o tom myslí každý co chce. Je to moje realita, kterou nikomu nevnucuji.

Myslíš, že máš výjimečnou schopnost, nebo že je to celkem běžná věc a víceméně každý by si mohl nějakým způsobem vzpomenout?
Nemyslím si, že úplně každý, ale kdyby tomu lidi věnovali víc pozornosti, tak se něčeho určitě doberou. Ale to neplatí jen pro sny, to platí například i pro vnímání energií a podobně. Tu schopnost má vysoké procento lidí, ale nevěnují tomu pozornost, dívají se jinam. Ty věci běžně prožívají, ale nepřikládají jim důležitost.

To mi připomnělo něco, co s tím souvisí. Přírodní národy to běžně přijímají a pracují s tím. Mám na mysli události v přírodě (dravý pták chytne myš, spadne strom a podobně), které mají přímou souvislost s nějakou jejich osobní situací, s něčím, co zrovna řeší. Taková příhoda, které jsou svědkem, jim napovídá, dává odpověď. Symbolizuje tu jejich situaci. Většina lidí takové věci považuje za náhodu, ale i podle mé osobní zkušenosti se to dá vztáhnout k tomu, co zrovna prožíváš.
To je pravda. Tím se dostáváme k tomu tématu celistvosti. Většina lidí se definuje jako individuální, jasně ohraničená entita. To jsem já, sedím tady na židli, a přitom vůbec nevnímají propojení s celkem, s okolím. Ke mně tohle přišlo v dětství úplně samo, prožíval jsem rozšířené vědomí běžně. Později v konfrontaci se společností, s rodinou, když jsem se to snažil přirozeně sdílet, tak jsem vždycky narazil, co že to plácám za nesmysly. Nějakou dobu jsem s tím i bojoval, protože zjistíš, že jsi jiný a nechceš být jiný. Přirozená socializace je standard, snažíš se zařadit do systému, do společnosti. Do rodiny. Být jiný je nepohodlné, jde to proti strategii přežití stáda. Společnost má naučené nejefektivnější cestičky. Všemu, co se vymyká, hází klacky pod nohy, snaží se to přirozeně eliminovat. Až okolo dvaceti let se mi to všechno začalo znovu vracet.


Smířil ses s tím?
Ve dvaceti mi to začalo připadat zajímavé. Začal jsem si vzpomínat, že jako dítě jsem podobné věci zažíval normálně. V té době jsem začal hledat ospravedlnění toho, že mám určitou schopnost a dlouho mi trvalo, než jsem se s ní smířil, než jsem se s tím zase sžil a připustil, že jde o něco mně vlastního. Snažil jsem se najít potvrzení, hledal jsem lidi, kteří to mají podobně, zpětné vazby, které mi to potvrdí. Proč já? Život s tím je rozhodně zajímavý, ale není to nic nenormálního.

Vím o tobě, žes nějakou dobu strávil v Indii, to bylo v rámci toho potvrzení, jak jsi hledal podobně postižené lidi? Odjel jsi tam, abys dostal odpovědi?
Ano, určitě. Ve dvaceti letech jsem narazil na jakési duchovní cesty a zdálo se, že právě duchovní cesta může být nástrojem k tomu potvrzení. Dočetl jsem se v knihách, že meditující mniši mají vize, které pro mě byly docela běžné. Chtěl jsem vědět proč, o co jde, co se děje. Vždycky mi byly bližší východní filozofie, orient a tak jsem se ponořil do meditací. Začal jsem se zajímat o společenství lidí, kteří praktikují východní učení a meditaci. Jenže byl tu ten problém, že odjakživa jsem měl tendence držet se stranou od lidí, byl jsem vždycky samotář a lidskou společnost jsem nepotřeboval, s lidmi mi to nikdy moc neklapalo. Dodnes to mám tak, že potřebuji abnormální množství času, který mohu věnovat sám sobě. Postupně jsem se v těch skupinách začal cítit nesvůj, něco nebylo v pořádku. Setkal jsem se se spoustou pozérství a takového víkendového duchovního snažení, stejně jako byli kdysi víkendoví pankáči. Získal jsem veliký despekt k tomu všemu, co se v tomhle směru děje tady. K různým sanghám a spolkům.

Sangha je co?
Sangha je společenství praktikujících.

Myslíš, že u nás je to falešné?
Nemyslím, že je to falešné, spíš povrchní. Neříkám, že je to špatné, lidem to tak stačí, je to jejich přístup k věci, jen mně osobně to nestačilo. Určitě je nesoudím, jen přirozeně cítím, že bych k tomu měl přistupovat jinak. Je mi velmi vzdálené pitvoření se a přizpůsobování se k obrazu mistra. Vždycky jsem tíhnul k tomu, aby mi i uprostřed všeho zůstal selský rozum a odlehčený nadhled, aby se člověk neuzavíral do dogmat.


Kolik ti bylo let, když jsi odešel do Indie?
Asi třicet.

Rozhodl ses ze dne na den, že odjíždíš do Indie?
Ne, vůbec ne, ale zjistil jsem, že nemohu pořád sedět doma, že musím někam vyrazit, poznat nové lidi, nové prostředí. V tu dobu se ke mně dostala informace, že v Praze funguje sangha tibetského Bönu, což je prastará východní tradice.

Vysvětli mi, o co se jedná, prosím.
Buddhismus ještě ani neexistoval, když Bön už měl takovéhle vousy. Je to učení staré bezmála 19 tisíc let. Tato tradice pochází z centrální Asie, časem se dostala až do Tibetu, kde tohle učení zhruba v 9. století převálcoval buddhismus a i pro samotné Tibeťany je dnes Bön trochu obskurní.
Bön je v podstatě dharma. Je to v zásadě jakási mapa Všehomíra a člověk se podle této mapy může dobrat nějakého výsledku, cíle.


Nějací bohové se tam uctívají?
Jako všude, samozřejmě, je jich široký panteon. Ale nejsou moc vzdálení člověku, jsou to principy, aspekty jednotlivých složek mysli. Člověk prožívá v životě stavy, které jsou personifikované určitými božstvy, entitami. Pokud řeší  sám v sobě nějaký problém, tyto entity uctívá, rozjímá o nich, aby pochopil přirozenost svého stavu. Pokud je to třeba nepříjemný stav, pomáhá takové uctívání k tomu, aby se člověk přes něj dostal, protože se s ním seznámí natolik, že přestane být strašákem a člověk dál. Takhle to jde v té hierarchii až nahoru k božstvům, které symbolizují ty nejjemnější složky mysli a vesmíru samotného. Podle tohoto učení máme každý potenciál dostat se až na samou hranici božství, uskutečnit buddhovství.

Co tedy ta pražská sangha, která tě zaujala, co s ní bylo?
Já jsem jel do Prahy za těmi lidmi. Byla to první schůzka poté, co se člověk, který to tam vedl, vrátil z Indie, z hlavního kláštera tibetského Bönu. Ten klášter byl přesunutý z Tibetu do Indie po anexi Tibetu Čínou. Promítal diapozitivy, vyprávěl, co tam všechno prožil a když to sezení skončilo, řekl: hele, ještě mám pro vás jednu zprávu, já tady dneškem skládám funkci vedoucího sanghy, protože zaprvé jsem dostal tolik různých praxí sám pro sebe, že nemám čas věnovat se vám a za druhé vidím, že to, co tady děláme, je jen dětské divadýlko, které nemá žádnou hloubku. A kdo tomu chcete přijít na kloub, jeďte přímo tam. A to byla moje první schůzka. Směje se
Dostal jsem to v podstatě potvrzené, jak jsem to cítil.  Byl jsem rozhodnutý, že tam pojedu, ale trvalo dva roky, než jsem to uskutečnil.
Měl jsem velkorysý plán, že tam zůstanu půl roku. Ale týden poté, co jsem dorazil, jsem se dozvěděl, že budu podruhé táta. Ležel jsem u Gangy a najednou mi přišla vize světla a já to věděl. Volal jsem domů a Martina mi to potvrdila. Z toho důvodu jsem to zkrátil na tři měsíce. Zpočátku jsem nemohl klášter najít, neměl jsem přesné informace, kde ho hledat, jen ve které části Indie klášter leží, ale nakonec se mi to podařilo.


Jak tvůj pobyt v klášteře probíhal?
Každý, kdo do kláštera přijede, absolvuje zhruba po týdnu audienci u opata, což je vlastně lídr, patron celé tradice asi na úrovni dalajlámy. Tyhle návštěvy se potom pravidelně opakují po několika dnech. Pokaždé se mě vyptával, proč jsem přijel, co jsem zač a co hledám. Bylo to pro mě velmi těžké, opat byl silná autorita, dvoumetrový chlap s dunivým hlasem, před kterým jsem se cítil jako malý nahatý harant, kterého chytli při nějaké krádeži. Šla z něho doslova hrůza a já se ho skoro bál i potkávat. Měl takový zenový přístup, byl přísný. Odkud víš tohle, odkud víš tamhleto?! Já jsem četl tyhle a tamty knihy…To je úplná blbost! Zapomeň na knížky, dělá ti to akorát bordel v hlavě! Člověk si myslí, že něco ví, ale tam zjistí, že neví vůbec nic, oškubou tě jako tu slepici a začínáš znovu od píky. Buďto to přijmeš nebo nepřijmeš a jdeš. Tuhle zkušenost jsem si potvrdil nezávisle i s dalšími lidmi, kteří tam byli v jinou dobu, byl to jeho způsob jednání s nováčky. Po třech měsících, když jsem se s opatem přišel rozloučit, že na druhý den odjíždím. Úplně se změnil, začal být najednou otcovský, dal mi požehnání a rady, co mám dělat, na co si mám dávat pozor. Dal mi mantru, abychom byli spolu ve spojení. Brečel jsem tam před ním jako dítě.

To je ale takový docela typický přístup, ne?
Je, ale stejně tě to dostane. Člověk tam jede s nějakými rameny a odjede s modrou prdelí.

Jaká další cvičení jsi v klášteře prováděl?
Dostal jsem také nějaké jednoduché mantry, praxe. Zpočátku každý dostane spoustu manter, které nejsou moc záživné, stotisíckrát opakuje něco, čemu skoro nerozumí. To slouží pouze k tomu, aby se člověk uklidnil a ujasnil si, že opravdu chce tuhle cestu absolvovat, zda je připravený vykročit ven. To učení je v podstatě o cestě ze světa pryč, o odchodu z běžného života. Mnoho lidí má několikrát za život pocit, že teď je připravený na to, vzdát se svého dosavadního života, odejít do ústraní a věnovat se duchovnímu životu. To ale mohou být pouze vlny, které provázejí každého po celý život, a za tři roky člověk může zjistit, že ne, že vlastně vůbec nechce a že mu běžný život chybí. Ty nekonečné mantry na začátku tedy tvoří i prostor pro to, aby si to všechno mohl člověk rozmyslet. Ta přípravná cvičení jsou pro většinu zápaďáků síto, přes které projde jen málo kdo.


Ještě se tam někdy chceš vrátit?
Rád bych, i když učitelé z toho kláštera jezdí každý rok učit sem do Čech.

Jsou to ti stejní, se kterými ses tam potkal?
Ano, jeden z nich je správce nauk a to je laskavý člověk, k němu jsem se chodil vždycky léčit po návštěvě u opata. Klášter funguje jako univerzita a tenhle mnich předsedá komisi, před kterou mniši studující v klášterní univerzitě skládají zkoušky, má zodpovědnost za autentičnost učení.

Ty máš nějaký status? Jsi žák, nebo jak se nazýváte?
Já jsem pouhý praktikující laik.

Takže to nedospělo k žádnému závěru po těch třech měsících? Našel jsi odpovědi?
Ne, k žádnému závěru jsem nedospěl, dostal jsem akorát naložený obrovský kopec práce a bylo. Za rok jsem se tam vrátil, řešil jsem tehdy nějaké osobní potíže a chtěl jsem to konzultovat, protože mi to přišlo přirozené, probrat to s učitelem. A on se mě jen zeptal, zda dělám to, co mi uložil a jestli to mám hotové, já jsem řekl, že ano, dělám a ne, nemám to hotové. Tak mi řekl Co tady teda děláš? Odpočiň si dva dny a leť zpátky domů. Zbláznil ses? Letíš přes půl planety mi říct, že máš stres a že nemáš hotový domácí úkol??

To je teda docela drsná lekce. A teď už by to mělo smysl se tam vrátit? Máš hotové domácí úkoly?
Neříkám, že mám hotové úplně všechny, ale dnes už by to nejspíš smysl mělo.

Opakuješ si denně mantry, co ti uložil?
Úplně denně to nedělám, spíš přichází období, třeba dvouměsíční, kdy cítím potřebu se něčemu z toho intenzivně věnovat.

A co to třeba je?
V podstatě se člověk vyrovnává sám se sebou.

A jak se to dělá, prakticky?
Tak například jde o to, že tady žiješ s ostatními lidmi. Bön například říká, že když je člověk dostatečně očištěný, cítí přirozeně soucit s ostatními. Jedno ze cvičení se tedy věnuje tomu, že se snažíš tuhle vlastnost rozvinout. Abys mohl své spolužijící snadněji přijmout.

Takže to je láska k bližnímu v praxi.
V zásadě ano. Existují také cvičení, specifické praxe s mantrami, s jejichž pomocí si děláš vnitřní inventuru. Je to tak, že celá sangha a všechna božstva je jedna velká rodina, která spolupracuje na jedné věci. Trochu se to podobá zpovědi s tím rozdílem, že jim obětuješ to, čeho se chceš zbavit. Už jen to, že své kostlivce ze skříní vyneseš na povrch, budeš o nich mluvit, ti pomůže. Veškeré praxe vlastně pomáhají polidštění člověka.
Další z praxí je třeba způsob vytváření vztahů k božstvům nebo k učiteli, kdy se zabýváš jejich vlastnostmi a získáváš k nim pozitivní vztah stejně jako k celé tradici. Uvědomuješ si dar toho, že můžeš tohle učení praktikovat. Že tuhle cestu někdo vyšlapal a ty po ní můžeš jít.


Myslíš si, že tě to změnilo? Přivedlo tě to k lidství?
Jednoznačně ano. Já jsem se lidí vždycky bál, ale postupně k nim získávám otevřenější vztah.

Ale já o tobě nemůžu říct, že bys byl kdovíjaký lidumil.
Já nejsem lidumil. Spoustě toho, co lidi dělají, vidím takříkajíc pod sukni. V rámci toho, že lidem vidím takhle do žaludku, tak se zkrátka nemohu vždycky jen usmívat a být ten hodný strýček, protože spousta těch věcí mně samozřejmě vadí. Ale čím jdu dál, tím spíš přicházím na to, že to není jejich chyba, ale že je to problém můj, moje chybné chápání reality nebo situace. Oni v podstatě mají právo na to být takoví, jsou takoví ze své vlastní, aktuální přirozenosti, a kdo jsem já, abych soudil.
Duchovní cesta by měla sloužit k tomu, aby byl člověk schopen tohoto hlubšího vhledu, aby svět přijal takový, jaký je. Bön to popisuje jako očištění vize. Já měl vždycky tendence odsud utíkat, ať už to byla Indie nebo alespoň do lesů a vždycky sám k sobě, pryč od lidí. Kdykoliv se mi něco nedařilo, tak jsem měl chuť se sebrat a někam utéct, vykašlat se na všechno, zalézt do jeskyně.

A teď už to neděláš?
Opouští mě to. Jak jdu dál, čím dál tím víc chápu svět a chápu lidi, tu neskutečnou pestrost, ten cirkus, kterého jsme tady svědky. Svět mi čím dál víc připadá jako poměrně fajn místo k životu. Dokonce v posledním roce a půl začínám mít chuť se do toho celého aktivněji zapojit. Vnímám určitou tvůrčí vizi, kterou mám chuť následovat.


Anastasia tomu říká „tvořit překrásné“.
Ano, přesně tak! Měl jsem několik zajímavých vizí neskutečně nádherného tvoření. Byly pokaždé spojeny s Velkou Matkou, s tvořivou energií přírody, jak se to všechno rodí, jak je to provázané. Bylo to krásné a naprosto odzbrojující, byla to taková nádhera, až má člověk chuť tomu navěky sloužit. Já jsem se ale stále ptal - kde jsem v té vizi já, co s tím mám společného? Odpověď byly vždycky stejná – ty jsi součástí té vize, jsi součást toho všeho, jsi v tom také, to jsi i ty sám. Snažím se tu vizi v sobě oživovat a vidět tu krásu všude a být s tím propojený, mít vizi vnitřně živou.

Stačí tu vizi naplňovat v myšlenkách nebo musíš i fyzicky něco tvořit?
Je to jedno s druhým.

Co třeba děláš?
Celé jaro jsem strávil venku na zahradě nebo vyrábím šperky. Impuls, který mě vrhnul do tvoření šperků, měl taky původ v těch vizích. Snažím se s vizemi sžít a je lhostejno, zda jsou výsledkem nějaké duchovní praxe nebo prostě přirozeným vyústěním mé cesty životem.

Dá se říct, že jsi šťastný?
Ne vždycky. Když mám v tu sobě vizi živou, když jsem s ní propojený, tak ano. Jsou ale samozřejmě chvíle, kdy ji nejsem schopný udržet, kdy se nechám z ráje srdce vtáhnout do labyrintu světa, ve kterém je jednoduché se ztratit, protože je matoucí. V tu chvíli musím zastavit, prodýchat a oživit vizi.

Co si myslíš, že chybí lidem v naší západní společnosti oproti přírodním národům nebo třeba Indům, které znáš?
Nic. Ty máš pocit, že jim něco chybí? Spíš jim něco přebývá. Mají tak moc, že si nejsou schopni vážit drobných, přirozených radostí. Jsme zmámení multimediálním cirkusem. Lidé vyrábí z normálních věcí křeč a z totální křeče normální věci. K tomu mám jednu malou příhodu. Doma Martina vyplňovala daňové přiznání, seděla nad tím celé odpoledne, prodírali jsme se těmi lejstry a najednou ona to zvedla a říká: Co to je? Vždyť tohle nemohl vymyslet člověk! Kde se to tady vzalo? Směje se. Jak jsme se vlastně k tomuhle dostali? Co se stalo, že člověk sám na sebe vymyslel takovéhle věci? Sám sebe trestá. Asociovalo mi to výrok dona Juana. Popisuje, že systém, smysl existence celého lidstva, unesli nějací predátoři. Že zde existují entity z jiného světa, kteří se živí negativní energií lidstva. A aby tu negativní energii vyvolali, museli vymyslet něco, co ji způsobuje. Takže naše energie utrpení a chaosu živí nějaké ještírky. Směje se

Myslíš, že energie utrpení je chutnější než energie slasti? Proč neiniciují u lidí slast?
To opravdu nevím. Jsou zvířátka, která se živí výkaly a jsou zvířátka, která se živí nektarem. Co je lepší? Myslím si, že naším úkolem je se z toho nějakým způsobem dostat. Vyprovokovat se k tomu prožívat štěstí.

Máme nějakou šanci?
Myslím, že ano, rozhodně, sám jsem to zažil. Pokud to tak je, což samozřejmě nedokážu říci, tak oni unesli jednu zásadní věc, a tou je duchovno. Lidi měli vždycky přirozeně tendenci vztahovat se k něčemu, co je přesahuje, ať už to nazveme bůh, bohové nebo příroda. Dnes dělají stále to samé, jen se už nevztahují k bohu nebo přírodě, ale vyměnili to za industriální mašinérii, Matrix. Ten v současnosti zastupuje duchovno. Ale vlastně kdoví, třeba to vůbec špatně není, třeba je to jen další kapitola božské hry, kterou nedokážeme pochopit v celistvosti. Mají stále rituály, mají oběti i mše. Lidé mají výplaty, daně, mají zprávy každý večer, jenom se modlí k jiným věcem. Ale mně je to protivné a o sobě vím, že půjdu jinou cestou a mám tendenci z toho matrixu vystoupit, nebýt toho účastný jak jen to lze.

Zmínil ses, že vyrábíš šperky, pověz mi o tom něco.
To se musím vrátit zpátky do dětství a k svému intenzivnímu vztahu ke kamenům. Jako dítě jsem měl rozšířené pole vědomí a jedna z věcí, která mě velmi zajímala, fascinovala a bavila, byly kameny. Pocházím z Jičína a tady je spousta krásného kamení po polích, takže už jako malý kluk jsem trávil mnoho času tím, že jsem je sbíral. Měl jsem schopnost se do nich úplně ponořit. A nejen do kamenů, seděl jsem třeba u potoka několik hodin bez hnutí a jen jsem to do sebe nasával. To samé platilo i pro kameny, když mi přišly do ruky. Tohle byla pro mě úplně přirozená věc, byl jsem schopný se do kamenů jakoby potápět, nořit se do jejich vnitřního prostoru. Tenkrát jsem o tom ani nepřemýšlel. Dospělý člověk se ale snaží své pocity verbalizovat, takže dnes bych to popsal tak, že jsem byl schopen splynout s energií toho minerálu, kamene, který je nosičem informací. Postupem let jsem tyhle schopnosti vytěsnil, ale ta vášeň ke kamenům mi zůstala. Mluvil jsem o svých vizích a jedna z prvních se týkala kamení. Měl jsem tenkrát jeden kámen v kapse, protože u sebe pořád nějaké nosím, a během meditace jsem se dostal do zvláštního prostoru, kde panovalo neobvyklé napětí, nikoliv nepříjemné. Nedokázal jsem se zorientovat, až jsem najednou zjistil, že jsem uvnitř toho krystalu. Že to, co se mi dělo v dětství, se mi vrátilo a s ještě větší silou. A zároveň s tím ke mně začaly přicházet informace o povaze energií kamenů. Vždycky tam lze najít analogii mezi aspekty vesmíru, duše a povahou energie těch krystalů. K tomu se mi začaly pojit i přímo vize designů těch šperků. Tak jsem si koupil nářadí a začal jsem se sám učit.


Kolik šperků jsi už udělal?
Moc ne, maximálně dvacet.

Vždycky to je šperk pro konkrétního člověka nebo vyrábíš do šuplíku?
Úplně výjimečně do šuplíku, většinou je to pro někoho konkrétního.

Doufám, že se od tebe dočkám slíbených náušnic.
Neboj se, už je mám v hlavě. Teď je ale přednější zahrada.

Takže tě někdo osloví, že by od tebe chtěl šperk na míru?
Přesně tak, někdo si řekne o šperk a já tomu musím dát čas. U někoho vidím okamžitě, jak má šperk vypadat a jaký kámen v něm bude, ale většinou se to rodí postupně. Potřebuji se dostat trochu do toho člověka a než pochopím a rozluštím informaci, která ke mně od něho přijde, tak to chvíli trvá. Nejsem žádný jasnovidec.


Ty šperky jsou vytvořené tak, aby člověku, který je nosí, nějak prospívaly?
V první řadě se se šperkem musí cítit dobře. Neřeším úplně účinek toho šperku, není to jako lék na předpis. Je to spíš tak, že důvěřuji své vizi a šperk musí být v souladu se svým nositelem.  Zatím si nikdo nestěžoval, možná chvíli trvá, než si na šperk člověk zvykne, protože krystaly mají obvykle silné vyzařování a citlivá duše ho samozřejmě vnímá. Ale necítím se být léčitelem přes kameny, to určitě ne. Dobrý šperk by měl být jedním ze střípků prožívání štěstí, jak jsem o tom prve mluvil.


Dá se tvůj šperk brát trochu jako amulet?
Určitě ano, v podstatě jsou to takové talismany. Samozřejmě jdou udělat šperky, které nějakým způsobem zasáhnou do emocí člověka, do jeho energií, mohou uklidňovat nebo naopak povzbuzovat, přeprogramovávat zažité mentální vzorce. Existují třeba kameny, které nesou energii bytostí, které ve vyšších sférách prožívají nejvyšší štěstí a tak lze pomocí kamene působit i na nositele. Například růžový spinel.
Šperky mohou dokonce pomáhat jako talisman proti temným silám, duchům, které někoho trápí. Takových případů je dost.


A co rubín?
Rubín je poměrně přísný kámen, je to kámen králů, panovníků, dodá ti auru velkodušnosti, lidi ti rádi naslouchají, budou tě následovat. Nosí ho biskupové. Směje se.

Co mi povíš o obsidiánu?
Obsidián je silný ochranný kámen, používaný pro tento účel už od pravěku.


Já osobně nejvíc ze všech kamenů miluju jantar, možná proto, že to vlastně ani žádný kámen není.
Jantar je v podstatě zkamenělé sluneční světlo, je v něm energie Slunce.


Který kámen máš nejraději?
Já mám nejradši turmalíny, mají nejširší barevné spektrum ze všech drahých kamenů, od černé přes všechny barvy až po průzračnou bílou a každá ta barva nějak působí. Ve védské tradici je turmalín kámen boha Šivy, který má schopnost procházet celým vesmírem od nejvyšších nebes až po nejnižší pekla, je to šiva lingam, osa světa. A turmalín je vlastně analogie té osy. Jsou v něm všechny aspekty boha Šivy, což je velký sympaťák.

Martine, v co věříš, co je pro tebe útěchou?
Věřím v to, že všechno, co prožíváme, má nějaký smysl, že sice nejsme schopni dohlédnout všech konců toho, co se děje, ale že to má nějaký přesah a že to dobře dopadne. Věřím ve šťastné vyústění.

Poslední otázka, kterou ti chci položit, je už tradiční. Co bys chtěl předat svým dětem a vnukům, jak bys chtěl, aby na tebe vzpomínali?
Rád bych, aby se mi podařilo předat alespoň zlomek té vize tvořivého propojení, kterou jsem byl obdarován. A kdyby to třeba i pochopili, tak to by bylo vůbec parádní.

Díky, Martine za zajímavé povídání a ať se ti daří uskutečňovat svou vizi.