pátek 18. prosince 2015

VÍT KARAS

Vítek je režisér, setkali jsme se při natáčení pořadu Kouzelné bylinky. Je to příjemný, otevřený mladý muž a povídat si s ním byla radost. Pro mě osobně byl tenhle rozhovor jeden z nejlepších, které jsem udělala a to díky neokázalé lidskosti a upřímnosti.


Vítku, jak vlastně vzniká film?
V podstatě jsou dvě možnosti, jak to funguje. První možnost je taková, že se režisérovi něco líbí a jde za producentem. Nebo producentovi se něco líbí a najme si lidi, aby to udělali a režisér je jedním z nich. To jsou dva hlavní způsoby vzniku filmu. Ten první je takzvaný autorský film, kde je režisér zároveň scénáristou, což je u nás například Petr Zelenka. Ten druhý, producentský způsob, je velmi rozšířený už i v Čechách. Nezávislý producent film udělá pro kino nebo pro televizi, a nebo jde o produkci uvnitř instituce, například České televize, Novy, Primy. Televize má určité dramaturgické skupiny, které vede takzvaný kreativní producent. To je člověk, kterého zajímají určitá témata od dokumentu po hraný film, a ten si řekne, hele, já bych chtěl udělat něco s tímhle tématem. Nebo si přečte knížku a řekne - tohle je skvělá knížka, podle ní chci udělat film. Nebo řekne - teď se blíží výročí Karla IV, pojďme udělat projekt o Karlu IV. A v téhle chvíli začne buď producent hledat scénáristu, který mu to napíše, nebo osloví režiséra a společně s ním najdou scénáristu. Praxe je ovšem taková, že režisér se dostává na scénu většinou až ve chvíli, kdy je scénář hotový, což je mimochodem problematické. Producent si objedná s určitým záměrem scénář u scénáristy, scénárista napíše x verzí, dokud s tím producent není spokojen. A až poté se producent rozhlédne a řekne – tohle je látka, kterou bych chtěl, aby natočil tenhle nebo tenhle. Zavolá vybranému režisérovi, dá mu scénář k přečtení a čeká, co on na to. Režisér po přečtení scénáře buďto usoudí, že ho to vůbec nezajímá a točit to nechce, nebo souhlasí, ale má připomínky ke scénáři, což je nejtypičtější. Nikdy se mi nestalo, že bych vzal do ruky hotový scénář a natočil to tak, jak to je. To se neděje. Je to logické, scénárista má nějaký způsob vyprávění, ale režisér, který je jeho rovnocenným partnerem, má také svou představu. I když by měli scénáristé přemýšlet vizuálně, tak režisér stejně pak musí najít způsob, jak příběh uchopit, z jaké pozice ho vyprávět, jak kterou situaci popsat.
Když se domluví režisér s producentem a když se domluví režisér se scénáristou, že mu to může přeorat, tak si režisér se scénáristou sednou a udělají další verzi scénáře, respektive několik dalších verzí scénáře, dokud nejsou všichni tři spokojení.

Jak dlouho tenhle proces trvá?
Může to trvat pár měsíců nebo let. Problémem české kinematografie je spíš to, že v současné době producent velmi tlačí na to, aby byl film co nejrychleji hotový, proto vidíme takové množství zmetků a nedodělků. Scénář je v podstatě ještě mokrý z tiskárny a už se nese na plac a začíná se točit. To je hrozný průšvih. Před rokem 89 byli scénáristé zaměstnáváni třeba Barrandovem a byli placení za to, že přemýšleli. Dnes jsou scénáristé placeni za stránku. Dokud neodevzdají hotový scénář, nedostanou zaplaceno. Například Macourek byl placený za to, že chodil a přemýšlel a měsíc nebo dva měsíce nenapsal vůbec nic, ale chodil mu plat. A pak napsal něco dobrého, protože si to mohl rozmyslet, měl na to čas. Vývoj filmu je v Čechách strašlivě podceněný a neexistuje žádný pořádný způsob, jak ti uhradit čas, přitom je to ta nejdůležitější věc. Protože ten příběh je to nejdůležitější a mimochodem to stojí nejméně.


Na co dohlíží dramaturg?
Dramaturg je vzdělaný, zkušený člověk, který by měl být znalý rozkladu příběhu. Měl by přečíst scénář, na kterém nespolupracoval, z odstupu, jako první čtenář a usoudit, zda příběh funguje nebo nefunguje.

Třeba jestli tam nejsou faktické nebo historické chyby?
Ano, také, ale spíš jde o to, jestli příběh nudí nebo nenudí. Existují určité principy, jak se vypráví film, určité principy příběhu. Od starého Řecka se toho moc nezměnilo, říká se, že existuje v podstatě jen pět příběhů a všechno ostatní jsou variace. Když Sofoklés, Euripidés a další psali tragédie nebo komedie, podstatné v příběhu bylo, jak ke všemu dojde, protože to, co se stane, bylo známé, diváci znali všechny příběhy. A to je podstata. Existuje velmi málo původních příběhů a jde jen o to, jakým způsobem to vyprávíš, jak tu situaci postavíš, aby to bylo něčím zajímavý, aby si divák neřekl, ježiši, to je trapný, to už vím přesně, o čem to bude. Tohle dramaturg musí pohlídat. A říct, hele, tady to nefunguje, tady to nefunguje, zkus to udělat takhle a takhle.
Když máš tedy hotový scénář, pohybuješ se ve statisícových položkách. Zaplatit scénáristu, dramaturga, režiséra. Ale škrtat ve scénáři je úplně to nejlevnější vůbec, protože když máš scénu, kterou zaneseš do rozpočtu, tu scénu natočíš a teprve pak se rozhodne, že ta scéna je vlastně úplně blbá, tak škrtáš milióny, respektive zrušil jsi investici, která byla úplně zbytečná. V ideálním světě by to mělo být tak, že se nic blbýho nenatočí. Ale spousta českých „producentů“ chce všechno honem honem a pak jsou z toho opravdu šílené zmetky, lidi přestávají chodit do kina a producenti prodělávají. Naše kinematografie je v Evropě zcela ojedinělá, protože spolu s Francouzi a možná Němci jsme jedni z mála národů v Evropě, který nejvíc chodí do kin na své domácí filmy a až potom jsou ty americké blockbustery. To se ale začíná vytrácet, protože filmaři za těch pětadvacet let lidi tak strašně otrávili, že už na to nikdo nechce chodit. Obzvlášť když lístek stojí sto šedesát korun.

Myslíš, že je to jen chyba producentů? Myslíš si, že nejsou třeba horší herci?
Ne, herec může hrát jenom to, co mu nabízí scénář. Teď jsem se koukal na rozhovor s Christophem Waltzem, což je rakouský herec, který tři roky po sobě dostal dva Oskary za vedlejší roli. Ptali se ho, jak se liší špatný a dobrý herec.

Počkej, neříkej mi, že nepoznáš rozdíl mezi špatným a dobrým hercem.
Viděl jsem takového herce, jako je Josef Abrhám, hrát v jednom televizním filmu České televize, byla to nějaká detektivka. Ten byl tak špatný, že se mi dělalo zle od žaludku a říkal jsem si, to je strašný! Kdybych nevěděl, že je to Josef Abrhám a čeho je Josef Abrhám schopný a viděl ho poprvé v životě v téhle inscenaci, tak si řeknu, co je tohle sakra za šmíráka? Samozřejmě jsou herci více talentovaní a herci méně talentovaní. Ale když točíš něco tak hrůzostrašného jako je Ordinace v růžové zahradě a všechny tyhle seriály, nejdeš na první dobrou, ale na první špatnou. Herec jede, myslí si, že je to zkouška a oni mu řeknou: dobrý, to už máme natočený, jdeme dál. Pak je jasné, že to dopadá takhle šíleným způsobem. To je totální degradace řemesla. Dokud to lidem nebude vadit, jakože jim to očividně nevadí, tak se s tím nic dělat nebude. Když to těm lidem stačí, proč by se mělo investovat víc peněz. Proč by to dělali? To je šílenost naší doby.




To se ale netýká jen filmu. My jsme lidi, co ty šmejdy kupují.
Netýká, všichni chtějí ušetřit. Dokud to budeme kupovat, proč by to dělali jinak? To platí obecně.

Ale tys natočil taky seriál. Je to seriál z módního časopisu a jmenuje se Dokonalý svět. V čem myslíš, že je lepší než Ordinace nebo Ulice?
Bylo ho jen šestnáct dílů.

Já jsem neviděla ani jediný díl, omlouvám se.
To nevadí. Myslím, že to je zpracované rozhodně lépe a to z několika úhlů pohledu. Především scénáře, na kterých se pracovalo dva roky. Jsou velmi ironické, jsou vůči tomu prostředí velmi kritické.

Aha, takže to není na vážno?
To byl komediální seriál, který se na celé prostředí módního průmyslu díval s velkou nadsázkou.

A pochopili to diváci?
A to je právě ta věc. Televize Nova, pro kterou to bylo dělané, neměla od začátku jasno. Ano, děláme seriál, na který se nám budou koukat úplně všichni lidi. Pak najednou – ne, počkejte, vždyť my děláme seriál, na který se bude koukat vyhraněná skupina lidí. A když se to zase hodilo, tak to už nebyla vyhraněná skupina diváků, ale začalo se říkat – tohle traktorista nepochopí. Jak se to hodilo, tak se to prostě říkalo. Když se seriál pak vysílal, najednou se zjistilo, že se na něj lidi nedívají jako na Ordinaci v růžové zahradě. No pochopitelně, protože strašná spousta lidí vůbec nepochopila, že to je humor. Lidi, kteří se dívají na TV Nova a dělají ty dva miliony lidí, kteří se koukají na Ordinaci, to nejsou ti lidé, pro které to bylo dělané. Stalo se, že se na to koukalo 900 tisíc lidí.

To je málo?
Strašně málo. Na to, jaká to byla obrovská investice. Byl to skutečně velmi exkluzivní seriál. Jeden díl Ordinace v růžové zahradě se natočí za jediný den. Nebo dokonce dva díly za den. My měli deset natáčecích dnů na jeden díl. Za dvanáct hodin jsme mohli natočit pět minut. Když máš za den natočit něco, co má půl hodiny a máš na to dvanáct hodin, tak si spočítej, kolik za hodinu musíš natočit čistého materiálu, to je neuvěřitelný nepoměr. Mohli jsme to vyrábět jako seriál, který byl dělaný postaru, klasickým, poctivým způsobem, kdy se zkoušelo, měnily se kamery a všechno se tam vymýšlelo a byl čas na to, aby herci řekli hele, pojď, uděláme to jinak a tak dále. V tomto směru to zcela jistě byl seriál, který byl úplně jiného typu. A mimochodem, jenom taková glosa. Dodneška se mi stává, že se potkám s někým, kdo je tu vysoký manažer nějaké banky, tu vysokoškolský profesor, tu ředitelka galerie a přijde řeč na tenhle seriál. Říkají mi: jediný český seriál, na který jsme se kdy koukali, byl Dokonalý svět. A v ten moment je jasné, že lidem, pro které byl seriál natočený, se to líbilo a ti jej mají dodneška velmi oblíbený a pouští si ho doma.

Jak je ten seriál starý?
Asi pět let. Scénáristka, co to psala, mi říkala historku, která byla velmi zajímavá. Je to žena, která u nás rozjížděla Elle, Marianne, a všechno to jsou situace, které sama zažila, psala o něčem, co znala. Navíc s neuvěřitelným humorem a nadhledem. A lidi z toho prostředí dodnes jednotlivé postavy poznávají. Když tedy sháněla finance na nový časopis, přišla za investorem, který byl kamenný až do chvíle, kdy došlo na to, že napsala scénář Dokonalého světa. V ten moment ho měla. Neexistuje žádné zboží, které prodáš všem lidem.

A s tímhle seriálem to bylo jak? To za tebou přišel producent?
To bylo tak. Vyšel jsem ze školy a Dušan Klein, který mě učil, mě doporučil v televizi Nova a takhle jsem byl najatý na úplně jiný seriál, který se potom zaplaťpánbůh nedělal. Místo něj jsem se dostal k Dokonalému světu. Musím říct, že to od nich byl dost troufalý čin, protože jsem byl debutant. Měl jsem natočeno pár školních filmů, které sice vyhrály někde nějaké mezinárodní ceny, ale neměl jsem dostatek zkušeností. Docházelo i k takovým situacím, kdy si šéf pozval producentku a ptal se jí, zda to zvládnu. Producentka mě vždycky podržela. Mimochodem, když se ptali Terryho Gilliama, což je režisér Monty Pythonů a udělal filmy jako třeba Strach a hnus v Las Vegas, Král rybář nebo Život Briana, co bylo nejtěžší, tak říkal, že začátek. To je to nejtěžší, prosadit se. O téhle branži se říká takový vtip: ano, my chceme někoho nového, ale nechceme být první. Takže běháš neustále dokolečka jako myš v kolotoči, dokud se někde neotevřou dvířka a někdo ti nedá šanci. Ale pak to nesmíš pokazit, protože tady se druhé šance nedávají.




Vítku, tys hrál v Kameňáku, to jsem si o tobě přečetla, máš pro to nějaké vysvětlení?
Směje se. Já jsem nikdy v životě nechtěl být hercem, ale přitom celý život nějakým způsobem hraju. Od dob, kdy jsme každé léto se sestrami blbli a připravovali si představení.

Ty jsi z trojčat, viď?
Ano, z trojčat. Chodil jsem na střední pedagogickou školu v Karlových Varech a na soutěži středních škol v uměleckém přednesu jsem vyhrál tady u vás v Nové Pace první cenu. Vždycky jsem přednášel a dělal divadlo z jednoduchého důvodu, protože jsem neměl kameru. Jeden můj učitel mi jednou řekl, že bych neměl dělat režiséra, ale herce a já v té své bohorovnosti jsem si řekl, že si dám kromě přihlášky na FAMU i přihlášku na DAMU, vždyť je to jedno. Herce může dělat každý. A pak se stalo, že na FAMU mě nevzali a na DAMU ano.  Měli jsme pana Mrkvičku a paní Tvrzníkovou, což je manželka Martina Štěpánka a hned na první schůzce jsem paní Tvrzníkové říkal, že herce dělat nikdy nechci, že jsem tu jen proto, abych zjistil, jaké to je z druhé strany, protože chci být režisér. A jestli tady někomu zabírám místo, tak si to pojďme říct hned. Ubezpečuji vás, že to budu dělat všechno poctivě a pořádně, ale herce dělat nebudu. A ona řekla, jasně, beru to, koneckonců my jsme tady od toho, abychom poznali, co pro koho je. Vystudoval jsem herectví na DAMU s tím, že ve třeťáku jsem dělal znovu přijímačky na FAMU a ve čtvrťáku jsem souběžně nastoupil na režii. Hrál jsem absolventské představení v Disku a zároveň jsem byl v prváku na FAMU. Musím říct, že mít předtím vystudované herectví bylo strašně důležité, herecká zkušenost je pro režiséra neocenitelná.

V čem je to důležité?
Mít vlastní zkušenost s tím, že jsi to ty, kdo jde s kůží na trh. Herec je jedno z nejméně svobodných povolání na světě, protože herec musí vždycky dělat jenom to, co mu řeknou. Je závislý na tom, jestli mu někdo zavolá nebo nezavolá, do čeho ho obléknou, s kým se má líbat, jak to má dělat.

Jsi tedy shovívavější vůči hercům?
Jasně, mám je radši. Ale na druhou stranu, když mi herec řekne, že to nejde zahrát, tak ho velmi rychle dokážu přesvědčit o tom, že to jde. Také proto, že mám zkušenost práce s velkými herci, kteří nás učili. Můj postoj k hercům je i díky tomu jiný, vím, že to nejsou blazeované persony na podstavci, se kterými se musí jednat jistým způsobem.


Žádní herci se nechovají takhle? Třeba v Hollywoodu?
Já mám několik kamarádů, kteří dělají na zahraničních zakázkách od kostymérek, přes maskérky až po zvukaře. To jsou všechno lidi, kteří s těmi herci pracují. Ty největší hvězdy jsou prý ti nejnormálnější lidé, kteří nemají žádné manýry. Ale pak jsou hvězdičky na vzestupu, které jsou příšerné. Hysterické herečky, ty jsou všude. A moje vlastní zkušenost z Čech je podobná, ty skutečně zavedené hvězdy jsou úplně nejskromnější a nejpohodovější lidé pro spolupráci. Pracoval jsem s Janou Hlaváčovou, Jurajem Kukurou, ti byli vždy nejlépe připravení a nejméně si stěžovali. Souvisí to ale s něčím, co velice postrádám v naší společnosti komplexně a to je prostě slušnost. Jedna z věcí, která mi v dnešní době strašně vadí, je hrubost. Šílená hrubost, od způsobu vyjadřování, kdy jedeš v autobusu nebo metru a tam mladé holky mluví tak, že se rosím, přes sprostotu mezi lidmi, jak se k sobě chovají, až po absenci slušnosti v hereckém řemesle, kde ty lidi nikdo nevychoval. Chybí tu generace lidí, která by vychovala další generaci k tomu, co znamená pokora, co znamená řemeslo. Že dobré řemeslo neznamená jenom se rozmluvit, že řemeslo je třeba i o tom, že když mám na sobě kostým, tak si v něm prostě nemohu lehnout. Protože potom je ten kostým zmuchlaný a zdržuji úplně všechny. Když se má začít točit a všechno je nazkoušené, režisér si najednou všimne: prosím tě, vždyť on má úplně zmuchlaný kostým! To nemůžeme točit. Tak se to celé musí zastavit, herec se musí svléknout, kostymérka musí kostým vyžehlit. A to je všechno čas navíc, který teče a teče. Nejdražší na filmu je natáčecí čas. Tohle já opravdu postrádám.


Ty jsi natočil pohádku Micimutr, co je to za název a kdo ho vymyslel?
Je to zvláštní název, viď? To vymysleli v České televizi, původně to ovšem napsala autorka námětu a existovala ještě druhá verze názvu, který zněl Kočičajda. Nakonec v televizi rozhodli, že to bude Micimutr, originální a snadno zapamatovatelný název. Výsledek je ten, že tu pohádku všichni znají, ale nikdo ji nepojmenuje správně, říkají jí Micimutra a podobně.


Micimutr tam hrála Libuše Šafránková?
Ano, to bylo mimochodem také skvělé setkání. Oslovil jsem ji ve chvíli, kdy byla po těžké nemoci a znovu se chystala do práce a řekl jsem jí: paní Šafránková, já mám tady pro vás roli, ale je tam trochu problém v tom, že vy tam nesmíte být krásná. Ona spráskla ruce a řekla: jéžišmarjá, na tohle já čekám pětadvacet let! Ve filmu leze v kostýmu po zemi a byla jak malá holka, úplně blažená z toho, že nemusí být TA Libuška Šafránková, jak ji všichni znají a všichni říkají: panečku, ona je pořád tak krásná! A ji to vlastně strašně štve. Ona vlastně nechce být pořád krásná, pro ni je to svazující škatulka, kdy nechce zklamat lidi, aby neříkali: ježišmarja, co se jí to stalo? No nic se jí nestalo! Je jí šedesát.






Ty vybíráš herce?
Nedělám to sám, jsou další lidé, kteří do toho mluví. Scénárista a především producent. Musí jít vždy o domluvu. Třeba u Dokonalého světa jsem kšeftoval s herci. Říkal jsem: jasně, obsadíme tohohle, ale zároveň chci i tohohle.

Tys natočil také sci-fi film Běžci, už se to vysílalo?
To je taková moje bolest, tenhle film. Je to od začátku trochu nechtěný projekt. Kdysi dávno Česká televize udělala soutěž pro nejlepší scénář od neprofesionálního autora. Vybrali postkatastrofické sci-fi, ale scénář byl v podstatě kompilát všech sci-fi filmů, které jsem kdy viděl. Říkal jsem jim: když chcete sci-fi, což je super, proč nenajmete někoho, kdo to umí napsat? No protože to by tady nikdy v životě neprošlo! Tohle je jediná možnost, jak do televize nějaké sci-fi dostat. Já na to: aha, dobře, ale je vám jasné, že se to musí celé přepsat? Takže se to celé přepisovalo, až tam z původního scénáře zbylo asi deset procent, které tam ale bezpodmínečně musely zůstat, aby to byl stále onen koupený scénář. Jenže těch deset procent ten scénář stahovalo dolů. Navíc to muselo být hotové strašně rychle, protože peníze byly uvolněné jen do konce roku. To bylo naposledy, kdy jsem přepisoval nějaký scénář sám. Musel jsem ho za měsíc přepsat, za další měsíc připravit a za další měsíc natočit, aby se to stačilo do konce roku utratit. Na to, jak málo času jsme měli, byl výsledek nadstandardní. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Televize, která si ten film objednala a celý zaplatila, ho najednou vůbec nechtěla odvysílat.

Z jakého důvodu?
Nevěděli, kam ho v programovém schématu zařadit. Není to komedie, není to detektivka.

Tak přece se to může pustit večer jako film, v čem je problém?
No to je přesně ono. Rozumíš, oni si objednali a vyrobili pořad, který stál prachy a o kterém zjistili až po tom, co byl vyrobený, že ho nejsou ochotni pustit, protože pro něj nemají žádné okno a žádnou cílovou skupinu.

Tyhle věci jsou úplně mimo mé znalosti, jak to myslíš, cílovou skupinu? Tak na to budou koukat lidi, kteří si večer v osm nebo v deset zapínají film v televizi.
A v té chvíli se začali bát o sledovanost.

No tak jeden večer budou koukat lidi méně, to snad tak nevadí.
No právě! Vždyť o nic nejde. Ale je to jejich hra.

Já si myslím, že by na to lidi i koukali.
Jednou to měli dávat od osmi, ale zemřela scénáristka Fan Vavřincová, tak místo toho šel první díl Takové normální rodinky, kterou napsala ona. Tak to pustili v půl jedenácté večer.






Takže už to odvysílali?
Ano, odvysílali. Kdyby to chtěl někdo vidět, najde to na Uložto. Není to ani na webu České televize. 

Ty jsi na ten film pyšný nebo ne?
Já mám ten film rád. Jsem pyšný na to, co se nám podařilo zvládnout v těch šílených možnostech, které jsme dostali, ale kdyby ses mě zeptala, jestli jsem s ním spokojený, tak já nejsem spokojený s žádným ze svých filmů. V každém filmu mám rád určité scény, obrazy nebo záběry, nějaké situace, ale neexistuje jediný film, který jsem natočil a jako celek byl by můj od začátku do konce přesně tak, jak jsem ho chtěl mít. A myslím si, že se to nestane nikdy nikomu. Když dokončíš třeba obraz, také je to pro tebe proces.

Tak mě napadá, jestli se vůbec někdy stalo, že jsi udělal autorský film, který by byl natočený tak, jak jsi chtěl.
To se mi stalo naposledy na FAMU, ale stálo mě to v podstatě studium na FAMU. Do prváku mě přijímali lidi, kteří byli později vyhozeni novým děkanem, který přišel, když jsem byl ve druhém ročníku. Začali nás učit noví kluci jako je Saša Gedeon, Marek Bouda, Bohdan Sláma, Pavel Marek, Petr Marek a my jsme si vůbec nesedli. Nelíbila se mi koncepce, respektive nekoncepce nového vedení a otevřeně jsem to kritizoval. Všichni moji kolegové na FAMU brblali na pivu, a když jsme přišli na katedru, tak jediný, kdo mluvil, jsem byl já. Stala se ze mě persona non grata a po ukončení třetího ročníku jsem nebyl přijat do magisterského studia. Nechali mě udělat bakaláře, ale „nebudeme dál pokračovat, pane Karasi“. Film Malý svět, který jsem natočil a se kterým jsem měl obrovské problémy, byl sci-fi horor s Vladimírem Dlouhým, vyhrál FAMUFest, kde je nezávislá porota mimo FAMU. Dostali jsme cenu za nejlepší střih, kameru, režii a cenu diváků za nejlepší film. A mě vyhodili pro nedostatek talentu. Ten film byl ještě uveden na mezinárodním filmovém festivalu studentských filmů z celé Evropy Fresh Film Fest v Karlových Varech. Tam jsme dostali cenu za nejlepší československý film.

To je krásné zadostiučinění. Mělo to nějakou dohru na FAMU?
Nemělo to žádnou dohru. Byla to bouře ve sklenici vody, přesně, jak to v Čechách bývá.

Dá se ten film někde vidět?
Já sám mám ten film ve velmi špatné kvalitě, je jedenáct let starý a tenkrát ještě nebyla žádná digitální média. Je točený na pětatřicítku. Musím ten film najít, zjistit, kdo ho má a nechat si udělat vlastní přepis, ať ten film mám.

Pustíš ho pak do světa?
Asi ho pustím na Youtube. To je jediná možnost, jak dnes můžeš zařídit, aby film vidělo co nejvíc lidí.

O čem ten film je?
Je o tom, že došlo k vyhlazení celého lidstva a v rozvalinách jakéhosi města žije v podzemí muž, který se skrývá a utíká před bytostmi, se kterými se zároveň snaží komunikovat a nalézt s nimi harmonii, mír. Pointu ti říkat nemůžu, protože říkat ti pointu u dvacetiminutového filmu fakt nemá cenu.

Tak já si počkám.
To bylo naposledy, kdy jsem takovou svobodu měl. I když mě to něco stálo, neměnil bych. Stál jsem tenkrát před rozhodnutím, jestli budu točit filmy tak jak chci já s tím, že v nich udělám svoje chyby, ale budu těm chybám rozumět, protože jsou moje a vím, proč jsem je udělal. A budu vědět, že příště se jim vyhnu. Nebo půjdu po srsti a budu dělat chyby, budu vědět už předem, že bych to nikdy v životě takhle nedělal, ale dostuduju školu. Mám bohužel takovýhle problém celý život.


Takže to byl poslední film, který jsi natočil beze zbytku podle sebe. Jsi spokojený s tím, co děláš teď? Vnitřně spokojený?
Nejsem. Mohu ale říci, že mě to obrovsky osobně posunulo a rozvinulo. Díky pořadu Kouzelné bylinky jsem poznal spoustu zajímavých lidí, dozvěděl jsem se spoustu věcí, ke kterým bych se jinak normálně nedostal. Jsem mimochodem velmi definovaný mou rodinou, můj dědeček byl chirurg, strýc je chirurg, maminka je internistka, takže u nás bylinky rozhodně nefrčí. Otevřelo mi to dveře, které jsou pro můj osobní život velmi zásadní. Pár dokumentů jsem natočil, ač nejsem dokumentarista a vždycky jsem se díky nim dostal k opravdu zajímavým lidem a do zajímavých míst. Když byl kardinál Duka první rok ve své funkci, tak jsem s ním ten jeho první rok sledoval. Dostal jsem se třeba na leteckou základnu do Čáslavi, nebo jsem se dostal, což je úplně nejkrásnější zážitek, do krypty a do kaple ve Svatém Vítu, kde jsou uloženy korunovační klenoty a ostatky českých světců. Byl jsem tam sám s kardinálem a s kameramanem. To jsou nádherné chvíle, které ti hraný film nedá, protože hraný film je vždycky jen o tom, co ty vymyslíš a připravíš. Dramatická tvorba je pro režiséra lákavá proto, že on je bůh, který ví všechno a je v klidu, protože on rozhoduje o tom, co se stane. Jakmile z toho vystoupí, je náhle ve světě, který s ním smýká a on neví, co se s ním stane za týden. Je jasné, že mě jako člověka, který chce vyprávět příběhy, chce dělat hrané filmy, dokument neuspokojuje. Já se toho vůbec nezříkám, naopak, to, co dělám, má smysl jak pro mě osobně, tak pro lidi obecně. Ale z důvodu, pro který jsem vždycky chtěl dělat hraný film, mě to uspokojit nemůže.


Máš nějaké režisérské vzory?
Mám jich víc, ale asi největším vzorem je Steven Spielberg.

Takže hrané trikové velkofilmy?
No asi ano. U nás se mi strašně líbí Jindřich Polák, který natočil třeba seriál Návštěvníci, Chobotničky z druhého patra, filmy s Panem Tau, Lucie postrach ulice, ale i Nebeské jezdce, Smrt v sedle  a další. To je člověk, který dělal výborné filmy a měl je bezvadně zmáknuté. Byly to filmy, které od nás kupovali i Němci a koukly se do celého světa.

Myslíš si, že dnes máte jako tvůrci, režiséři a scénáristé, ztíženou pozici oproti režisérům v minulosti?
Ano, stěžuji si, také brblám, ale na druhou stranu se vždycky zastavím a řeknu si, hele, prostě máš jenom tu dobu, kterou máš. A každý ten tvůrce měl jen tu dobu, kterou měl. Když přijedu do Florencie a dívám se na dóm Santa Maria del Fiore, vzpomenu si, že Brunelleschi pracoval na projektu kupole snad pětadvacet nebo třicet let. Oni ho nejdříve vybrali, pak se na něj ostatní architekti vrhli, totálně to rozcupovali, takže se to začalo dělat jinak a nakonec přišli na to, že to nejde jinak a vrátili se zpět k jeho projektu. To samé Leonardo, Michelangelo a takhle bychom mohli jít celými dějinami kultury. Každý tvůrce měl nějakého démona, se kterým musel svádět boj. A ten démon se dnes jmenuje peníze. Před revolucí to byla ideologie, diktatura myšlenky, dnes je to diktatura zisku. Ale v podstatě je to opět diktatura myšlenky, protože diktatura peněz znamená tohle: to přece nebudeme točit, protože to stojí strašné peníze a lidi na to nebudou chodit.

Platí to i pro knížky. Dřív vycházely překrásné knížky pro děti se zajímavými ilustracemi, které by dnes absolutně neprošly, jsou málo barevné, málo veselé, neprodejné.
Ale to je o kompetenci těch lidí, kteří sedí na určujících místech. V televizi Nova ti řeknou: naší největší devizou je, že tomu vlastně nerozumíme, jsme jako každý normální divák a plácají se po ramenou a říkají, a proto jsme pašáci a proto jsme na těchhle místech. Mimochodem, už to není jen na té Nově. Co z toho může vylézat? Měřítkem věcí je „mně líbí/nelíbí“. Ale jsem vzdělaný? Dnes všichni adorují Stevea Jobse, který vymyslel Apple a přitom Steve Jobs byl ten, který říkal: lidi vůbec nevědí, co chtějí, my jim to musíme říct! Takže tohle je výsledkem naší doby. Navíc to dělají instituce, které mají miliardové rozpočty na to, aby s tím něco udělaly. Když se člověk podívá do zahraničí...

Tam je to lepší?
Jistě, teď je třeba ve Státech nebo v Británii obrovský boom televizí. Americký studiový systém se dostal do totální krize, protože se přestaly dělat středněnákladové filmy. Buď se dělají filmy, které jsou velmi levné, stojí třeba milion dolarů anebo se dělají filmy, které stojí dvě stě milionů dolarů. Ale už se vůbec nedělají filmy za pětatřicet, osmdesát milionů dolarů. Je jasné, když někdo chce udělat blockbuster za dvě stě milionů...

Co to je blockbuster?
To je výraz, který pochází od Stevena Spielberga, kdy se vůbec poprvé v dějinách stalo to, že na jeho film Čelisti stáli lidi ve frontě tak dlouhé, že sahala přes celý blok až za roh.

Takže trhák.
Ano, trhák. Velká studia už nechtějí investovat do něčeho, co jim s jistotou nepřinese peníze. Jsou to manažeři, ne kreativci. Takže neustále recyklují jedno a to samé téma filmů ze sedmdesátých, osmdesátých. devadesátých let a točí remaky toho, co už bylo natočené stokrát.

A jak to souvisí s televizemi?
Stalo se to, že televize jako je HBO, Netflix, BBC se najednou rozhodly, že začnou vyrábět televizní filmy a seriály a budou do nich sypat stejné peníze, jako kdyby to byl film. V tu ránu se významně zvedla úroveň provedení a televizní filmy vypadají úplně jako filmy do kin a mají mnohem větší dopad, protože na televizi kouká daleko víc lidí než lidí, kteří chodí do kina. Tím pádem oni svůj produkt prodají více lidem na celém světě a mají tudíž také větší zisk a více možností investovat do dalších projektů.

A u nás?
U nás chybí projekty, které by byly schopné prolomit hranice, to znamená projekty, které by zajímaly i někoho jiného než Čechy. Nejen ohledně myšlenky, ale i provedením. Protože můžeš mít bezvadný nápad, ale když exekutivu neprovedeš tak, aby měl někdo v zahraničí vůbec chuť se na to koukat, tak je to o ničem. I když musím říct, že existuje několik vlaštovek, které se České televizi nebo i Nově povedly, že se například prodaly scénáře. Problém nespočívá v malém regionu, například existuje švédsko-dánský televizní detektivní seriál, který se jmenuje Most a který je velice úspěšný a prorazil do celého světa. Je to chytře vymyšlená detektivka a už je natočená asi třetí série. Tady chybí někdo, kdo si přečte námět a řekne ano, tohle je skvělý nápad a já ho protlačím. Bude to stát strašné prachy, ale bude to mít takový úspěch, že se to vrátí.

Jaký máš jako autor názor na filmy typu Kameňák? Pro mě osobně je to nekoukatelné.
Já budu otevřený, pro mě osobně je to strašně těžké z jednoho důvodu:  Zdeněk Troška je člověk, díky němuž já dělám film. Ten mlýn, ve kterém straší kostelník a velký černý pes...

Počkej, počkej, ještě jednou, nevím, o co jde.
Slunce, seno, erotika se odehrává ve mlýně, který postavil můj pradědeček. A Zdeněk se tam chodil odmalička koupat. Zná mě od narození. A když jsem v deseti letech řekl, že chci být režisér, tak byl jeden z mála lidí, který mi neřekl „zatleskej si“, ale řekl jasně, dobře, tak na tom budeme pracovat. A každé léto mě s sebou bral na své natáčení a dal mi obrovskou soukromou univerzitu. Je to člověk nesmírně vzdělaný.

To jsem slyšela.
Nesmírně vzdělaný. Má obrovský přehled o hudbě, o výtvarném umění, o historii, o literatuře. Když přijdeš k němu domů, vidíš, žije v obytné knihovně.

Proč ale točí tak strašné filmy?
Protože je to zároveň kluk z vesnice. On takový prostě je. Zdeněk je člověk, který vystudoval francouzské lyceum, mluví plynně francouzsky, ale zároveň je to prostý kluk ze vsi.

Ale přece být z vesnice neznamená být hloupý, a jeho filmy jsou hloupé. Jak si to vysvětluješ?
To je otázka, kterou jsem řešil. Je to proto, že Zdeněk tohle dělá jako kalkul? Podle mého názoru to ale nedělá jako kalkul. On prostě je tím i tím.

To je tedy opravdu hodně zvláštní.
Je to zvláštní, ale prostě to tak je.

Podle mého názoru lze vytvořit prostou, lidovou zábavu, která není trapná. Třeba Homolkovi, Louis de Funès nebo Asterix a Kleopatra. A není to takové, že se tomu ani nemůžeš smát. Ani děti se tomu nesmějí.
Ale je spousta lidí, kteří se tomu smějí. Ty filmy vydělaly strašné prachy v kinech a patří k největším hitům televize Nova, ať je pustí kdykoliv.

Já to považuju za vylhaná čísla. Směju se
No nejsou to vylhaná čísla. To nejsou čísla, která si dá dohromady televize Nova, to je objektivní měření. Podívej se, to je takhle, já si myslím, že my podléháme mýtu, že většina společnosti jsou přemýšliví, inteligentní lidé. Tak to prostě není. Mimochodem je to tak už od dob starého Říma.

Točily se i dřív takhle hloupé filmy? Když jsem byla malá, nepamatuji se na nic takového.
Také se dělaly blbé, pitomé filmy. Budovatelské filmy v padesátých letech. Bylo to blbé jinak, ale bylo to strašně blbé.

Ale nemělo to takový úspěch.
No, to je pravda. Existovala tady určitá omezení, na rozhodujících postech seděli lidé, kteří, přestože to bylo za tuhé diktatury, měli nějaké vzdělání, měli nějakou úroveň a nebyli tlačeni diktátem peněz.

Tak kdo za to může, že se vysílá Kameňák? Může za to Troška, který to natočil, mohou za to diváci, kteří to chtějí, mohou za to lidi, kteří o tom rozhodují?
Kdyby Zdeněk mohl točit to, co on opravdu chce točit, tak bude točit Pucciniho, bude točit jednu operu za druhou. Nebo bude točit romány z devatenáctého století.

Proč to teda nedělá?
Protože mu na to nikdo nedá peníze.


Ale vždyť i komedie se dá natočit dobře a chytře.
Jak vzniklo Slunce, seno? Byla nějaká schůze na Barrandově, na které se řešila jakási italská komedie. Zdeněk se rozčiloval, proč se nakupují takhle hloupé komedie, utrácí se za to šílené peníze, když si to můžeme natočit sami. A oni mu řekli, když jsi tak chytrý, tak to udělej. No a on to udělal. A pak za ním začali chodit lidi a říkali mu, aby natočil zase něco jako Slunce, seno a tak pořád dokola. On Zdeněk chce točit, on to miluje. Tak má sedět doma? Ale natočil třeba i pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci, což je pro mě jeden z vrcholů české pohádkové tvorby. To je opravdu krásný film. Když se kdykoliv podívám na Slunce, seno, jahody a Slunce, seno a pár facek, tak mohu říci, že se mi tyhle dva filmy líbí.

A Kameňák?
Kameňák je něco, na co nejsem ochoten se dívat. Paradoxně také proto, že jsem v tom sám hrál. Ale to je takhle: představ si, že ti zavolá tvůj kamarád a říká – hele, Víťo, vypadl mi jeden herec, nemohl bys mi to, prosím, přijet zítra zahrát? Je to člověk, kterému vděčíš za všechno. Co máš udělat? Máš říct ne, vykašlu se na tebe?

A on to ví, že se ti ten film nelíbí?
My se o těchhle věcech nebavíme, ale myslím si, že jemu je to zcela jasné.

Takže by se nezlobil, kdyby se to dozvěděl?
My se máme strašně rádi a já ho žádným způsobem nechci poškodit nebo ho urazit. Když se mě zeptáš ty stejně, jako kdyby se mě zeptal on, tak řeknu Zdeňku, promiň, ale nelíbí se mi to. Ale to vůbec neznamená, že toho člověka osobně nemám rád a neznamená to, že mu nevděčím za spoustu věcí. Na druhou stranu, existují názory, ve kterých nejsem schopen se s ním ztotožnit. Jak na dění ve společnosti, tak na kinematografii. To je ale podle mého názoru normální, protože žádný člověk nezůstává stejný a každý se vyvíjí a koneckonců případ učedníka a mistra, který jde každý zcela jiným směrem, je úplně přirozená, normální věc.


Jak se vyrovnáváš s kritikou?
Strašně těžce. Vždycky si říkám, že to nebudu číst, ale pak si to stejně přečtu. Nejlépe to snad bylo definované ve filmu Ratatouille, což je animovaný film, který jsem překládal a dělal úpravu a režii českého znění. Tam je úžasný monolog na téma kritik. Říká se tam, že lidi nám zároveň se svým dílem předkládají kus svého života. Když dělám nějakou věc, tak ji dělám celým srdcem, je to jedno, jestli jsou to Kouzelné bylinky nebo jestli je to pohádka. Když už na tom začnu dělat, když se pro tu věc rozhodnu, tak do toho jdu naplno se vším, co umím, se vším, co mám, se vším, co znám. Pak vyjde kritika od někoho, kdo to takhle vezme a z jedné vody načisto to šmahem setře. Což je v době internetu a všech těch haterů velmi snadné. Lidi jsou jak urvaní ze řetězu. Samozřejmě že mě to úplně fyzicky bolí! Zvlášť když vím, že je to nespravedlnost, že je to úplná krávovina. Ale co s tím můžeš dělat? Můžeš si říct ano, jsou lidi, kterým se to líbí, a být za ně rád. Někdy se stane věc, která mi vždycky udělá velkou radost. Natočil jsem dvě pohádky pro Českou televizi – Micimutr a O pokladech, které každý rok běží v televizi třikrát nebo čtyřikrát do roka. Televize by to nemusela opakovat, kdyby nechtěla. Co se nějakým způsobem povedlo, tak to prostě přežije i se všemi výhradami, které k tomu lidi mají v době vzniku. Že to zůstane dvacet let. Nebo třicet let. Pak to zmizí. Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo Pyšná princezna jsou obrovské stálice a už také končí, protože už se na ně nikdo nekouká. Generace lidí, která s nimi vyrůstala, už je nechce vidět. Začínají vstupovat do popředí pohádky osmdesátých let. S čerty nejsou žerty a podobně. Až čas ukáže, co zůstane a co ne. Je otázkou, jestli je to měřítko kvality, třeba se za padesát let bude pořád promítat Slunce, seno a pár facek a lidi budou říkat, jak je to úžasné. To se dostáváme k otázce nízkého a vysokého umění. Existuje francouzský komediální dramatik přelomu 19. a 20. století jménem Feydeau, který psal veselohry, vaudeville, převlékací komedie, situační komedie. Jiný autor v jeho době mu říkal, že tohle dokáže každý a tak uzavřeli sázku a domluvili se, že Feydeau napíše vážnou hru a ten druhý, který psal dramata, napíše komedii. Komedie hrozně propadla a Feydeau měl úspěch. Dodneška se Feydeau hraje, ačkoliv jsou to jednoduché komedie. Část lidí se chce vzdělat, ale každý z nás se rád zasměje. Když skládal Mozart své skladby, Josef II mu na to řekl: příliš mnoho not.

Přemýšlíš o tom někdy?
Pořád. To víš, že jo. Je vždycky velmi důležité, kde vyrosteš, kdo tě formuje, jaká je tvoje rodina, kdo jsou tví přátelé. To tě provází a ovlivňuje celý život. Proto Petr Zelenka v titulcích píše: film Petra Zelenky a jeho přátel. Nikdo ti nedá lepší zpětnou vazbu než tvoji kamarádi. Nebo by ji měli dát. Někdo, kdo tě vůbec nezná, ti upřímně neřekne, hele, promiň, ale tohle jsi fakt nezvládl. To ale mnohdy neřeknou ani kamarádi. V Pelíškách postaví Kodet ten šílený památník letcům co má stát místo Stalina na Letné a Simona Stašová se na to podívá a řekne: Teda to muselo dát práce a přitom taková blbost, viď? Směje se.

V co věříš, Vítku?
Já mám takovouhle historii. Můj dědeček byl evangelický farář a na druhé straně je moje rodina židovská. Já jsem v podstatě konfirmovaný evangelík, ale od první třídy základní školy jsem dělal judo a později aikido, takže jsem byl na střední škole hodně ovlivněný zen buddhismem a Mijamotem Musašim, což byl největší šermíř a samuraj 16. století, a jeho Knihou pěti kruhů. Tohle mě formovalo v tom nejdůležitějším věku. Nejkrásnější věta, která vystihuje můj postoj k víře, zní zhruba takto: Tvůj Bůh se ukazuje skrze tvoje skutky. Je podle mého názoru zbytečné bavit se o čemkoliv jiném. To, jak žiješ, to, co děláš, jak mluvíš, jak se chováš, jak jednáš, to je tvůj Bůh.


To je moc hezké. Chystáš se mít děti?
Chystám, ano.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata? Co bys jim rád předal?
Já jsem měl obrovské štěstí, protože oba moji dědečci jsou pro mě v životě strašně důležití. Dědeček, který byl Žid, utekl z pracovního lágru v podhůří Nízkých Tater, v koncentráku mu vyvraždili celou rodinu. Dal se k partyzánům, později přišel s armádou Ludvíka Svobody až do Prahy a přestože mu bylo dáno osudem zemřít, stal se chirurgem, docentem. Měl asi patnáct patentů na vyndávání křečových žil, vymyslel mast na bércové vředy a zachránil velkou spoustu lidí od smrti. Přestože to byl nesmírně komplikovaný člověk, tak to byl rozhodně člověk cti a obrovské životní vůle. Touhy žít a pomáhat lidem. Byl to hrdina v době války i v době míru. Dělal doktora v Africe nebo za války v Koreji. Druhý dědeček byl synem mlynáře, jednoho ze dvou největších kulaků v okolí Hoštic, Strakonic a Volyně. Komunisté jim všechno vzali, všechno rozbili, zničili a vyházeli, z mlýna udělali sklad Mototechny. Dědeček byl totálně nasazený a přežil bombardování. V té době se rozhodl, že bude knězem, prožil tam něco, co ho navždy definovalo. Je jasné, že s tím měl obrovské problémy, stejně jako babička, jeho žena. Můj táta se nedostal na práva, když přišel k přijímacímu řízení, řekli mu: váš otec je evangelický farář, viďte? A bylo jasno. Dědeček zemřel v roce 1993 a naštěstí se dožil změny režimu. Dodnes existuje mnoho lidí, kteří o něm mluví a vypráví o něm krásné věci, jak je ovlivnil, jak jim pomáhal, co všechno pro ně udělal. Měl několik sborů, které postavil úplně na nohy a byl to člověk, který měl dar jednat s lidmi, dar slova. Ježkovy oči, kéž by se stalo to, že si moji vnuci řeknou, jestli se jich ještě vůbec dožiju, děda byl člověk, jehož život byl naplněný, že to také neměl jednoduché a nepodělal se z toho. Pořád se pokoušet, nevzdat to.


Vítku, moc ti děkuju, byl to krásný rozhovor. Přeju ti, ať tě neudolá diktát peněz, ať jsi pořád sám sebou.



středa 9. prosince 2015

VILIAM POLTIKOVIČ

V prvním adventním týdnu nás navštívil pan Viliam Poltikovič se svou ženou Hanou. Velmi si vážím toho, že přijeli a ačkoliv jsem byla nervózní, obavy mě ihned přešly, Viliam i Hana jsou příjemní, kultivovaní, skromní a oduševnělí lidé a ze setkání vzniklo přirozené a uvolněné povídání. Viliam absolvoval desítky rozhovorů, natočil více než 150 filmů a napsal několik knih. Existuje vůbec něco, co je sám ochoten prozradit a co o něm ještě nevíme? Nebylo snadné vymyslet „ty správné“ otázky. Takže jsem se zkrátka ptala na to, co mě zajímá. Což ostatně dělám vždycky.


 Působíte velmi vyrovnaně a klidně. Byl jste vždycky takový, a nebo byste se sám označil za napraveného hříšníka? Existuje nějaká událost, která vás přivedla k duchovním tématům, něco, co vedlo k vašemu přerodu?
Vnějšková divokost ještě není v rozporu s vnitřním klidem. Ale já jsem byl odmalička klidné dítě, maminka říkala, že jsem ani nebrečel. Odmalička jsem si přemýšlel o věcech, o kterých teď točím filmy. Hodně jsem četl, nejvíce knížek jsem přečetl do dvanácti, třinácti let. Nic z toho, co jsem potkal na cestách života, mě nějak zásadně nezměnilo, spíš je to takové prohlubování.

Natáčel jste například i několik měsíců v Peru o ayahuasce. Už mnoho let si kladu otázku, zda je ayahuasca, spolu s peyotlem, LSD a dalšími, nutným předpokladem k osvícení, nebo jsou jen urychlovací pomůckou. Lze podobného vhledu dosáhnout i bez nich? Nebo je u nás, v naší krajině, nějaká alternativa, která by nám byla bližší? Zda není lepší užívat rostlinné drogy, které vyrostly v naší blízkosti? Třeba pro nás ayahuasca vůbec není určena, co myslíte?
Pro každého je správná taková cesta, kterou si sám připustí a ke které se obrátí. Jedním z pozitiv globalizace je to, že můžeme čerpat z různých kultur, můžeme se inspirovat různými kulturami. A to se také děje v módě, v designu a v dalších oblastech. Nemyslím si, že by ayahuasca  byla výlučná záležitost Amazonie. Ty účinné alkaloidy jsou tělu vlastní, syntetizuje je i šišinka mozková, jenom při ayahuascovém rituálu je člověk dostane ve větší míře zvenku. Slyšel jsem, že šišinka speciálně u bílé rasy poměrně brzy kalcifikuje a její činnost jde téměř na nulu a aktivuje se jen ve vypjatých situacích jako je třeba ohrožení života nebo vysoké emoční vypětí. Tehdy se ty harmalinové a další alkaloidy vyplavují. Zážitek rozšířeného nebo změněného stavu vědomí je užitečný pro každého. Ve všech kulturách včetně evropských byly tyto rituály prováděny. Obdivujeme třeba antickou kulturu, ale už se nemluví o tom, že jedním z vrcholů antiky byla starořecká mystéria a základem těch mystérií byl halucinogenní nápoj kykeon.

Z čeho byl?
Existují pouhé dohady, z čeho vlastně byl, protože recept byl tajný. Celá mystéria byla tajná, nikdo o tom, co se tam dělo, nesměl mluvit pod trestem smrti. Přesto se jí zúčastnily všechny významné osobnosti, umělci, myslitelé, dokonce římští císaři. Účastnit se mohl každý, kdo mluvil řecky. Nesměl tam být jen ten, kdo někoho zabil. Trvalo to devět dní, což je symbolika devíti měsíců v lůně matky a všichni myslitelé, kteří to absolvovali, psali o tom, že jim to zásadně změnilo život. Že teprve tento rituál z nich udělal člověka. Že jim to dalo novou naději, jak prožít život a jak se postavit ke smrti. Někdo říká, že v nápoji byl jílek mámivý, který v té oblasti roste a ve kterém je obsažen silný halucinogen. To ale není podstatné, chci říct, že my jsme tyto záležitosti postavili takřka mimo zákon a myslím, že i z toho důvodu, že to činí lidi velice svobodnými. Dá vám to jiný náhled na život. Ztratíte kompletně strach. Především strach ze smrti, to je velice osvobozující. Zjistíte, že nemáte co ztratit, stáváte se skutečně svobodnou bytostí, která svůj život bere do svých rukou. Ti, co s námi manipulují, to však nechtějí. Máte se chovat tak a tak: konzumně, moc nepřemýšlet, poslouchat -  třeba jdeme do války, omezujeme osobní svobodu ve prospěch zdánlivé bezpečnosti a tak. Když se v Americe začalo příliš používat LSD, tak se z něj udělala nejnebezpečnější droga. Přitom LSD není vůbec návyková látka, heroin a kokain tam vesele bují dál. Neříkejte mi, že kdyby opravdu někdo stál o to vymýtit tyto tvrdé drogy, že by to nešlo.

Tvrdé drogy jsou předmětem mezinárodního obchodu. Vláda nestojí o vymýcení tvrdých drog.
Jsou zdrojem nekontrolovaných peněz pro různé cíle. Peněz, které jsou mimo účetní mechanismy.

Mě ale spíš zajímalo, zda je možné dojít srovnatelného vhledu nebo osvícení, lhostejno, jak to nazveme, bez použití drog.
Je to zpravidla mnohem pracnější.

Pomocí meditací například?
Ano, pomocí meditací, soustředění.

Souhlasíte tedy, že zmíněné látky jsou jakýmisi urychlovači?
Ano, urychlovače. U nás se dají použít třeba lysohlávky. Já s nimi zkušenost nemám, ale houby používají například i indiáni.

Co durman?
Asi také. Pelyněk. Jsou to úplně obyčejné rostliny. Neříkám, že je to vhodné úplně pro každého. Když někdo řeší určité psychické až psychiatrické problémy, asi to není úplně ideální. Odborník na toto téma doktor Mabit říká, že i těhotné ženy si mohou ayahuascu vzít.
Rozhodně člověk dostane jiný náhled a právě uvědomění si toho nadhledu, že náš život je jedním z mnoha, že žijeme v mnohadimenzionálním vesmíru a to, co vnímáme, je jen nepatrný výsek projeveného bytí, do kterého můžeme vstupovat. I my sami jsme mnohaúrovňové bytosti. To, co vnímáme, je jen část té bytosti, která je rozprostraněna i v dalších dimenzích, které teď nevnímáme a ani o nich nevíme, ale jsme v nich také. Můžeme do nich nahlédnout právě v okamžiku, kdy se za určitých okolností, normálně omezené vědomí, trochu více otevře. Pak začneme vnímat projevenou i neprojevenou realitu mnohem šířeji, začneme vnímat nové souvislosti. Je to velice osvobozující, protože to dává sílu překlenout těžkosti života.


Když odsud odjedou lidé do Peru, kde se účastní rituálu, přetrvává účinek i po návratu, třeba po celý zbytek života, nebo je nutné si jej po čase zopakovat?
Bezesporu je to silný zážitek a každému dá něco jiného. Je na tom úžasné, že působení je velice individuální. Ayahuasca je vidoucí terapeut, který vytáhne to, co vás nejvíc tíží. Ona chce, aby vaše duše vzlétla, aby se osvobodila, a ví přesně, co je třeba řešit. U někoho to může být nějaký druh fobie, u jiného nějaký komplex, zábrana, trauma. U někoho fyzická nemoc a to všechno se řeší, to vše se dá ayahuascou překlenout. Fyzické problémy, i ty duševní, vnitřní. V zajímavém centru poblíž města Tarapoto v Peru pomocí ayahuascy léčí těžkou závislost na tvrdých drogách jako je kokain a heroin. Já jsem v něm potkal českou psycholožku Veroniku Kavenskou, která sama vyzkoušela ayahuascu a popisuje její dlouhodobý účinek. Některé zážitky člověk zpracovává i léta.

Četla jsem, že indiáni říkají ayahuasce liána smrti, ne kvůli možné fyzické otravě, ale proto, že vaše duše se nemusí vrátit zpátky, že uvízne v jiném světě. Vidíte v tom podobné nebezpečí?
Ne, ayahuasca se používá i v rámci iniciace. Mladí chlapci se mají stát muži a díky ayahuasce prožívají navozenou smrt. Projdou vědomým procesem smrti a uvidí, co je za ní. Tím pádem ztratí strach, protože vidí kontinuitu a vidí, co to bude za proces. Nejenže se přestanou bát, ale zároveň tam je terapeutický moment, kterým se některé problémy odstraní. A je tam šaman, který na celý proces dohlíží, vidí, co se s těmi lidmi děje, proto je důležité, aby to neprobíhalo jen tak, ale aby tam byl člověk, který tomu rozumí a řídí celý rituál, který vidí do těch lidí vnitřním zrakem, a následně vše potřebné dovysvětlí. Co se dělo a kam se mají ubírat. Samozřejmě se může stát, že se duše zatoulá, ale šaman je schopen ji vrátit zpátky. Nevím o tom, že by při rituálu zemřel člověk jen proto, že se nevrátila jeho duše.  Píše se ledaco, zejména na  internetu, tam je tolik informací, ale vyznat se v tom, co je skutečně validní, je těžké. Každý tvrdí něco jiného.  Rád říkávám, že člověk by měl vycházet ze svých zkušeností a s čím zkušenost nemá, k tomu aby byl rezervovaný. To platí i vůči politickému nebo ekonomickému zpravodajství, protože tam je ta manipulace zjevná. My často lpíme na pravdách ve věcech, se kterými nemáme žádnou zkušenost, ale jsme schopni se hádat do krve nebo i někoho zabít, že to je tak a tak a sami o tom houby víme. V tomto směru je důležité si všechno přehodnocovat. Je to opravdu tak, jak mi říkají? Můžu se za to postavit, nebo je to jinak? Zároveň je dobré být otevřený všemu novému, protože když já tu zkušenost ještě nemám, neznamená to, že to tak může být. Když si zachovám otevřenost, umožňuji, že do mého života může vstoupit spousta nových věcí, které mě posunou dál, rozvinou mě a ukážou mi úžasné věci, o kterých jsem vůbec nevěděl. Pokud budu lpět na dogmatech nebo pseudojistotách předávaných předky – takhle to bylo, takhle to dělali rodiče, prarodiče, jinak to být nemůže a je to nesmysl – ano, i tak mohu prožít život, ale uzavírám se do nějakého schématu, který mi život nerozšíří, neobohatí.

Mluvil jste o přetlaku informací na internetu, v knihách, filmech a v médiích celkově. Současným trendem je transformační byznys. Je spousta různých nauk, učení, seminářů. Máte starosti a trápení a už tady je k dispozici nějaký odborník a guru, který vás za zpoplatněný víkendový seminář trápení zbaví. Nevnímáte to jako zneužívání lidí, kteří se ocitli v úzkých a nevědí, na koho se obrátit a tímto způsobem z nich šikovní lidé tahají peníze? Nebo v té různorodé nabídce různých seminářů a kurzů naopak vidíte pozitivní trend?
Je to jako se vším. Když si pozvete zedníka, tak jeden zedník vám tu situaci ještě zhorší a musíte to nechat předělat a jiný zedník vám to udělá perfektně. Je to i byznys, někdo to zneužívá, ale v zásadě si myslím, že je to dobré. Když se člověk zúčastní i nějaké komerční akce, přece jenom tam mohou zaznít věci, které nikdy neslyšel. Je to alternativa k tomu, co se děje, jiné nasměrování. Když tam člověk uslyší něco, čemu třeba nerozumí, ale nějak to s ním vnitřně souzní, tak potom to v něm zraje a může mu to pomoci k vnitřní změně. Jako se mě lidé ptají: co říkáš módnímu buddhismu, je to blbý? Já odpovídám: není to blbý, protože i když to lidé berou povrchně nebo módně nebo ze snobských účelů, tak přesto to v nich něco zanechá. Teď Indové přišli s myšlenkou, že když vězni budou cvičit jógu a dosáhnou určitého mistrovství, že jim bude odpuštěna značná část trestu. Což není špatné. Protože jakmile začnete dělat jógu, tak vás to učí soustředění, zklidnění a ten člověk se tím mění. Je to daleko účinnější proces převýchovy než když si tam vězni balí cigára a vymýšlejí, jak udělají další loupežné přepadení, jakmile je pustí. Můžeme tedy kritizovat, že to dělají lidé, kteří k tomu nemají v podstatě ani oprávnění, ale mohou být nositeli něčeho, co přinese účastníkovi něco pozitivního. Naše civilizace nabrala podivný směr, a pokud nedojde k nějaké transformaci, tak to tady skončí. Zatím se chováme jako parazit, který jednou svého hostitele sežere a tím sám zanikne. Máme ale šanci změnit své vědomí a žít si všichni krásně.

Myslíte si, že máme šanci? Jste optimista?
Jezdím po republice a na různých projekcích jsem velice příjemně překvapen, kolik lidí se zájmem diskutuje o závažných, podstatných věcech, o kterých se ve školách bohužel neučí. Říká to i Jarda Dušek, který jezdí se Čtyřmi dohodami, jaký je o to pořád úžasný zájem. To vše mě naplňuje optimismem. Ještě to není tak zjevné, ale napříč spektrem je možné změnu vnímat. Třeba i v České televizi. Dříve jsem tam byl sám takový exot, který je jiný a ke všemu vegetarián. Dnes už je vegetarián kdekdo, není to nic exotického. Už i modelky mluví o tom, že si říkají mantru nebo cvičí jógu. Řada televizních pracovníků přemýšlí o těchhle věcech, chodí na různé akce. Když jsem dělal Bránu smrti, byl tam breatharián Henri Monfort a i zvukař věděl, o koho jde. Ne tak vedení České televize. Razí se, že i dokument má spíš bavit. Máme se prostě bavit. V televizích převládá jednoduchá, až otupující zábava a pryč od všeho podstatného.

Nemůže to být jen optický klam, že se vám zdá, že se lidi mění?
Není to optický klam. Už jen to, kolik je těch seminářů, přednášek. Jezdím promítat nejen ve velkých městech, ale i malých městečkách. Třeba v Jablunkově přišlo sto lidí. Nebo jsme byli s Jardou Duškem v Dublinu a bylo tam vyprodáno dřív, než jsme přijeli, a nikdo se neptal na historky z natáčení, bavili jsme se o smrti a jiných podstatných věcech. Bezesporu dochází k proměně a zájmu o tyhle věci, není to optický klam. Věřím v efekt takzvané sté opice – pokud se změní určité kritické množství lidí, změní se všichni.


Zdá se, že sílí zároveň tlak té druhé strany, těch „temných sil“. Hodně se to vyostřuje a nůžky se čím dál tím více rozvírají. A to je snad i jeden z důkazů, že se něco mění. Kdyby se nic neměnilo, nebylo by třeba takhle tlačit na pilu.
To ano, když kobyla umírá, nejvíc kope. Mám pocit, že máme šanci dožít se velké pozitivní změny.

Věříte spíš v revoluční změnu nebo v pozvolnější proměnu?
Určitě v revoluční, kvalitativní, není moc čas ani z hlediska klimatu a všeho ostatního. Když opominu vnitřní přerody lidí, tak už dnes jsou vyvinuty technologie, které by umožnily všem lidem na této Zemi žít si jen tak pro radost.

Máte na mysli třeba volnou energii?
Například. Nikdo by nemusel chodit do práce, jenom aby vydělával peníze. Všichni by měli všeho dostatek. Tohle všechno už existuje, volná energie, nanotechnologie. Je na nás, do jaké míry si vše necháme líbit, do jaké míry se necháme oblbovat, do jaké míry budeme následovat to, co nám chtějí nakukat prostřednictvím médií.

Dokážete všechny teorie, které jste za celý život slyšel, točil o nich filmy a psal o nich knihy, shrnout do jedné univerzální teorie, která vám osobně vyhovuje, podle které žijete? Nějaký souhrn toho nejlepšího například z buddhismu nebo šamanismu.
Bylo by jednoduché dát nějaké univerzální pravidlo, recept, jak žít. Recept na život není a to je právě hezké. Každý jsme individuální a každý žijeme svůj život, každý budeme mít svou smrt. Všechno prožíváme každý sám za sebe a individuálně. Není recept na to, co je správné a co není správné. Na Zemi se děje spousta věcí, utrpení, násilí, krásné věci, nádherné věci, láska, rozkoš, je to široké spektrum a bytosti sem přicházejí prožít různé věci. Nemůžete jim říkat, tohle je správné, každý si chce prožít něco jiného. Připodobnil bych to k lunaparku. Někdo chce být na houpačce, někdo na kolotoči, někdo chce jet strašidelnou jízdu. Není žádný recept, jedině snad vnímat to, že tu nejsem sám, že jsem se všemi propojen a že to, co dělám druhým, má na mě přímou vazbu a přímý dopad. Což uvidíme třeba v okamžiku umírání. Jak se chovám k druhým, mě dříve nebo později dostihne. Podrobněji  o tom píšu v nové knize Brána smrti. A důležitá je otevřenost, nenechat se chytit do nějakých dogmat a receptů, které jsou často zákeřné. Lidi to ale mají rádi. Třeba náboženství lidem přesně říká, co mají dělat. Například Desatero a je to jasné: už nemusím přemýšlet, už vím, co mám dělat - takhle se chovaly generace lidí a tak je to správně. Ale je otázka, jestli je to všechno správně, jestli mě něco z toho naopak nemrzačí. Je lepší vycházet z vlastní spirituality. Stále ještě převládá názor, že duchovnost a spiritualita rovná se náboženství, ale to není pravda. Je třeba vycházet z vlastních prožitků. V tomto směru je hodně otevřený šamanismus nebo i buddhismus. Buddha sám říkal svým žákům: nevěřte mi jen proto, že to říkám já, ale sami si to ověřte. Často se ale necháme chytit do náboženských systémů, které jsou evidentně propojené s mocenskými strukturami.

Myslíte konkrétně křesťanství?
Všechny.

Včetně dalajlamy?
Buddhismus je i náboženství, ale ve své podstatě je Buddhovo učení duchovní naukou a dalajlama se zabývá právě jí. Je to návod, jak překonat utrpení a strasti a jak dosáhnout hlubokého poznání. Protože lidé mají potřebu někoho uctívat, začali uctívat i Buddhu, který přitom řekl, že si nepřeje žádné zpodobňování a až po mnoha staletích začaly vznikat jeho první sochy, které se uctívají. On sám nechtěl tyhle věci. Je to lidská potřeba mít někoho, ke komu mohu vzhlížet. Buddhismus je manipulativní rozhodně nejméně. Ale abych to uzavřel. I šamanské učení zdůrazňuje vnímání jednoty. Pokud vnímám oddělení od ostatních bytostí jako iluzorní, tak už jen tohle samotné vědomí mě vede k tomu, jak se chovat. Traduje se, že staří Slované neměli žádná přikázání, hlavním kritériem byla láska. Když člověk opravdu žije v lásce, tak ví, co má dělat, ví, co druhému ubližuje, vnímá toho druhého. Protože ho má rád, nedělá, co by mu vadilo a zranilo ho.

Když mluvíte o Slovanech, tak jsem si vzpomněla, že když jste natáčel ve Ščetininově škole na Kavkaze, jistě znáte Anastasii, tedy knihy Vladimíra Megreho. Co si o fenoménu Anastasia myslíte?
Na jednom filmovém festivalu jsem se setkal s ruskou kolegyní, která po ní pátrala a došla k tomu, že Anastasie je fikce autora, kterého osobně zná. Je to beletrie, Anastasie nežije, i když mnozí by si to přáli. Ale to není důležité, je tam řada hezkých myšlenek. Stejně jako tibetský Lobsang Rampa. Nebo Poselství od protinožců z Austrálie je také beletrie. Ale jsou tam hezké věci a dobře se to čte.

A jak se vám líbila Ruská rodová škola?
Já jsem z ní byl nadšený. Ty děti tam jsou úžasné, mají velký zápal, chtějí všechno vědět, touha po poznání je tam veliká. Jsou šikovné, soběstačné, školu si samy postavily, chodí na brigády, řemeslníci ze vsi jim nestačí. Není to škola pro všechny děti, jsou to vybrané děti, které mají zájem se učit. Ptal jsem se jednoho chlapce, jak to vše zvládají a on odpověděl s rukou na hrudi: my máme v sobě oheň. Nechali mě nahlédnout a natáčet všude, kde jsem chtěl. I tato škola má své nešvary, ale je to velký a přínosný počin – děti tu nejsou v podřízené roli a učí se samy navzájem. Takže ten přínos jsem chtěl zdůraznit.

Tak to se vám jistě podařilo, protože ničeho negativního jsem si ve filmu nevšimla, jen je vidět, že děti jsou opravdu velmi vlastenecké, proruské. Ale Rusové jsou takoví, to se dá pochopit. Škola působí moc zajímavě a hezky. Existují další podobné školy?
V Rusku je víc škol na podobném principu,  Ščetinin má jen tuhle jednu.


Když při své práci cestujete, dostáváte se mimo stereotyp. Lidé chodí den za dnem do zaměstnání, jejich mysl je naplněna všednodenními starostmi o živobytí a jeden den se podobá druhému, často ani nemají čas a sílu přemýšlet nad těmi podstatnými věcmi. Bývají otupělí, smutní, depresivní. Musí chodit do práce, vydělávat peníze a pak jim zbude čas leda tak na tu televizi. Dospějí ke smrti, aniž by zažili něco nádherného, povznášejícího a mimořádného.  Jste po takových cestách schopen se na to naše pinožení dívat s nadhledem? Myslíte si, že cestování a poznávání jiných kultur a odlišných způsobů života může významně pomáhat k tomu, aby člověk nezapadl do zdrcujícího stereotypu?
Člověk vidí jiné kultury a jiné přístupy, jiné modely, jiné vzorce, což inspiruje. Také si uvědomí, že si tady žijeme nadprůměrně dobře. Někde je luxusem dostatek studené vody, natož teplé, která nám teče z kohoutku. Tady nechodí ženy několik kilometrů tam a zpátky s keramickou nádobou pro vodu. Co si přinese, to má. A ještě se stává, že voda ve studni nemusí být, když je sucho, vyschne. My máme všechny základní potřeby dostatečně saturované, ale přesto nás to nečiní šťastnými. Ani to, že člověk nemusí chodit do práce, ještě neznamená, že bude šťastný.


Narážím spíš na to, že když člověk ráno vstane a celý den stráví v práci, navečer se vrátí domů a den za dnem je stále stejný, tak nemá čas přemýšlet o zásadních věcech. Uvědomila jsem si to sama na sobě, že od doby, kdy pracujeme z domu, máme mnohem víc času přemýšlet. Když je člověk denně ve společnosti kolegů v kanceláři nebo ve fabrice, tak vás to zahltí, pořád musíte řešit něco s ostatními lidmi. Na to, abyste přemýšlel o smyslu života, o smrti, vám zbývá strašně málo času. Možná je to i smysl toho všeho, abychom otupili.
Na jednu stranu to pravda je, ale kdyby tam byla dobrá vůle, vždycky se čas dá najít. Přemýšlet mohu, když jedu do práce, vždycky je nějaká chvilka, kdy by člověk mohl přemýšlet o sobě, zhodnotit svůj život, své nasměrování. To by měl každý alespoň čas od času dělat, aby pak během své smrti nelitoval. Spíš si myslím, že je to otázka dobré vůle. Jestliže se rozhodnu pro změnu a tomu rozhodnutí dám nějakou sílu a vydržím u něj, tak se věci dají do pohybu samy. Pak už nemusím vědomě dělat něco pro to, aby se můj život změnil, ale musím to v sobě mít. Mohu říkat: to nejde, to je přece nesmysl, ty si žiješ, ty si jezdíš, to já nemůžu, ale to není pravda. Každý může. To je součást toho, jak jsme se nechali zmanipulovat. Máme představu, že to jinak nejde, že musíme chodit do práce, nemáme čas na sebe, na nic a pořád se točíme jako veverka v kruhu. Ale je to o našem rozhodnutí. Mluvím ze své zkušenosti. Vím, že mohu jít bos pralesem a vím, že se mi nic nestane, protože tomu důvěřuji, že se mi nic nestane. Přestože každou chvíli mohu šlápnout na jedovatého hada nebo jedovatý hmyz. Mohu zemřít hned následující krok. Důvěřuji, a proto projdu bos pralesem třeba i v noci. Důležité je rozhodnutí nebát se vstoupit do něčeho nového. Lidé obětují svobodu za nějaké pseudojistoty, které stojí za houby, ale je to pro ně vrabec v hrsti.

Třeba jim k tomu rozhodnutí chybí potřebný nadhled, aby se na svůj život podívali z výšky.
Když nic neudělám, je život předurčený. Nasednu do lodičky a nesahám na kormidlo. Ta lodička pluje tak, jak byla naprogramovaná. Ale to kormidlo tam je a je jen na mně, zda ho použiju. Kam chci doplavat, tam také doplavu. Zjistím, že na tom nic není, jen zahýbu kormidlem. Je třeba vymanit se z představy, že to nejde. Nebát se opustit vzorce, to, v čem žiju. Když to opustím, vytvořím prostor pro nové. Kam jdou mé myšlenky, moje přání, tam jde energie a realizace.

Takže se příležitosti samy objevují?
Jistě.

Nejste tedy fatalista?
Rozhodně ne.

Znáte svůj životní úkol? Každý máme něco řešit. Někdo je například trvale v roli oběti, a tenhle problém se mu neustále v různých podobách vrací, někdo má naopak problém s pýchou, takže se mu neustále objevují situace, kdy se s ní musí vypořádat. Jste si sám u sebe vědom nějakého životního tématu nebo lekce, kterou musíte projít?
Směje se. Nic mě vnitřně netrápí, ani ayahuasca nic nevytáhla. Jediné, co mi tam přišlo, byla smrt, protože k ní se musím nějak postavit. Nikdy jsem se smrti neděsil, ale ani se na ni systematicky nepřipravoval. A tam jsem si to jakoby prožil, že ta hra končí, že už nikdy neuvidím své blízké, že se už nevrátím domů. Přijal jsem to, nezpanikařil. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený, ale prostě spadla klec. Také se mi tam ukázalo, že to mohu skončit sám, ale to jsem odmítl. Byl to takový dialog sám se sebou, nebo nevím s čím, s kým. Když jsem to tedy odmítl ukončit, objevila se otázka, proč se chci vrátit, když už jsem to tolikrát všechno prožil? A pokud chci žít dál, můžu si vybrat život, jaký chci - rozevřely se mi různé světy a já si mohl vymyslet život, jaký bych chtěl. Mít cokoliv, být cokoliv. Zároveň se mi tam vyjevilo, že realita, ve které žijeme a naše přání, naše sny, všechno je stejná kvalita. Záleží na tom, jak se k tomu stavíme. My jsme zvyklí přijímat za realitu jen tu, ve které jsme. Kdybychom stejně tak uchopili naše přání, naši myšlenku, nebo sen, tak se okamžitě projektuje jako naše obvyklá realita. My to máme oddělené, rozdělujeme to, v čem jsme a to, co je jen naším přáním. Ale síla myšlenky je opravdu veliká, dáme-li jí stejnou energii a platnost, stane se realitou.

Dokážete tohle udělat?
Myslím, že malým důkazem je, že dělám  jen co mě baví, neztrácím čas tím, že bych dělal něco jen pro peníze.  Vybírám si témata a přitom o duchovní filmy není zrovna moc v mainstreamu zájem. Někteří kolegové, kteří dělají dokumentární filmy s tématy, které jsou více v kurzu, mnohdy nemají dost práce a hledají si něco, aby se uživili.

Reklamu třeba?
Třeba. Nebo dělají i úplně něco jiného mimo obor.

V co věříte, Viliame?
Věřím, že tento svět nevznikl nahodile, že má tvůrce, nějakou inteligenci, které my jsme součástí, jsme ve společném  tvořivém proudu. Spíš než víra je to u mě pocit důvěry. To, čeho jsem teď součástí, má svůj smysl. Jak se praví v Bhagavadgítě, žádné úsilí nepřijde nazmar. Věřím tomu, že nakonec všechno dobře dopadne. On teda žádný konec nikdy nebude, dokonce už i vědci začínají uvažovat o tom, že vesmír nemá počátek ani konec. Teorie Velkého třesku už není soběstačná, jak se ukazuje, takže i astrofyzika začíná uvažovat v těchto kategoriích.

Máte pocit, že jste milován tou vyšší inteligencí?
Ano, ale je to velké zjednodušování. Lidé rádi zjednodušují, zařazují, vymezují věci na špatné a dobré. To všechno pramení z našeho omezeného vnímání. Nejsme schopni naše bytí pojmout nějak šířeji, snažíme se stále něco jednoznačně klasifikovat. A to je zavádějící cesta, naše bytí i věci v něm jsou mnohovrstevné. Snažím se vést k otevřenosti, aby lidé byli otevření a neškatulkovali. Aby byli schopni přijímat do svých životů to, co je nějakým způsobem rozvine. Aby se naučili být vnímaví k tomu, co je někam posune, co jim dá kvalitu, která je obohatí. Rozumovat o tom, jak to je, valnou cenu nemá, protože my si nedokážeme představit ani naši DNA, natož tvůrce všeho. To jsou věci pro nás krajně neuchopitelné, nemáme na to ani pojmové kategorie. Je důležité zachovat si otevřenost, vnímat sebe v jednotě se vším. Rozvíjet radost z toho, že jsme tu společně a můžeme si spolu něco zkusit, můžeme si něco dát, něco vytvořit. Užívat si krásy, protože pocit krásy může být počátkem vnitřní změny, krása nás může zasáhnout. Krása ve mně vyvolává pocit přesahu a já mohu skrze ni do toho vstupovat.

V jednom starším rozhovoru, který jsem četla, říkáte o Peru, že je to jedno ze speciálních míst, kde je jakási trvale otevřená brána mezi světy. Že má člověk možnost se v takovém místě setkat s různými entitami, které někdo nazývá UFO, jiný bytosti z jiných dimenzí. Myslíte si, že jsou taková místa i tady a pokud ne, co se stalo, že tu už nejsou? Co se stalo, že takových míst na Zemi je jen tak málo?
Určitě jsou všude možně, jen se ty zóny i pohybují, mění. Třeba mi vysvětlovali znalci místních kultur v Americe, že když Mayové opouštěli města, nebylo to kvůli suchu, jak se předpokládá, ale bylo to právě proto, že tam přestala proudit energie. Tak se odstěhovali na místo, kde energie byla silnější. Pokud se na původní místo energie vrátila, tak se i oni vrátili.

I u nás na území Čech se vybírala místa k osídlení nebo obřadům podle geomantie.
Určitě, Čechy jsou také dobré místo. Je tu i poměrně hojný výskyt agrosymbolů.

Co si myslíte o agrosymbolech?
Bezesporu to nevzniká náhodou.

Jako že by to vydupali ježci a podobné absurdní teorie?
Ano, přesně. To není možné. Ty obrazce jsou vytvořeny v několika vrstvách, stébla jsou různě přes sebe, to by musel být člověk zavěšený na vrtulníku a stéblo po stéblu proplétat. Je doložené, že obrazce vznikají během krátké doby. Natočil jsem o kruzích v obilí film. Je to tak udělané, že se nedá říct, že to je náhoda, mluví o tom výzkumníci a mluví tak, že je to nepopiratelné. To bychom museli říct, že jsou to všechno blázni.

Domníváte se, že jde o nějaké poselství?
Poselství to nese, to je jednoznačné. Je otázka, kdo to vytváří, jestli to je nějaká cizí civilizace. Pokud ale bereme v úvahu multidimenzionální vesmír, tak na tomto místě žije současně mnoho civilizací, které nevnímáme. Umožní třeba, abychom je krátkodobě viděli v naší trojrozměrné realitě, a pak se vrátí do své dimenze, ale vlastně jsou tu pořád.

Myslím si, že tohle není problém připustit. Může to být někdo z jiné dimenze, z jiných planet nebo dokonce nějaký druh přírodní síly. Mě spíš zajímá otázka proč. Ty symboly vznikají po mnoho staletí, dokonce snad tisíciletí. Přemýšlel jste o tom, jaký je jejich smysl?
Možná vznikají i proto, abychom si uvědomili, že není všechno tak jasné a přímočaré. Je to jeden z jevů, který by nás mohl přimět přemýšlet o tom, že realita je mnohem bohatší než co dokážeme vnímat smysly.

Třeba ani nejsou určeny pro nás. Třeba si jen dvě civilizace nechávají u nás navzájem vzkazy.
To si nemyslím, protože se objevují v naší přítomnosti.

Vždyť tady nežijeme sami, může to být vzkaz třeba pro srnčí zvěř. Je tu ale jiná podivná věc. Kruhy v obilí se objevují už po mnoho a mnoho let a vlastně to dnes už nikým ani nehne. Stala se z toho běžná věc, nikoho to nešokuje, nikdo není překvapený nebo okouzlený.
V tom je možné vidět moc médií. Stále převládá racionalistické paradigma a to dokáže všechny tyhle věci, které by to mohly změnit, bagatelizovat. Těch věcí třeba i v archeologii je strašná spousta, historie je úplně jiná, než čteme v učebnicích.

Máme kamaráda paleontologa a říkali jsme mu, podívej, Honzo, tady se našlo kladívko v uhlí, prosím tě, co nám k tomu řekneš? A on na to, že to je asi blbost, podvod, nesmysl a hoax. A tím to vždycky asi končí.
O tom jsem právě mluvil dříve – lidé se staví za něco nebo proti něčemu, s čím nemají žádnou zkušenost, jen přejímají zavádějící informace od zdánlivě objektivních zdrojů. Žijeme v době informační exploze, ale ty podstatné věci se daří ututlat. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tak se lidé ovlivňují – tvrdí to přeci velká média a mnozí odborníci. Lidé si však stále více začínají uvědomovat, že to s nimi někdo „koulí“ a že má zájmy, které jdou proti nim.

Vědci třeba ani v duchu nepřipustí takovou možnost, že se mohou mýlit.
Jak kteří, už přibývá těch, kteří věci vidí jinak.


Viliame, moc vám děkuju za krásný rozhovor a velmi si vážím toho, že jste přijeli. Ať vám vaši tvůrčí sílu a energii nic nenarušuje.


Děkuji.