neděle 6. listopadu 2016

ZLATKA CHLUPOVÁ

Zlatka prožila těžké období, její manžel František zemřel na rakovinu a ona mu do poslední chvíle stála po boku, byla u něho. Z temného a smutného období ve svém životě se ale dokázala dostat a dnes o sobě říká, že je šťastná. Jsem moc vděčná, že mi dala takovou důvěru a odhodlala se svěřit mi tak těžký a velmi osobní příběh. Doufám, že její slova mohou pomoci lidem, kteří procházejí nebo prošli podobnou zkušeností.


Zlatko, já bych se ráda dozvěděla něco o změně v tvém životě. Co způsobilo, žes změnila nejen stravování, ale celkový přístup k životu. Sama říkáš, že za tím stála smrt tvého muže Františka v roce 2012. Jak to všechno vlastně začalo?
Už rok před smrtí se začal zavodňovat. Otékaly mu nohy, a co vypil, to v něm zůstávalo. Jednou v létě se vrátil z práce a přišel domů úplně oteklý. Vyděsilo mě to a řekla jsem mu, aby se schválně zvážil. Místo osmdesáti osmi jako obvykle měl sto pět kilo! Bylo jasné, že má v sobě vodu. Zavolala jsem záchranku, odvezli ho a domů se vrátil s diuretiky. A doktorovi se nezdála jeho játra, že by si je měl nechat důkladně vyšetřit. Fráňa byl na sebe opatrný, hlídal se a tak nedokážu pochopit, že ho neposlechl. Měl také špatné srdíčko, fibrilaci síní a na to bral nějaké léky. Od začátku našeho vztahu měl vysoký tlak. Postupně se to nabalovalo. Já jsem se mu do toho nikdy nepletla, jaké bere prášky, on si myslel, že dělá správně, že je to dobře, že ho to udrží déle při životě. Chtěl tady být co nejdéle s námi, protože nás měl rád a my jeho. Já si osobně myslím, že už měl tolik prášků, že rakovinu jater mu způsobily ty prášky. Až když jsem se po jeho smrti probírala jeho papíry, našla jsem poznámku o jeho játrech.


To je docela pravděpodobné, protože játra zpracovávají všechny léky.
Ano. Na noc si bral prášky na spaní, já mu kvůli tomu nadávala. Říkala jsem mu, že to jsou ty největší dryáky. Viděla jsem, jak spí vedle mě, jak je úplně mrtvý, nešlo ho probudit.

A jak to bylo dál?
Tohle byl první příznak, řešil to jako obvykle, chodil po doktorech. Bral Walfarin, u kterého musíš chodit na nějaké kontroly, a dávky mu neustále zvyšovali.

A to je na co?
Na ředění krve. Taky pěkné svinstvo, to jsem zjistila až potom. Když bral Walfarin, nesměl zeleninu. A nadával mi. Přišel třeba od doktora, že má špatné výsledky, že mu dávám hodně zeleniny, že ho do toho nutím. Říkala jsem mu, že to není pravda, že je to pořád stejné jídlo, že to není zeleninou. Když pak měl tu příhodu se zavodněním, bylo mi to už divné a říkám: Fráni, tady je někde něco hodně špatně. To není žádnou zeleninou, tobě prostě v těle něco nefunguje! Doktorka ho uklidňovala a pořád jen přidávala léky. To bylo v červenci a v prosinci už jsem viděla, že žloutne.


A lékaři na to nepřišli?
Ne. Vůbec ne. Když jsme byli v přírodě a chodili po lese, nebyla na něm vidět žádná únava. Úplně tam ožil. Ale všimla jsem si, že začal usínat u televize, což se nikdy dřív nestalo. Začal mít poprskané žilky ve tváři. Naléhala jsem na něho, aby to s lékaři pořádně probral. Ale bylo to pořád to stejné. Pane Chlup, co byste chtěl, vždyť už nejste nejmladší.

Takže na žádném jaterním vyšetření nebyl?
Ne, vůbec nešel na žádné testy. Akorát mu stále zvyšovali množství léků. V prosinci mu přestalo chutnat a to je poslední štace. Cokoliv jsem uvařila, u všeho frflal. To není dobré a to mi nechutná. O Vánocích to vyvrcholilo. Nemusela jsem vůbec nic vařit, Zbyňa odjel na chatu slavit s klukama, pro sebe jsem vařit nepotřebovala a Fráňa neměl chuť. Neměla jsem ani bramborový salát, nic. Jemu už nic nechutnalo. To už bylo na mě moc, tak jsem mu řekla: víš co? Po novém roce jdeš okamžitě k doktorovi do Vojenské nemocnice. A už se sebou něco dělej, protože toto není normální. Tobě nechutná a já ti pořád říkám, že jsi žlutý! A on tomu nechtěl věřit, ti chlapi jsou hrozní. Kde su žlutej? Aj už hubnul.


Bolesti neměl?
Ne, bolesti vůbec žádné. To jsem si ale sama později vydedukovala, poslední půlrok naříkal na kříž. Pořád jsem mu záda masírovala nebo ležel na masážních podložkách. Chodil i za mým kamarádem z tenisu, který je ortoped, co že prý má s těmi zády dělat.


Takže to nebyla záda, ale játra?
Ano, to byla játra. Jako voják z povolání chodil kamsi na obědy. Čtvrtého ledna jsem byla v práci a jemu ten oběd udělal nějak zle. A už sám viděl, že je to špatné. Šel rovnou do Vojenské nemocnice a tamodtud mi volal: Zlati, jsem v nemocnici, dovez mi věci. Asi mi něco našli. Nevím přesně co, ale nechali si mě tady. Zůstal tam a já jsem tam za ním jezdila.

To musel být pro tebe hrozný šok, ne?
Ještě jsme nevěděli, co to je. Vzali vzorky a na ty se týden čekalo. Pak to byl šok. Zavolal tam a řekli mu, že má zhoubný nádor na játrech.

Jak se chová člověk, který se dozví takovou diagnózu? Byl vyděšený nebo si to nepřipouštěl?
Připouštěl si to hodně. Uzavřel se, byl zamlklý. Někdy byl až zbytečně zlý, ale není se čemu divit. Přemýšlel, co bude dělat, co bude dál. Ale my se o tom nebavili. Protože já jsem se snažila s tím vrovnat po svém a on také.

Abyste si sedli a popovídali si o tom, to se nestalo?
Ne, říkali jsme, půjdeme tam a tam, uděláme to a to. Praktické věci. Snažila jsem se ho uklidňovat. Relativně nic ho nebolelo, fungoval. Byl ve Vojenské nemocnici, kde ho nějak léčili.

Podstoupil operaci, ozařování nebo chemoterapii?
Ne. Chodili jsme tam za jednou lékařkou, to bylo strašné. To byla nějaká onkologická poradna. Ale když jsem tam přišla, nevěděla jsem, jestli jsem někde v blázinci.

Jakto?
To ti byla doktorka, která tomu vůbec nerozuměla. Však víte, ne? Už vám to řekli, co to je? Ale my nevěděli nic! Nerozumíš těm názvům. Věděli jsme, že má nějaký nádor, že je zhoubný, ale jak je velký a co se bude dít dál, to nám nikdo neřekl. Přišli jsme tam s tím, že nám to vysvětlí, že nám dají informace a povzbudí nás. Těžká šlamastyka to byla. Řekla nám, že nás pošle na Žluťák, kde se všechno dozvíme.


A to je co?
Žlutý kopec, kde se zabývají rakovinou. Víš co je nejhorší? Že všude čekáš. Jdeš třeba na osmou hodinu a čekáš tam do dvou hodin. Člověk s takovou psychikou tam vidí ostatní lidi, kteří jsou na tom třeba už hůř, a on tam přijde nový. Mně nic nebylo a byla jsem z toho zdravotnictví v šoku. V takové malinké místnůstce, bohunická nemocnice je samé sklo, pere ti tam slunko na plné pecky. A teď je tam dvacet, třicet nahňahňaných lidí. Každý ty své problémy. Tam už trpěl, když tam měl sedět. Byl už tak hubený, že ho tlačily kosti. Ležel mi tam na klíně. Říkala jsem mu, klidně si lehni. Přitom tam měli pokoj, mohli říct, běžte si tam lehnout, jestli je vám špatně.

A na tom Žlutém kopci už léčili rakovinu?
Pořád nikdo nic neléčil, stále jsme jenom chodili! Takhle si nás posouvali sem a tam. Z těch dveří tam do těch dveří a zase do jiných dveří. Na Žluťáku byla příjemná paní doktorka, ta věděla, o co jde. Ale nikdo nám stejně neřekl, jak všechno bude, jak se to bude léčit, co nás čeká. Při rakovině jater se chemoterapie nedělá. Museli jsme do nemocnice do Bohunic.

A na tom Žlutém kopci se tedy děje co?
Tam dělají jiné zákroky. Tam operaci jater nedělají. Tím se zabývají v Bohunicích.

Takže prodělala operaci?
Když jsme tam byli poprvé a podruhé, nevšímali si toho, jak žloutne. Až teprve potřetí, po měsíci a půl, doktorka řekla, že budou muset operovat. Pokaždé mu vzali krev, ale když jsem upozorňovala na to, že manžel je čím dál tím víc žlutý, tak prý že ne, že je to dobré, prý je to ještě v pohodě. Operace se musí schválit. Mají různá sezení, porady s primářem. Vysvětlovala nám, že to není tak rychlé, že to není jak housky na krámě. Takhle s námi mluvila. Když napotřetí sama viděla, jak moc je žlutý, bylo poznat, že znervózněla. No nic, pane Chlup, uspíšíme to. Vyšetřili ho sondou, aby zjistili jak moc je to zasažené. Ukázalo se, že je to už dost špatné. Přišla jsem tam a chtěla jsem mluvit s doktorem, aby mi řekl, jak to vypadá. Sestra mě poslala na doktorský pokoj. Bylo tam pět nebo šest doktorů, řekla jsem jim, že chci vědět něco o panu Chlupovi. Jeden mladý, ani ne třicetiletý doktor vylezl ven do chodby. Tam byl normální provoz, chodili tam okolo nás lidi. Neřekl mi, pojďte si někde sednout, do nějaké místnůstky, kde by mi v klidu řekl co a jak. Ne, normálně na té chodbě na tebe vypálí: paní Chlupová, je to vážný, je to hodně vážný. Připravte se na nejhorší. Tohle mi řekl. Koukám na něho a říkám: jak špatné? No, zjistili jsme, že musíme udělat vývod a vykládal mi všechny ty sračky okolo toho. Aby mohl jíst, aby mu to nešlo do těla. Protože mu už nefungovala játra. A všechno, co tělo zpracuje a játra jinak vyloučí, jde přímo do těla. Ty tekutiny jdou všechny do břicha. Nejde to tam, kudy by to mělo jít. Byl tedy v nemocnici a já jsem byla doma. Každý den jsem za ním jezdila. A teď přemýšlíš, jedeš tím autem a přemýšlíš, co udělat. Co dál? Oni to přece ví, ne?


Možná si myslí, že to vědí, ale někdy to vůbec nemusí být pravda.
Ale nikdo ti neřekne: Má tři týdny nebo dva měsíce.

To asi takhle přesně nevědí. Každý člověk je jinak silný, někdo může žít ještě půl roku a někdo umře za čtrnáct dní. Myslím si, že takhle přesně se to nedá říct.
Nakonec jsem si vzpomněla na tenisovou kamarádku, která dělá primářku na Obilňáku. Tak jsem jí zavolala a říkám jí: prosím tě, Dáši, já potřebuju jenom vědět, co se děje, co mu je. Mně nikdo nic pořádně nevysvětlil. Prý dobrý, Zlati, já to zjistím a zavolám ti. Ona měla v Bohunicích nějaké kamarády. Říkala mi, že i pro ni to je hrozně těžké, protože je to moje kamarádka. Já na to: Dáši, vyser se na to, řekni mi, co se děje, jakou má šanci? Jak tady ještě dlouho bude? S čím mám počítat? Vždyť já se taky musím nějak zařídit, ne? Prostě musím vědět, co se děje! A ona mi řekla, Zlatko, umře ti, prostě umře, nemá žádnou šanci, aby mu to tam opravili, aby se uzdravil. Vysvětlila mi, že se udělal ten vývod, aby mu odcházela voda z těla. Ta voda už nemá kudy odcházet, vnitřnosti jsou už úplně poškozené. Řekla jsem jí, že moc děkuju, že je jediná, která mi řekla, jak to je. Každý doktor nemá tu odvahu, aby si s tebou sednul a řekl ti pravdu. Hele, umře ti. Připrav se na to, že ti umře. Takhle ti to neřekne nikdo. Řeknou maximálně: je to špatné. Neřekla mi to ani ta hlavní onkoložka v Bohunicích, která se o něho starala.

Po tom zákroku byl doma?
Ano, udělali vývod a šel domů. Když jsme šli po operaci na kontrolu, tak onkoložka říká: No vidíte, pane Chlup, vypadáte pěkně, zabralo to, to bude dobré! Ale ona nevěděla, že já už to vím. A já na to: Tak co to tedy je, paní doktorko? Nebojte, to bude v pohodě, udělal se vývod a bude to v pořádku. A cítíte se dobře, ne? A on se opravdu cítil dobře. Tak jsem ju nechala. Pak se musel udělat nový zákrok, protože se mu to tam ucpávalo, musela jsem mu to proplachovat, každý den čistit, aby se to neucpávalo. Po tomhle druhém zákroku jsme tam zase šli na kontrolu a ona viděla, že jsem naštvaná. Řekla jsem jí: paní doktorko, byla bych ráda, kdybyste nám nalila čistého vína. Já to vidím špatně.


A on byl u toho?
Ano.

A věděl to, co ses dozvěděla od té Dáši?
Ne, nevěděl. Řekla jsem jí, že vím svoje, že jsem si to zjistila a že bych to ráda slyšela i od ní a kdyby to řekla i manželovi. Tak přiznala barvu, tak prý ano, nalejme si čistého vína, pane Chlup, co říkáte? Jste starý voják, paragán. Však jste v životě taky tomu tělu dal co proto. Neříkejte, že ne, že jste si neužíval. No, nikdo vám v tomto věku transplantaci neudělá. Koukám na ni a říkám, to si snad děláte srandu, ne? Tak nic, tak jdeme.  Ukončíme to a půjdeme domů. On pořád věřil, že se z toho dostane a teď teprve pochopil, že je konec. Říkám mu: hele, Fráninko, je to v prdeli, prostě mně odejdeš. Umřeš, nikdo tě nezachrání.

Tos mu takhle řekla?
Jo.

A co on na to?
Nic, koukal. Mlelo se mu to v hlavě, hleděl na mě. My jsme si vždycky všechno řekli naostro. Pravdu. Řekla jsem mu, že se k tomu musí postavit čelem. Že se od něj nehnu a udělám pro něj první poslední. Ale že s těmi doktory už nechci mít nic společného. Jemu začaly vypadávat zuby, všechno přestávalo fungovat. On začal šílet, že nebude moct kousat, že musí k zubaři. Ale on byl už jak věchýtek, na něho se každý díval, co tam vůbec dělá. Říkám mu, Fráni, zklidni se, podívej se, všichni tě už berou jako mrtvýho, vždyť to vidíš sám. To víš, že to vidím. Tak mě prosím tě netrap ještě chozením někde po zubařích a po takových věcech. Já vím, že ty se chytáš stébla, ale ber to tak, že jsme měli pěkný život, sedmadvacet let krásného života. Postav se k tomu takhle. Já se od tebe nehnu, tady s tebou budu a hotovo. Ale prostě už ty doktory necháme být. Vyprdneme se na to. Akorát když mu bylo hodně zle, když měl třeba nějakou infekci, tak jsme zavolali záchranku. On chodil, byl soběstačný, všechno. Ještě měsíc před smrtí, víš. Práci mám ani ne dva kilometry od domu, takže jsem sedla do auta, přijela, nachystala jsem mu oběd, počkala jsem, až to sní, uvařila mu čaj. Později když už nejedl, pil takové ty Nutridrinky, co dávají, když lidi už nemohou jíst, aby do těla dostal vitamíny a výživu. Lítali jsme po lékárnách a sháněli to. Viděla jsem, jak ho tahle nepřirozená strava úplně ničí. Hrozně ho to zahleňovalo a začal kašlat.


Mluvili jste o tom, co bude, až zemře?
Ano, o tom jsme se bavili až na úplný závěr.

Jak to snášely děti?
Hůře na tom byl Honzin, ten starší. Úplně zazmatkoval. Myslel si, že se bude muset o mě a o Zbyňu starat, protože Zbyňa ještě chodil do školy a nevydělával. Pořád říkal: mamko, já ti budu muset dát nějaký peníze. A já říkám: na co a proč? Vždyť my peníze máme, co blázníš? Bylo vidět, jak je vynervovaný a neví, co má říct. Protože byl nejstarší, převzal zodpovědnost za celou rodinu. Jezdil za mnou do práce, aby mě povzbudil.  Mamko, to bude dobrý, to bude dobrý, to se vyřeší. Klid, Honzine, ježišikriste, říkala jsem mu. Hovno bude dobrý, uvědom si, že umírá! Neříkej mi tady ty krávoviny. Pomůžeš mi tím, když mi nebudeš říkat, že to bude dobrý. To mi prosím tě neříkej, protože já vím, že umírá, chápeš? Postav se k tomu poctivě, je to v prdeli. Umře a hotovka. Já su člověk, který má rád realitu, pravdu. Nemám ráda, když mě někdo takhle blbě chlácholí. Já se z toho nezblázním, já se z toho nezhroutím, udělám pro něj první poslední, tak to tak ber a hlavně mě nepovzbuzuj těmahle blbostma. Ten to vzal tedy špatně, nebydlel doma a nevěděl, co se tam děje, jak to přesně vypadá.

Pro Františka samotného to muselo být velmi těžké.
Když mu řekli, že transplantovat játra mu nebudou, začal chodit po bytě a rovnal si svoje věci, dával to do pořádku. Měl takový kamrlík, fotokomoru, byl vášnivý fotograf. Tam měl všechno svoje. Foťáky, kamery, papíry, jeho soukromí. Tam mu do toho nikdy nikdo nelezl, nikdo nebyl ani zvědavý, na co, že? Jak se to dozvěděl, tak já jsem jednou takhle přišla z práce, Zbyňa byl už ze školy doma, otevřela jsem dveře a slyším, jak jsou spolu v tom kamrlíku. A Fráňa Zbyňovi říká: tady je tohle a tady je to a kdybys někdy potřeboval toto... Bylo po mně. To byla taková prda, Evi, to bylo neskutečný.

Kolik bylo tehdy Zbyňovi?
Dvaadvacet. A teď to buchlo. Musela jsem do kuchyně a jenom jsem řvala a řvala a řvala. Nemohla jsem se uklidnit. Do toho zvonili nějací příbuzní, že jdou na návštěvu. Zrovna do této situace. Musela jsem se omluvit, že nemohou jít dál. V tu chvíli se všechno spustilo, byla jsem nervově úplně v háji.


Co je na tom nejhorší?
Když vidíš, že se loučí. Že se loučí s vlastním synem.  To bylo nejhorší. Jinak jsem to zvládala. Druhá taková rána byla, když ho převezli z Bohunic do Vojenské nemocnice. Stěžoval si, že ho tekutina tlačí v břiše, že ho to bolí a ani dýchat že už nemůže. Prosila jsem, aby ho vypustili. To se napíchne injekce a pomaličku nechávají odkapávat tu tekutinu, kterou bys normálně vyčůrala nebo vypotila. Ale zároveň ti odkapávají všechno, co tě udržuje při životě. Vitamíny, minerály, živiny. Tohle když odpustíš, tělo chřadne a chřadne. Když ho vypustili poprvé, do týdne byl poloviční. Nikdo mi neřekl, z jakého důvodu to je. Proč tak náhle, během týdne, shodil. To mi řekl až jeho kamarád, který se náhodou přišel podívat. Měl manželku a ta mu takhle zemřela na rakovinu jater. Měla to stejně. Říkal mi, Zlatko, to nedopusť. Odpouštět jen po troškách! Jinak ti odejde za chvilku.

Takže to, co dostaneš do těla prostřednictvím stravy a vstřebává se to skrze tenké střevo do krve, zůstává v břišní dutině nebo pod kůží jako tekutina?
Ano, to ti jde třeba voda skrze kůži. Nemá to kam jít, játra nefungují. Všechno je to ucpané, tak se to tlačí jinudy. Všechno, co by jinak zpracovala játra, ledviny, slezina a já nevím co, nerozumím tomu, a šlo by ti to do krve a z toho žiješ. Mně ale nikdo neřekl, co to je, doktoři mi nic nevysvětlili. Je hrozné, když tě nechávají neustále v nevědomosti.


Přemýšlela jsi v té době nad nějakou alternativní léčbou?
V té době jsem se o nic takového nezajímala. Nic jsem neznala. Až když zemřel, začala jsem se dívat po internetu, protože jsem měla spoustu času. Četla jsem si různé věci a teprve pak jsem zjistila, že by se to bývalo dalo řešit i jinak.

Myslíš si, že by byla šance mu pomoci, kdyby se to začalo léčit v tom stádiu, když poprvé otekl?
Tenkrát ano. Ale já jsem mu do toho nemluvila, měl to všechno sám pod kontrolou. Pak jsem si to vyčítala, že jsem do toho měla zasáhnout, ale on by mě stejně nenechal. On byl silná osobnost, nenechal si do toho mluvit.

To musí každý člověk sám za sebe.
Ano, jistě. Až později byl apatický. Nechal to na mně. Říkal, že jsem jeho sekretářka v době nemoci.


Už neměl energii na to s někým se dohadovat?
Přesně tak. Nechal to na mně, věřil mi. Doktorka řekla, že nás pošle nás do Vojenské nemocnice. Přijeli jsme tam, dali ho na pokoj, kde leželi dva muži, a ti byli na poslední štaci. Jenom chrčeli. A oni ho tam dali mezi ně doprostřed. Jeden z nich za dva dny zemřel a druhý za čtyři dny. Zapomněli jsme špunty do uší, aby mohl spát. Prosil mě, abych mu je zajela koupit. Říkám, jo jasně, dovezu. Hned vedle teče řeka, šla jsem k ní, sedla jsem si pod stožár elektrického vedení. A já nebyla schopná se pohnout, jet do obchodu a pak zase zpátky tam za ním. Když jsem tam viděla ty lidi, mrtvoly a jeho s nimi. Prostě ne. Úplně jsem se sesypala. To bylo v půl čtvrté odpoledne. Seděla jsem tam, celá uřvaná, oči oteklé. Musela jsem počkat, až to všechno ze mě spadne a pak jsem zavolala Zbyňovi: prosímtě, přijď sem, já nemožu, mám tady auto, musíš mě odvézt, tata chce to a to, prosímtě kup mu to cestou a běž za ním do nemocnice. Já se tam nemůžu vrátit. Já se tam ten den už nemohla vrátit! Nezvládala jsem to nervově. Vadilo mi, že tam je. Musela jsem to vydržet a počkat, až ho zase trošku dají do latě, abych si ho mohla vzít domů. Zbyňa to udělal, odvezl mě domů. Druhý den jsem tam přišla za doktorkou, naštěstí tam byla konečně normální doktorka, příjemná. Všechno jsme si vysvětlily, o co jde, že už je v poslední fázi. Prý udělají to nejnutnější, aby mohl jít domů, protože já ho chtěla co nejdříve doma, nechtěla jsem ho tam nechat. A ještě ty sestřičky. Zavolal mi v deset hodin v noci, že na něho řve sestřička, že má strach. To je to strašné, že ti lidé, kteří to mají spočítané, ale ještě stále myslí, vnímají a fungují, leží v pokoji prakticky s mrtvolami. To je hrozná podpásovka. A pak na něj ještě sestřička ječí, že si stále něco vymýšlí, že pořád něco chce. Že ona ho bude navštěvovat maximálně dvakrát denně, že na víc nemá čas, že má hodně lidí. V tu chvíli mi Zbyňa povídá: pojď, jdeme pro něho, jdem pro něho! Ale dovnitř se v noci nedostanete, museli jsme počkat do rána. Ráno jsem tam šla a dozvěděla se, že má zánět a bere antibiotika. Jakmile je dobral, hned jsme si ho odvezli domů a už doma zůstal. Doktorka nám řekla, jestli chcete, aby v klidu doma zemřel, už žádného doktora nevolejte. Je to naprosto zbytečné.

Myslíš si tedy, že není horší ani tak ta nemoc samotná, s tou by se člověk vyrovnal, jako spíš přístup většiny zdravotníků a nemocniční realita?
Ano, ten přístup. Ta nemocnice, to mě velice zklamalo. V té době jsem byla fakticky šílený nepřítel zdravotnictví. Teď už jsem trošku klidnější, už se na to dívám trochu jinak. Ale i tak si myslím, že naše zdravotnictví je úplně v prdeli. Mám kamarádku, která pracuje v důchoďáku a co ta mi řekla za věci. Říkala, Zlatko, nediv se, oni zredukovali počet sester i doktorů a personál čelí šílenému náporu. Ona má třeba noční službu a sama pečuje o čtyřicet starých nemohoucích lidí. Ve dne jsou tam dvě. To se nedá zvládnout ve dvou lidech. Nakrmit, omýt, převazy, léky, stlaní a tohle všechno. Zaměstnávají se i lidé, kteří mají pouze ošetřovatelský kurs, ale musí dělat i takové úkony, které by měla dělat pouze vyškolená sestra. Jsou ve stresu a pak se takhle k lidem chovají. To mě obrovsky zklamalo.


Udělala bys dneska něco jinak?
Kdyby se třeba mně něco takového stalo, nechám se vyšetřit, abych viděla, co mi je, ale víc nic. Pak bych volila alternativní léčbu. Začala jsem už teď žít jinak. Změnila jsem stravování.

Až po Františkově smrti?
Ano, začala jsem přemýšlet nad tím, proč vlastně onemocněl.

A přišlas na něco?
Špatné jídlo představující zátěž pro organismus, pro tělo, jednoznačně. Dříve jsme jedli stejně jako všichni ostatní. Vepřo-knedlo-zelo, chipsy, salámy, limonády. Všechny tyhle věci.

Přemýšlela jsi někdy předtím o vegetariánství?
Vůbec ne. To byla pro mě úplně neznámá věc, nezajímalo mě to.

Bereš nějaké léky?
Žádné. Absolutně žádné, na nic.

A dříve jsi něco brala?
Jen když mě třeba bolela hlava. Atalargin.

Když jsi měla Františka ke konci doma, byla nějaká chvíle, kdys měla pocit, že to nezvládneš a chtěla zavolat sanitku?
V nemocnici mi poradili sociální službu, takovou poradnu, když jsem se ptala, co mě čeká a jak to budu zvládat. Kamarádka z tenisu, lékařka, obvoďačka, mi řekla, abych se na to vykašlala, že je to k ničemu, a poradila mi, abych ho dala do hospicu. Ale já ho nechtěla nikam dávat. Ona na to, že také chodí za pacienty domů. Přijdou, poradí, pomohou.  Našla jsem si na netu Alžbětinky, které jsou v Brně, a napsala jim. Přijdou jednou nebo dvakrát týdně do bytu, jak potřebuješ. Přijely hrozně milé holky.


To jsou jeptišky?
Ano, jeptišky, ale přišly v civilu. František byl ještě v pohodě, normálně mu to myslelo. Měla jsem strach, jak se on, voják, to víš, samozřejmě komanč, bude na ně tvářit. Směje se. Už měly přijít a já jsem byla nervózní. Sedla jsem si k němu na postel a říkám mu: Víš, Fráni, já už nevím, co bude dál a chtěla bych to vědět a tak jsem potřebovala poradit. Zavolala jsem do hospicu, jestli by někdo mohl přijít. Koukal na mě a povídá: JEPTIŠKY! Čeho já se dožiju! Směje se. Říkám, neboj, ona přijde v civilu. Přišla, a když nakonec odcházela, František úplně ožil. Oběma nám nalila tolik energie.

A čím?
Tím, že nám řekla, co bude, jak bude, víš? Přišla, chytla ho, bolí vás něco, pane Chlup? Nebolí? Špatně se vám dýchá? Tak dáme tady ten prášek. Teď to bude takhle, pane Chlup. Zvládáte to výborně. Tohle ještě musíte udělat a tohle ještě udělejte, já zase za týden přijdu.  Už jen tím, jakým způsobem s námi mluvila, ani nevím, jak bych ti to řekla. U postele měl pití, zvoneček. Ony nasadily úplně jiné léky, než dostal z nemocnice. V nemocnici z něj ještě chtěli udělat blázna, posílali nás na psychiatrii.

Opravdu? Proč?
To si ani nepřej vědět. Šla jsem tam sama a ta ženská to tak schytala. Já myslela, že je to sestra a ona to byla doktorka. Směje se. Vy si dovolíte takového člověka, který už sotva leze, zvát na psychiatrii? Co s ním tady chcete dělat, můžete mně říct? Transplantovat játra mu nechcete a co do něho chcete rvát? Nějaké oblbováky nebo co?


Asi aby byl klidný.
Ona říká: ale paní Chlupová, to se normálně dává. Já na to: já to vím, já to viděla tady v nemocnici, jak jste ho měli omámeného. Bylo zajímavé, že když jsem ho přivezla domů, byl úplně normální, mluvil se mnou, všechno chápal, chodil. Do poslední chvíle se o sebe staral sám. Když byl v nemocnici, byla z něho troska. Oni tě omámí, abys neotravovala. Sotva mluvil, nemohl artikulovat, měl úplně ztuhlou pusu, jak byl oblblý. Přijel Zbyňa, přijel Honza, nemohli tomu věřit, ptali se, co mu je. Druhý den ho viděli doma úplně normálního. Když jsem to takhle vykládala té doktorce na psychiatrii, tak mi řekla: Máte pravdu, já vím. Řekla jsem jí, nechte ho dožít normálního, ježišmarjá, nepotřebuje žádné prášky na oblbování. Já s ním potřebuju komunikovat. Když už ho tady mám jen pár chvil, chci si ho ještě užít a povídat si s ním. A ne mít doma ležícího, slintajícího magora. To mě šíleně vytočilo.

Takže jeptišky k vám chodily pravidelně?
Když jsem jim vykládala všechny tyhle peripetie, řekly mi, že mohou dělat většinu úkonů, které provádějí v nemocnici, například to odpouštění tekutiny. Škoda, že jsem to nevěděla, mohli jsme být ušetření toho přístupu.
Sedmadvacet let jsme leželi spolu pod jednou peřinou. A když jsme ke konci nemohli spát, povídali jsme si. Bylo pro mě strašně důležité, že byl se mnou, třebaže jsem věděla, že odchází. Že byl při vědomí a mohli jsme si povídat, pořád tu byl, pořád existoval! Nedovedl pochopit, že mi nevadí, ani když je v tomhle stavu, že pro mě je jeho přítomnost pořád důležitá, nabíjí mě energií. Pořád mám pro co žít.
Ten poslední týden musel Zbyňa zůstat doma, aby pomohl. František už nedošel na záchod sám, musel ho někdo podpírat. Já jsem pořád chodila do práce, abychom nezůstali bez peněz. Byla jsem třeba půl dne v práci, druhý den dvě hodiny, pak celý den, jak to šlo. Pořád nás ještě vnímal, ale přišel den, kdy mi Zbyňa volal, abych přišla dřív, jestli můžu, že je to špatné. Františkovi tekly sliny, už jenom tak koukal.

Myslíš, že rozuměl?
Ano, rozuměl, ale už nedokázal mluvit. Měl už toxiny z nádoru zasažený mozek.  Bylo vidět, že se ztrácí v realitě. Šestnáctého června měl Zbyňa svátek a odjel s klukama na celý víkend. František už nevnímal, jenom ležel a chrčel. Nic nejedl. Jenom ležel a nahlas dýchal. Čtyři dny. Modraly mu ruce. Volala jsem do hospicu a řekli mi, že manžel odchází. Lehněte si k němu a držte ho za ruku, rozlučte se s ním. Srdíčko mlátilo ostošest, to srdíčko, které měl tak nemocné, to jelo pořád na plné pecky, člověče. Člověk by řekl, že takhle nemocného člověka zabije infarkt, ale nic, to je obrovská vůle k životu. V neděli odpoledne přijel Zbyňa z chaty, tak jsem mu říkala: Zbyňo, tata umírá. Rozbrečel se. Tak jsme se u něho střídali. Chvilku ho držel on a chvilku já. Pak jsme si k němu lehli oba, každý z jedné strany a drželi jsme ho. Před půlnocí si šel Zbyňa lehnout do obýváku, protože v pondělí brzy ráno vstával do práce, aby si chvilku odpočinul. Bylo za deset minut dvanáct, taky jsem už byla unavená a tak jsem u něho dřímala. Najednou slyším tři hluboké nádechy a výdechy. Podívala jsem se a říkám si, už je to tady. Sáhla jsem na něj, byl pryč.



Cos udělala? Otevřela jsi okno?
Bylo otevřené, bylo to v červnu a v tu dobu bylo hrozné vedro. Vstala a šla jsem do obýváku za Zbyňou. Pojď, rozluč se s tátou, umřel. Zavolala jsem do hospicu, kde mi poradili, jak vyřídit formality. Přijela doktorka kvůli ohledání a pak se vyřizovala pohřební služba.

Myslíš, že trpěl?
Nevím. Nevěděl o sobě.

A co ty?
Je zajímavé, jak to tělo naskočí no nouzového režimu. Necítila jsem únavu, nevyspání, nic. Přitom jsem byla na nohou čtyřiadvacet hodin. V noci, pořád u něho. Bylo to stejné jako s miminkem, budil mě několikrát za noc. Zlati, hrozně mě svědí nohy, udělej s tím něco! Tak jsem namočila ručníky, zchladila, namasírovala. Za půl hodiny znovu. A ráno jsem šla do práce. Taky jsem podle toho vypadala. Ani jsem si to neuvědomovala. Kámoška, co mě potkala, se úplně rozbrečela. Zlatko, ty vypadáš! Jak vypadám, vždyť se směju, jedu, žiju, ne? Ale bylo to na mně vidět. Vnitřně jsem jela na atomové palivo, člověče. Přišlo to až po pohřbu.


Po pohřbu bylo nějaké krizové období, kdy ti plně došlo, že zemřel? Jak jsi prožívala smutek?
Ještě měsíc, dva jsi v takovém kómatu, jedeš pořád na to minulé. A když se to tak trošku srovná, uklidní, tak ti to najednou všechno dojde. Najednou ti vadí, že ho neslyšíš, jeho dech, jeho chrápání. Nemůžeš ho držet za ruku. Toto ti najednou dochází. Nemůžeš spát od půlnoci až do rána. Máš nastartovaný mozek a jenom meleš život. Co bylo, jak bylo, co bude. Přemýšlíš o všem. Jak dál? První dobrá věc byla, že Zbyňa udělal rekonstrukci pokojů. Nové podlahy, vymalovalo se. On si udělal nový pokojík, kde tata ležel. Koupil si novou postel, všechno staré se vyhodilo. Abychom zapomněli.

Tak tohle doporučuješ, když někomu někdo blízký zemře? Proměnit byt?
Ano, říká se, že se člověk má odstěhovat a pokud to nejde, alespoň změnit co lze. Musíš prostě udělat změnu. Nemůžeš zůstat tam v tom. Jeho oblečení jsem vyhodila hned, naházela jsem to do pytle a pryč s tím. Ale takové ty osobní věci, papíry, na to jsem sílu neměla. Čekala jsem třičtvrtě roku, než jsem se do toho pustila.


Řekla bys, že nejhorší je první půlrok? Nebo rok? Kdy se to začne zlepšovat?
Nejhorší je první půlrok. Ten další rok to ještě bolí, ještě tě dostává spousta věcí. Pokud chceš změnu a máš vůli se srovnat, tak to už bereš jinak. Už nemáš v sobě tu zlost, tu agresi, výčitky, kdy jsi na všechny naštvaná. Myslíš na to, jestli tys nemohla udělat něco jinak a lépe, jestli jsi nemohla pomoct dřív. Vyčítáš si sama sobě, žes něco zanedbala. Ale pak si řekneš, ježišmarjá, vždyť mu bylo sedmasedmdesát roků, co bys chtěla? Začneš myslet logičtěji. Říkáš si, ale Zlati, vždyť sis užila sedmadvacet let, co bys ještě chtěla? To se ti pořád honí hlavou, hledáš nějaké východisko. Nejhorší jsou ty první chvíle, zvyknout si na to ticho. Na to, že tam není. Umřelo mi hodně blízkých lidí, umřela mi máma, to jsem také těžce nesla. Ale když ti umře partner, je to síla. Protože to je člověk, který ví o tobě všechno. I ty nejintimnější věci. Všechno máte společné. A nejhorší na tom je, když máte pěkný, láskyplný vztah a jste spolu denně. Děláte všechno spolu. A teď to nemáš! To se těžko snáší.

Co ti pomohlo?
František byl knihomol a pořád si kupoval nějaké knížky. A Zbyňa jakoby v tom chtěl pokračovat. Před Vánoci mi povídá: Mamko, pojď, dáme si nějaký dárek, koupíme si něco. Já nic nechtěla, nechtěla jsem nic kupovat. Na Vánoce prostě kašlu, říkala jsem. Dejte mi s nima pokoj. Tak alespoň nějakou knížku, přesvědčoval mě. Nakonec jsem šla. V knihkupectví jsme si prohlíželi, co mají, on měl něco vyhlídlého a já šla a dívala se. A to je ten Vesmír, který nám věci posílá. On to nepošle jen tak někam, pro nic za nic. Ty nejdeš jenom tak pro nějakou knížku. Přijdeš k nějakému regálu. A tam uvidíš třeba knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani . Vzala jsem si ji, protože mě smrt zajímala, protože jsem s ní půl roku žila. Vidím, že autorka měla rakovinu a že se vyléčila, tak jsem si říkala, že by mě to mohlo zajímat. Koupila jsem si tu knížku, a když jsem nemohla v noci spát, četla jsem si v ní. Četla jsem o tom, jak se měnila, jak se na ni dívali lidé, jak si najednou vážila života. Zvolila úplně jiný způsob života. Opustila spoustu přátel, kteří si mysleli, že je blázen. Hltala jsem to a hltala. A ona psala: Ano, musíte udělat v životě změnu. Ona mě navedla k tomu, co mám dělat. Já jsem chtěla tu knížku vzít, jít za Zbyňou, vzbudit ho, a říct mu, že nejsu blázen. Dívej se, čti. Protože už to taky viděl. Dřív mě lidi znali jinou, byla se mnou sranda. Najednou nic, chodím jak mrtvola, apatická. Znáš to, lidi ti chtějí pomoct. Ale to dobré, co chtějí, je pro tebe špatné. Ty to nechceš slyšet. Zbyňu taky nervovali s tím, že mu radili, aby mě neopouštěl a byl se mnou co nejdéle, hlídal mě. Jako kdyby si mysleli, že chci spáchat sebevraždu nebo co. Nikdo se neptal, jak je jemu, jak to snáší. Měl toho taky plné kecky. To jsem poznala, až když přišel asi po roce, po dvou letech, s tetováním. Od jednoho ramene přes klíční kost, hrudník, až ke druhému rameni měl nápis v latině Sbohem, otče Františku. To mi vyhrkly slzy a uvědomila jsem si, co prožíval. Já zvládala sebe a nenapadlo mě, co je s ním. Oni ti chlapi ty city tak nedávají najevo. Tím, že udělal ten kvartýr, že se to všechno předělalo, mi připadalo, že je v pohodě. Ale nebyl v pohodě. Jednou nad ránem za mnou přišel do ložnice a úplně vzlykal. Lehl si ke mně a chytil mě. Tak si představ takového dvaadvacetiletého chlapa, jak ti tam brečí. Mně se zdálo o taťkovi, on tam byl se mnou, povídá. Když jsem viděla to tetování, došlo mi, že mu taky chybí.

Jak tebe změnila tahle těžká zkušenost?
Prvně mi pomohla ta kniha. A věděla jsem, že musím něco změnit. Začala jsem se zajímat o ájurvédu, o zdravé vaření. Moorjani ve své knize také hodně píše o stravování. Co všechno dělá s tělem cukr, mouka a tohle všechno. To byl takový první podnět. Se Zbyňou jsme si jednoznačně řekli, že nebudeme kupovat uzeniny. Tím že začneme. Že to nebudeme vůbec jest, že to jsou prostě dreky. Párky, salámy, to jsme odbourali. Občas jsme kupovali pečínku nebo kuře. Ale tím, jak jsem vynechala uzeniny, tak se mi začaly protivit i kuřata, to kuřecí maso. Říkala jsem Zbyňovi, že to přece není maso, mně to přijde jako hmota. Že mi to je to odporné a že to jíst nebudu. Jedla jsem masa míň a míň, a když jsem si přečetla o mase v knize o ájurvédě, tak jsem si řekla, že se na to asi vykašlu. Teď si vzpomeň, kdys udělala své facebookové stránky.


V březnu 2012.
No a v červnu 2012 František zemřel. Já jsem na tebe kápla nějak na podzim. Kuchařka ze Svatojánu mi tam pořád vyskakovala, tak jsem na to párkrát klikla a dívala se. Četla jsem ty tvoje příběhy, to, jak žiješ. Tos mi mluvila přímo ze srdce. Takhle jsem žila celou dobu na dědině, když jsem byla s mámou. A teď jako kdyby mě to oslovilo a já si říkala, že je to tak úplně jednoduché, vždyť o tom to všechno je! Vždyť my tady do sebe rveme ty hnusné polotovary, které kupujeme a jsme lenošní si uvařit normální, běžné, zdravé, čerstvé jídlo, které máš raz dva uvařené. Ale taky mi to trvalo rok, Evi, než jsem to taky přestala kupovat. Ale tys byla ten podnět taky. Další posun. Najednou jsem začala chápat, co myslíš, co píšeš. Taky mi nejdřív bylo divné, jak jsi útlocitná ke zvířatům. Říkala jsem si, krucifix, vždyť můj tata byl řezník. Ale mně to teď všechno došlo, on byl aj zlej. Že to bylo všechno tady z tohoto. Proto on byl takový zlý na mámu. On byl kolikrát zbytečně zlý.

Takže ze začátku ti přišlo vegetariánství jako blbost?
To ne, spíš rodina mě od toho zrazovala. Tak jsem to vyzkoušela. Někde byla v té době i nějaká výzva. Pojďte, uděláme měsíc vegetariánství. Já měla těžké absťáky.

Po mase?
Ne. Po mase ani tak ne, spíš po cukroví, po sladkém.  Asi třičtvrtě roku to trvalo. Kdysi jsem pracovala v cukrárně, takže ty různé větrníky a podobné věci mi chyběly. A víš co je zajímavé? Kdykoliv jsem nemocná, chytím nějakou virózu, mám neskutečnou chuť na sladké.


Kromě toho, že teď jíš zdravě, změnila jsi ještě něco ve svém životě po smrti Františka?
Šla jsem hodně do sebe. Hledám všechny chyby. Dlouho mi to trvalo. Dříve jsem si hodně brala, když mě někdo pomlouval. To víš, že se do mě pustili. Hodně lidí tu změnu nechtělo chápat. Byli zvyklí, že jsem si přinesla jídlo do práce a pak jsme to tam společně snědli. A já teď řekla ne. A proč? Ty nejíš? Měli o mě strach, že duševně strádám a proto nechci jíst. Ale já říkám, ne, já jsem změnila způsob stravování. Já budu jíst jinak. Lidé si mysleli, že jsem v nějaké sektě, že nejím maso ani kupované věci. Radši si upeču ten koláč sama. Trvalo to rok nebo dva. Dnes už mi řeknou, že je to na mně vidět, že vypadám dobře.  Je to vidět hlavně na kondici. Skoro v šedesáti letech jezdím na kole desítky kilometrů, hraju závodně tenis. Mám víc energie, než jsem měla v pětadvaceti. A já ten tenis hrála v pětadvaceti taky závodně. Ale necítila jsem se tak, jak se cítím teď. Já těm mladým stačím. V šestadvaceti jsem musela přestat hrát, protože jsem měla srdeční arytmii. Bylo mi špatně.  To jsem zrovna poznala Františka. Ten se mi smál, jo, jsi stará, už nemůžeš! Ten kdyby mě teď viděl, jak lícu! Jak jezdím do kopca. A mám porovnání. Jak jsem jezdila dřív. Jezdím pořád ty stejné kopce. A teď je vyšlapu úplně jinak, zlehka. Nejsem zadýchaná, nebolí mě svaly. Je to nebe a dudy. A je mi osmapadesát. Není mi čtyřicet. Je to velká změna.


Myslíš si, že kdyby František nezemřel, že by ses k tomu třeba nedostala?
Nevím, fakt nevím. On by mě k tomu určitě nedostal, protože on byl masožrout.

Takže se dá říct, že i takováhle tragická věc vedla nakonec k dobrému?
Já jsem mu za to vděčná. Věříš? Dneska jsem už za to vděčná. Dnes těmto zkušenostem děkuji. S pokorou a vděčností. Teď už jsem v takové fázi, že jdu do sebe. Vidím chyby jen u sebe. Nevidím je u druhých. Vím, že dělají něco špatně, ale na to si musí přijít každý sám. Můžeš jim to říct, ale všechno je o nás. Nehledej chybu u druhých, chybu máš v sobě. Vždycky v sobě. Na to jsem přišla až po čtyřech letech. Já jsem se dříve hrozně trápila tím, co kdo o mně řekl. Přišlo mi to nefér. Čím jsem si prošla, jakou bolestí a ještě se do mě lidi strefují? Hrozně jsem to prožívala. Hodně blízkých lidí mi ublížilo. Oni si představují, jak bych měla žít, ale já tu představu mám jinou. Byla jsem úplně na dně. Byly chvíle, kdy jsem to opravdu chtěla zabalit. Šla jsem do práce, brečela, šla jsem z práce, brečela. Všude jsem ho viděla. Tam, kde jsme jeli na kole, tam jsem nemohla jet. Tam, kde jsme seděli, tam, kde jsme si povídali, všude jsem ho ten první rok viděla. Nebo v lese, v Kunštátě. Když jsem tam přijela, tak jsem řvala a řvala. Zbyňa říkal, mamko, nejezdi tam. Ale já na to: ne, já musím, já to překonám. Vím, že mi to tam pomáhá. A jsem ráda, že ho tam mám. Já si ho tam rozsypala. A teď mi to hrozně pomáhá, jsem tam šťastná. A jednou v noci jsem se probudila a přišlo ke mně světlo. Vzbudila jsem se a říkám si: Co to bylo? Cítila jsem se hrozně pěkně. Měla jsem sen, že jsem v nějaké světelné kouli. To světlo mě úplně probudilo. Bylo to příjemné. Koukala jsem, co to bylo? Zase jsem usnula a vím jedno, od té doby jako kdybych se probudila a přestala tady toto řešit. Ty lidi, ty pomluvy. To, že je každý z něčeho vytočený, tu televizi. Že to je o nás, víš. To světlo jako kdyby mi přišlo říct, že si musím vyřešit sebe sama. Takže ráno vstanu, usměju se na sebe do zrcadla. No vidíš, taková jsi pěkná, tak to má být, usmívat se musíš, ne být nasraná. A jsem opravdu ráda na světě. Najednou jsem začala být šťastná, že se ráno vzbudím a že si ten den užiju. A že mi ho nikdo nezkazí. Protože si ho můžu zkazit jedině já. I když tam bude nějaký nasraný šéf, on mi ten den nezkazí. Jsem dneska vysmátá. Jsem v pohodě. Znáš to, když v práci uděláš chybu, něco se ti nepovede, pak tě to mrzí celý den, kurnik šopa, to jsem neměla takhle udělat. Dneska je mi to úplně volný. Kdyby mě propustili, mně je to volný. Já vím, že si nějak pomůžu. Tím, přistoupím k určitému problému, tak ho řeším. Vždycky jsem si dokázala poradit. Věděla jsem, že si musím pomoct sama, že to za mě nikdo neudělá. Ale toto, toto je ještě vyšší level! A ujíždím na něm. A víš, co si myslím, Evi? Že mi pomáhá i to slunko. Východy a západy. Dívám se do něj. Když jsem byla v práci ubrečená a nechtěla jsem jet domů, tak jsem si tam sedla a čekala na západ slunce. Tam je takový strom a co ten strom všechno slyšel! To moje utrpení, nadávání. A teď tam jen přijdu a sedím. Už na nic nenadávám, už nic nekritizuju, nikoho nepomlouvám, není třeba. Teď se mám skvěle. Teď si užívám svobody. Ale víš jaké svobody? Nechci, aby to někdo pochopil jako svobodu, že nežiju s mužem. Takové té lidské svobody. Že mě nic nerozhodí. Nerozhodí mě politika, nerozhodí mě nic. Vím, že na tomto světě se dá žít jinak. A chtěla bych, aby to tak lidi začali chápat, aby se každý probudil. Protože i já se probudila. Díky vám všem tady. Díky Kuchařce, díky té knížce, díky Vesmíru, který mě vždycky někam posune a ukáže, kam mám jít a čeho si mám všímat. Jsou to takové srandy, na které jsem v životě nevěřila. Náboženství absolutně neznám, nevím ani, kolik je těch přikázání. Nežili jsme v tom. A o duchách a takových věcech jsem vůbec nepřemýšlela. Ale myslím si, že tohle všechno mi vnukl on, to jsem řekla i dětem. Tamodtud.  Abych začala žít jinak. Tak jsem to pochopila já, podle toho, co se mi po jeho smrti dělo v tom bytě. Že mi spadla ze zdi společná fotka, pak mi spadla knihovna. Pak mi vytáhl z knihovny tlustou knihu Nový svět. Prolistovala jsem to a přemýšlela, Nový svět, Nový svět, co mi chceš říct? Co tam je? A pak mi to došlo. Ten název! No jasně! Máš nový svět. Jeď! Musíš žít tak, aby ten nový svět začal. Protože to jinak nejde!


Zlatko, řekni mi, v co věříš?
Věřím ve Vesmír. Nikdy jsem ničemu a v nic nevěřila a vždycky jsem říkala, že věřím v sebe. Ale dnes věřím Vesmíru. Co je dole, to je nahoře, a co je nahoře, je dole. Vesmírná energie je mocná. Mám to vyzkoušené. Pomohla mi i jóga. Tam jsem se naučila klidu. Jít do sebe. Naučila jsem se tam dýchat. Dýchat! Lidé si vůbec neuvědomují svůj dech, zvláště ve stresu. Tam jsem se naučila co to je podržet – a pustit. Když jsem šla večer spát, lehla jsem si, uvolnila se. Nádech, výdech. A najednou je ráno. Jé, já jsem spala! To tě uspí.
Věřím, že planeta a my všichni na ní jsme jeden celek. Ale nevnímáme to. Nevnímáme okolí, tu energii, která tu je. Z toho slunce jde obrovská energie. Já se nedávno vybourala na kole a pěkně jsem se potloukla. Tři dny po havárce jsem šla, spíš jsem se plazila, na ten svůj západ slunce. Byla čistá obloha, nádhera. Sedla jsem si tam a čekala jsem tam hodinu a půl, dokud slunce nezapadlo. Úžasný. Zrovna bylo úplně zlaté slunce. Zlatka – zlatý. Bylo to pro mě. Říkám si: ježišmarjá, to je krása! Dívám se do slunka, než zapadne. Děkuju s pokorou. Děkuju Františkovi, děkuju všem, které jsem v životě potkala a kteří mě opustili. Děkuju za to, že se mám tak, jak se mám. Že se mám dobře. Nic mi nechybí. A to zlaté slunce máš v sobě, v hlavě. Ráno, když jsem procitala, to slunce jsem pořád viděla, úplně jsem ho cítila. Vstala jsem z postele a v ten moment jsem byla mnohem pohyblivější, jak kdyby mě to nabilo. Já chtěla, aby mě to nabilo. Já se nadechovala, a říkám slunci: pojď do mě, prosím. Uzdrav mě, uzdrav mě. Výdech – pryč bolest.  Druhý den jsem se probudila v úplně jiné kondici. Jasně, že mě to bolelo, ale ne tak intenzivně jako den předtím. Věřím tomu, že uzdravení máme kolem sebe, ale nevyužíváme to. Jsme tak zabednění vinou televize a tím vším, tím „pokrokem“. Když vidíš, na co lidé využívají volný čas, to si myslím, že není dobře. Však to víš. Víc vnímat přírodu, zvířata, okolí, slunce, vzduch. Představ si taky co se mi stalo, když jsem byla poprvé v lese, v Kunštátě bez něho, rok po jeho smrti. Sedla jsem si tam a dívala se do kraje, je tamodtud vidět krásná dědinka mezi kopečky. Teď tam tak sedím, nadechuji se a jen se tak dívám. A vnímám, jak najednou vítr provanul kolem mě dokola. Viděla jsem, jak kolem mě udělal kolo, zvlnil listí na stromech okolo, přes silnici. U silnice jsou listnáče, břízy, jeřabiny. Vítr ševelil kolem mě. Jak jsem seděla a myslela na Františka, obtočil mě pomalu dokola a zase se ke mně vrátil. Říkám: já vím, že jsi tady. A nejednou jsem si uvědomila, jak začínám tyto věci vnímat. Jsem k nim otevřená. Dřív jsme tam třeba seděli  a říkali – to je krásný. Ano, to je krásný. Ale nevnímáš. Tady větříček, tady brouk. Tohle se ve mně všechno probudilo. Daleko víc soucítím se zvířaty. Hrozně mi to vadí, když jim ubližují.  Kolikrát i kvůli tomu brečím. Ani se na to nemohu dívat. A vím, že to je i tím, že to mrtvé maso nejím. Tělo se mi vyčistilo. A myslím jinak. Protože já jsem taková dřív nebyla. Cítím daleko větší soucit. Věř tomu, že já si s těmi zvířaty budu jednou povídat.



Moc ti, Zlatko děkuju, za krásný příběh s dobrým koncem a přeju ti mnoho štěstí a radosti.

7 komentářů:

  1. Probrečela jsem to jedním dechem. Taky ke mně přišla zdravá změna v roce 2012. Zlatko děkuji, nikdy nevím ........ale zažít bych to nechtěla.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky Zlatko...život mě dosud takové zkoušce nepodrobil, ale smýšlím stejně...maso nejím od roku 2011 po shlédnutí dokumentu Pozemšťané, vegan nejsem...jím vejce...ale pouze od domácích slepiček a ještě málo...kuchařka ze Svatojánu, Eva Francová, pro mě znamená opravdu moc, nejen její úžasné recepty, ale i postřehy ze života (kapitola s názvem Soucit vystihuje přesně mne na začátku své proměny). Váš příběh si dovolím sdílet na FB...určitě bude pro někoho inspirací...ještě jednou děkuji...Jana Fundová

    OdpovědětVymazat
  3. Klikla jsem na tento článek náhodou a celý jsem ho probrečela....děkuji.....Před rokem mi zemřela babička a já na ni stále myslím a nemohu se s tím srovnat. Před měsícem nám zemřel králík - domácí mazlíček (já vím, někdo se tomu může smát - řekne jen králík?, ale měli jsme ho 8 let...)a já brečela jak hloupá.....Už delší čas pozoruji na svém myšlení jakousi změnu a stále ještě nemám srovnané, co to je a jak se k tomu mám postavit.....snad na to přijdu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasně silná jste paní Zlatko, máte můj obdiv, málokdo se takto postaví v těžké životní situaci ☺ ať se vám daří

    OdpovědětVymazat
  5. Ta věta lékařů: "Co byste chtěl, vždyť už máte svůj věk" je dost typická. Je velké štěstí mít dobrého praktického lékaře, který se nedá... Silný příběh...

    OdpovědětVymazat